Chladný dotek nebesky modrého hedvábí mi klouže po kůži, obepíná mé křivky a zpečeťuje můj osud. Zírám do zdobeného zrcadla opřeného o stěnu ložnice a upravuji si výstřih ve stylu královny Anny. Mé hnědé kudrny spadají ve volné kaskádě, sepnuté dozadu jen tak, aby lemovaly tvář, která mi připadá jako tvář cizince. Osmnáct let. Beznadějná romantička uvězněná na trhu s masem, kde se hraje o hodně.

„Jsem to ale pěkný kousek dobytka,“ zamumlám do prázdného pokoje staženým, zahořklým hlasem.

Má pokrevní linie je prokletí zahalené do požehnání. Narodila jsem se dvěma alfám a jelikož jsem samice, je má genetická výbava vzácnou, kýženou anomálií. Má matka nese tento rys a její matka před ní také. V našem světě by syn alfy podřezával hrdla, jen aby si mě mohl nárokovat. Samice s čistou alfí krví kolující v žilách je tou nejvyšší trofejí, zaručeným inkubátorem pro zničujícím způsobem silné vlče.

Při dospívání jsem o ničem z toho nevěděla. Mé dětství bylo zlatavou šmouhou zablácených kolen a bezdechého smíchu. Běhala jsem hustým lesem, dokud mě nepálily plíce a mé bosé nohy nepokryla silná vrstva mozolů. Rodiče mě vychovávali s dravou, bezbřehou láskou, ale nikdy nedopustili, abych zchoulostivěla. Můj otec Alistair, muž vyšší a impozantnější než jakýkoli válečník, se kterým jsem se kdy setkala, mě naučil bojovat. Má matka Evelyn, která vypadá klamně drobně, ale dokázala by zlomit vaz nejlepšímu bojovníkovi konkurenčního klanu, mě naučila lovit, vařit a léčit. Postarali se o to, abych byla soběstačná. Znali temnou realitu našeho druhu: příliš mnoho samic v mém postavení je využito k chovu dědice a pak odhozeno a ponecháno napospas osudu, zatímco se jejich alfy promenádují s ceněným synem nebo dcerou. Mí rodiče přísahali, že to nikdy nebude můj příběh.

A přesto jsem teď tady, nastrojená na dražební válku.

Naléhala jsem na ně. Prosila jsem o jeden jediný rok navíc, o kousek času, abych si udržela nezávislost, zdravý rozum, svůj život. Ale biologie nevyjednává. Projít říjí bez druha mě zabije. Ta horečka, ta mučivá fyzická daň – je to doslova rozsudek smrti. Odmítám se vzdát svého života kvůli biologické hříčce, a tak jsem souhlasila s touhle noční můrou.

Dnes večer moji rodiče zorganizovali velkolepé shromáždění. Rozlehlé patro pod námi se brzy bude hemžit vysoce postavenými samci z nespočtu smeček. Budou cenit zuby, vypínat hrudníky a zuřivě soupeřit o šanci udělat ze mě svou Lunu. Místo ohromující, zemskou osou otřásající romance, o které jsem vždy snila – takové, kde se na mě samec dívá, jako bych byla středem jeho vesmíru – dostanu transakční přehlídku. Budu tam stát, usmívat se a sledovat, jak se mladí muži navzájem trhají na kusy o právo dostat mě do postele.

Ostré zaklepání na dveře ložnice mě vytrhne z téhle zahořklé spirály.

„Sero,“ zavolá Thad.

„A my ostatní,“ vloží se do toho Jaxon.

Protočím panenky, i když strach, který se mi hromadí v břiše, nabere na ostrosti. „Pojďte dál.“

Těžké dubové dveře se s vrznutím otevřou. Moji tři starší bratři nakouknou dovnitř a našlapují přitom zlehka. Vědí, že jsem poslední dobou byla hotový postrach a vyjela na každého, kdo v mé blízkosti dýchal příliš nahlas.

