„Co tady děláš, Maple?“ zeptala jsem se a pootevřela těžké dveře domku o pár dalších centimetrů.

Obrovská zlatá retrívřice radostně odfrkla a její ocas začal udávat pravidelný rytmus o sluncem prohřátý beton. Upustila promočený, špínou obalený tenisák přímo na špičky mých obnošených plátěných tenisek.

Nebyla sama. Po mé levici přiklusala další identická retrívřice, River. Po mé pravici stál jako chlupatý osobní strážce nápadný husky s pronikavě modrýma očima jménem Storm. Můj malebný vchod se najednou zdál strašně přeplněný, když ten malý prostor zabrali tři obrovští, oddychující psi.

Hleděla jsem dolů na rozbředlý tenisák ležící na mé botě a hruď se mi svírala vnitřním konfliktem. Porušit pravidla hned první den byl strašný nápad. Vaughn dal své otevřené nepřátelství včera odpoledne krystalicky jasně najevo. Dával přednost společnosti těchto psů před dýcháním stejného vzduchu jako já a chtěl, abych odešla.

Klesla jsem na vlhkou trávu, neschopná odolat a neprojet rukama Mapleinou hebkou srstí.

„Vážně si s vámi teď nemůžu hrát, lidi,“ zašeptala jsem a drbala ji za ušima. „Vždyť jste viděli, jaký na mě ten váš mrzutý dvounožec byl, že jo? Mohl by mě vyrazit hned první den, kdyby nás nachytal.“

Storm a River mi vrazili své mokré čumáky do boků, dožadujíce se stejné náklonnosti, jakou jsem věnovala Maple. Podlehla jsem, pohladila Storma po hlavě a poplácala River po boku. Psi byli prostě lepší než lidé. Někdy nabízeli víc milosti, než by kdy dokázali lidé, a tihle tři se rychle stávali mými nejlepšími parťáky na tomhle obrovském panství.

„Tak jo, dohoda zní takhle,“ zamumlala jsem a držela hlas nízko. „Slibuju, že si s vámi budu pořádně dlouho hrát, hned jak dodělám svoje úkoly. Platí?“

Přesně na povel se ze směru od hlavního sídla ozvalo tiché zapískání. Všichni tři psi ztuhli. Uši se jim nastražily, jak vycítili ten tichý povel. V mžiku mě opustili, otočili se a vystřelili přes upravený trávník.

Běželi přímo k tyčící se stavbě hlavního domu. Vaughn stál zarámovaný v otevřených dvoukřídlých dveřích. Shlížel na mě a jeho temné, bouřkové oči se zúžily do smrtících štěrbin. Počkal přesně tak dlouho, dokud se smečka neprotáhla dovnitř, a pak sevřel těžké železné kliky.

*Prásk.*

Zabouchl dřevěné dveře. Ten hromový rachot se rozlehl tichým nádvořím a setřásl ranní rosu z okolních keřů.

Zhluboka jsem vydechla a setřásla ze sebe dětinský postoj mého nového šéfa. Vrátila jsem se zpátky do domku, nalila si silný šálek kávy a napsala rychlou zprávu svému bratrovi Jonahovi. Pak jsem si zmapovala svou strategii.

První den jsem strávila tím, že jsem se seznamovala s rozlehlým půdorysem panství. Vyhýbala jsem se jakémukoliv pohledu na Vaughna, držela jsem se ve stínech, prázdných chodbách a po venkovním obvodu. Cítila jsem jeho přítomnost všude, jako těžké závaží visící nad pozemkem, ale naše cesty se nikdy nezkřížily.

Při obhlídce zahrad jsem narazila na Vernona, milého staršího zahradníka. Po krátkém rozhovoru o růžových keřích Vernonovi uklouzl šéfův denní režim. Vaughn obíhal hranice pozemku se psy každé jediné ráno za úsvitu.

Vyzbrojena touto znalostí jsem vypracovala taktický plán. Interiér sídla budu hloubkově uklízet pouze tehdy, když bude fyzicky venku. Byla jsem odhodlaná zajistit, aby tahle neuskutečnitelná dohoda fungovala. Potřebovala jsem tu práci až příliš zoufale na to, abych selhala.