Thad vejde jako první a nakloní hlavu. Nasadí příšerný, přehnaný anglický přízvuk. „Je ta malá příšerka připravená na svou aukci?“

Otočím se, rozpažím ruce a nechám modré hedvábí zachytit světlo. „Vypadá to tak?“

„Není to zlé,“ řekne Jaxon a svalí se na okraj mé matrace. Pružiny pod jeho vahou zaskřípou. „Seženeš si nějakého pěkného.“

„Stačí.“ Caspianův hlas zaduní jako hrom. Vejde do pokoje a jeho obrovská postava způsobí, že dveře najednou vypadají trpasličí. V očích mu plápolá jasný, ochranitelský hněv, který vyzývá jeho mladší sourozence, aby neříkali už ani slovo. Přejede po Thadovi a Jaxonovi tvrdým pohledem. „Slíbili jste, že se budete chovat slušně.“

Okamžitě zmlknou. Caspian překoná vzdálenost mezi námi a jeho gigantické ruce spočinou na mých holých ramenou. Jeho dotek je těžký a uzemňující.

„Vím, že nejsi nadšená z toho, co může přijít,“ řekne Caspian a jeho tón zjemní jen pro mě. „Ale pořád jsi to ty, kdo tu má konečné slovo. Nedovolíme, aby se ti něco stalo.“

„Nechci se nechat napálit, Casy.“

Ve chvíli, kdy ta slova opustí má ústa, do mě narazí drtivá vlna reality. Moji bratři jsou oblečeni ve společenském, voní po čerstvém dešti a ostré borovici. To znamená, že je poslala matka. To znamená, že nápadníci přijíždějí. To znamená, že nadešel čas.

Žaludek mi vyletí až do krku. Vzduch prořídne. Stěny se najednou svírají a vytlačují mi dech z plic. Vybírám si druha na zbytek života. Budu mu muset porodit vlčata, vést jeho smečku, usmívat se na jeho lidi a vzdát se své svobody. Ta dusivá tíha mi sevře průdušnici. Zapotácím se, zrak se mi na okrajích rozmaže a na dlaních mi vyrazí studený pot.

„Sero,“ Thadův hlas protne zvonění v mých uších. Všimne si paniky v mých očích a okamžitě přistoupí, popadne mě za paže a opatrně mě posadí na stoličku u toaletního stolku.

„Vypij. To.“ Jaxon mi do zorného pole vstrčí studenou sklenici vody.

Mé třesoucí se prsty se obtočí kolem sklenice. Přiložím si ji ke rtům, ledová tekutina šokuje můj systém a donutí mé hrdlo pracovat. Dlouze, zoufale polknu.

„Bude to v pořádku,“ zamumlá Thad a dřepne si, aby udržel oční kontakt. „Všichni pocházíme ze stejné linie. Nikdo nebude tak hloupý, aby se tě pokusil podrazit.“

Caspian si klekne přímo přede mě a jeho obrovská postava zablokuje zbytek pokoje. Upře na mě svůj nejlepší pohled staršího bratra. „Myslíš, že to zvládneš?“

Zvládnu?

Moji rodiče rozeslali dohody. Každá smečka zná pravidla. Budu představena, setkám se se samci a řeknu si své. Volba je na mně. Ale strach mi pořád drásá nitro a šeptá, že by mě mohli oklamat. Samec by mohl předstírat svou náklonnost jen tak dlouho, aby mě přivedl do jiného stavu a získal silného dědice.

Zírám do své sklenice s vodou. Ne. Ve stínech strachu se nic nedokáže. Jsem Vanceová. Jsem dcera Alistaira a Evelyn.

Ochromující děs se roztříští a je nahrazen chladným, nezlomným odhodláním. Pokud mě nějaký muž oklame, nebudu se krčit strachy. Nezhroutím se v plačtivých lžích ani se neschovám v šepotu. Vezmu svého syna, otočím se k jeho smečce zády a nechám toho samce v prachu. Budu čelit jakémukoli větru, který mi přijde do cesty.

Naposledy si loknu, s ostrým cinknutím odložím sklenici a vstanu. Zatlačím ramena dozadu a zvednu bradu.

„Jsem připravená.“ Chrapot v mém hlase je pryč, nahradila ho ocel. Pokud mě ti muži chtějí, budou pro to muset krvácet. Budou muset dokázat, že jsou hodni země, po které kráčím.