Následujícího dne jsem se vzbudila dlouho před svítáním, nabitá dravou houževnatostí. Hodila jsem na sebe pracovní oblečení, připravená popasovat se s obrovským sídlem a dokázat, že sem patřím.

Ale vteřinu poté, co jsem vyšla z domku, mi spadla čelist.

„To si ze mě snad děláte srandu,“ vydechla jsem do chladného ranního vzduchu.

Podvodní světla bazénu osvětlovala hrůzný pohled. Průzračná modrá hladina byla ucpaná stovkami plovoucích, neonově zelených tenisáků. Pamatovala jsem si, že včera odpoledne byl bazén křišťálově čistý. Teď to vypadalo jako toxická pěnová koupel.

Nehty se mi bolestivě zaryly do dlaní. Pěsti se mi podél těla pevně sevřely.

Tohle bylo úmyslné. Tohle bylo otevřené vyhlášení války.

Tenisáky se do bazénu nepřesunou po stovkách přes noc samy. A psi neuspořádali hromadné vysypání svých nejoblíbenějších hraček. Tohle udělal ten tyčící se, zachmuřený parchant. Jestli si myslel, že malicherný vtípek, jako je tenhle, zlomí mého ducha a přinutí mě skončit, byl na hrozném omylu.

Nakračovala jsem k boudě s nářadím a popadla dlouhou sběrnou síť.

Stálo mě to trýznivou hodinu mrznoucí, promáčené, záda lámající dřiny. Ranní vzduch byl mrazivý, kousal mě do odhalených paží a můj dech se srážel do malých bílých obláčků. Voda stříkala na beton s každým máchnutím dlouhé tyče, smáčela mi tenisky a prosakovala do spodní části džínsů, dokud se mi těžká džínovina nepřilepila na lýtka jako led. Nebezpečně jsem se vykláněla přes okraj a napínala bolavé svaly ramenou, abych z hluboké části vylovila každý houpající se míček. Mokré míčky byly v síti zrádně těžké, plácaly o dlažbu, než jsem je nacpala do silných plátěných pytlů. Pokaždé, když jsem si myslela, že jsem vyčistila jednu část, vyplavalo ze stínů u bazénových schůdků dalších tucet neonově zelených teček, vysmívajících se mému úsilí.

Než byla z vody venku poslední neonově zelená hrozba, třásla jsem se. Kůže na mně byla bledá a vrásčitá jako mokrý papír. Ledová voda mě promáčela až na kost, takže mi zuby drkotaly v lebce. Kýchla jsem, zoufale toužíc po suchém oblečení, ale nebyl čas. Slunce se už kradlo nad obzor.

Dovlekla jsem své vyčerpané tělo dovnitř klimatizovaného sídla, abych začala se svými skutečnými úklidovými povinnostmi, jen abych na místě zamrzla.

Velkolepá mramorová chodba byla posetá stovkami dalších neonově zelených tenisáků. Tečkovaly rozložité mahagonové schodiště jako nějaká zvrácená překážková dráha. Shlukovaly se v rozích neposkvrněné gurmánské kuchyně, zaklíněné pod lesklými nerezovými spotřebiči a kuchyňským ostrůvkem. Hleděla jsem na neonově zelené tečky rozeseté po drahých perských kobercích v obývacím pokoji. Překvapilo mě, že jimi pro jistotu nenacpal i troubu a lednici. Samotný rozsah toho svinčíku byl zarážející.

Měla jsem chuť popadnout se za vlasy a vytrhat si je i s kořínky.

"Zachovej klid, Frey," povzdechla jsem si do prázdné místnosti. Přejela jsem pohledem po rozích u stropu, vědoma si toho, že možná mé zhroucení sleduje přes skryté bezpečnostní kamery. "Tvůj šéf není nic než přerostlé dítě. Pamatuj na to."

Abych vydržela to frustrující ponížení plynoucí z tohoto úmorného úkolu, upnula jsem svou mysl k jediným věcem, na kterých záleželo. Myslela jsem na mámino klidné oddechování, když pohodlně odpočívala. Myslela jsem na Jonahovu zářnou budoucnost. Představovala jsem si útočiště našeho rozvrzaného přívěsu. Připomínala jsem svým bolavým svalům, že tohle fyzické vyčerpání je jen nepatrná oběť za přežití mé rodiny. Jestli posbírání tisíce tenisáků udrží Jonaha na škole, udělám to každý jeden den.

Popadla jsem čistý pytel na odpadky a dala se do práce.

Lezla jsem pod odkládací stolky. Natahovala jsem se za plyšové sametové pohovky. Vystoupala jsem po velkolepém schodišti a popadla každou jednotlivou kouli. Než jsem posbírala všechny rozházené míčky a odvlekla je ven, abych jimi naplnila deset těžkých plátěných pytlů úhledně naskládaných na okraji bazénu, pulzovala mi v bednech tupá, vytrvalá bolest.

Stála jsem nad svou dobytým pohořím, ruce v bok, hruď se mi zvedala námahou. Zabodla jsem pohled do pytlů. Byla tohle jeho ďábelská zápletka, jak mě donutit skončit? Spal ten chlap vůbec?

Mé temné myšlenky o Vaughnově psychopatickém neřádstvu přerušil chór radostného štěkotu.

Maple, Storm a River se vyřítili zpoza rohu domu přímo na mě. Hnali se v plné rychlosti a zastavili se těsně předtím, než by mé vyčerpané tělo srazili přímo na dlažbu.

„Kdepak jste byli, vy jedni?“ zaculila jsem se a přes mou únavu se prodral upřímný úsměv. Klekla jsem si, abych je pohladila, zatímco se na mě sesypali s mokrými čumáky a vrtícími ocasy.

Přímo za smečkou se vynořil Vaughn.

Vyšel z cesty vedoucí za domkem. Jeho tmavé oblečení na běhání bylo nasáklé čerstvým potem. Ranní slunce zachytilo tvrdé rysy jeho tváře, takže jeho hluboce opálená kůže vypadala jako neposkvrněné umělecké dílo ukované bohy, lesklé a mocné.

Zabránila jsem svým očím sklouznout po jeho svalnaté hrudi. Přinutila jsem svůj pohled zvednout se a zafixovala ho na jeho obličeji, zatímco jeho zachmuřený, hodnotící pohled kriticky přejel po mých tyčících se, dokonale uspořádaných pytlech plných tenisáků.

V jeho tváři se neobjevila ani špetka překvapení.

Pomalu jsem se zvedla na nohy a nasadila na rty úsečný, umělý úsměv. Překřížila jsem paže přes svou vlhkou košili, odhodlaná nedat mu najevo, jak moc mě bolí tělo.

„Dobré ráno, pane,“ prohlásila jsem strohým hlasem.

Zvedl svou silnou bradu, naprosto nevyveden z míry mým monumentálním úsilím napravit jeho svinčík. „Udělala jsi snídani?“

Cuklo mi v čelisti.

Tenhle arogantní kretén ode mě očekával teplou, gurmánskou snídani bezprostředně poté, co mě přinutil uklidit jeho vtípek napříč celým panstvím? Strávil noc tím, že ničil své vlastní sídlo, šel si zlehka zaběhat a teď vyžaduje jídlo?

„Čekala jsem na vás,“ zalhala jsem a upřela na něj zrak. Odmítala jsem couvnout. „Nevěděla jsem, jestli nemáte na něco alergii. Nechtěla bych vás omylem zabít hned prvním jídlem, které udělám.“

Možná to byla jen halucinace zrozená z mého vyčerpání, ale mohla bych přísahat, že jsem viděla, jak mu přes ostré rty přeběhl mikroskopický duch úsměvu. Byl tam jen zlomek vteřiny, než zmizel za jeho obvyklou stoickou maskou.

Udělal krok blíž a tyčil se nade mnou. V ranním vánku k němu zavála vůně borovice a potu.

„Nejsem alergický na vůbec nic,“ řekl a jeho hluboký hlas drásal mé pocuchané nervy. „Tohle ti Daphne řekla, tak přestaň s těmi ubohými výmluvami a dělej svou práci.“