Vykročím z ložnice a bratři mě následují jako osobní stráž. Když dojdu na vrchol velkolepého schodiště, dolehne k mým uším hukot aktivity zdola. Vzduch plní vůně leštěného dřeva, rozkvetlých květin a pečeného masa, mísící se se slabým, ostrým pachem cizích vlků.

Pomalu sestupuji po schodech a nechávám hedvábnou róbu vlát kolem nohou. Má matka stojí dole s pevně sepjatýma rukama.

„Ach, Sero!“ zvolá Evelyn a oči se jí zalesknou slzami. Vždycky to trochu dramatizuje, ale v jejím pohledu vidím upřímnou bolest. „Vypadáš tak půvabně, mé vlče.“

Přistoupí blíž a vtáhne mě do vřelého objetí. Její ruce okamžitě sjedou dolů, aby uhladily neviditelný záhyb na mé hedvábné sukni.

„Silná.“ Ten hluboký, burácející hlas patří mému otci.

Otočím se a vidím Alistaira vycházet ze salonu. Z jeho vysoké, pevné postavy vyzařuje čirá autorita. Prohlédne si mě od hlavy k patě, přejde eleganci šatů a upře zrak na mé dravě zaťaté čelisti. Ušklíbne se, pýcha z něj vyzařuje ve vlnách.

„Vypadáš, jako by ses připravila na bitvu, maličká,“ řekne a zakrouží jantarovou tekutinou v křišťálové sklenici. „Dobře.“

„Tati.“ Vkročím do jeho osobního prostoru a obtočím ruce kolem jeho širokého trupu. Voní jako obnošená kůže a domov.

Vtáhne mě do dravého, drtivého objetí a tiskne mou drobnou postavu ke své hrudi přesně tak, jak to dělal, když mi byly tři roky a odřela jsem si koleno v blátě.

„Nepodřizuj se jim, Sereno,“ přikáže a jeho hlas mi zaduní u ucha. „Ať si zaslouží každou vteřinu tvého času.“

„Brzy tu budou, mé vlče,“ začne se plašit matka a jemně mě vymaní z otcova objetí. Popadne mě za ruku a povzbudivě ji stiskne. „Běž zpátky nahoru. Tvůj tatínek si pro tebe přijde, až nadejde čas.“

Zamračím se, ale ona mě vede ke schodům.

„Tví bratři musí tu společnost nejprve obhlédnout,“ vysvětlí Evelyn a ztiší hlas do spikleneckého mumlání. „Ať ty malé chlapce zastraší, aby se zařadili do latě. Musíš si připravit velkolepý nástup. Musíš jim dát najevo, kdo přesně jsi. Ty nejsi jen nějaká trofej, Sereno. Jsi ta nejvyšší trofej.“

Odvede mě zpátky nahoru po schodišti. „Znám strach, který z toho pramení, ale věř, že tě pomůžeme ochránit.“

Matka se mnou dojde zpět do mé ložnice a jemně mi zatlačí na ramena, dokud se neposadím na okraj matrace. Postel se pod naší společnou váhou prohne, když si sedne vedle mě. Zvuky domu jsou teď hlasitější. Otevírání těžkých dveří, boty dopadající na podlahová prkna, tiché hučení přijíždějících dominantních samců.

Evelyn natáhne ruku a pohladí mě po třesoucí se dlani. Její mozolnaté prsty mi na kloubech třou uklidňující kruhy.

„Má drahá, vím, že jsi snila o lásce a romantice,“ řekne tiše a její oči pátrají v mých. „A vím, že tohle není přesně ten příběh, který sis vysnila v hlavě.“

Těžce polknu a podívám se na naše spojené ruce. „Připadá mi to jako transakce.“

„Bude to takové, jaké si to uděláš,“ oponuje matka pevným, ale jemným tónem. „Vztah dojde jen tak daleko, jak mu dovolíš. Ty určuješ hranice. Pokud chceš hněv, to také dostaneš. Pokud chceš štěstí, musíš o něj usilovat. Pokud potřebuješ prostor, donutíš je, aby ti ho dali. Nedovol jim vzít si víc, než jsi ochotná dát.“

Natáhne ruku a zastrčí mi zbloudilou hnědou kudrnu za ucho. „Zasloužíš si velkou lásku, Sereno. Dnes večer, navzdory tomu všemu, chci, aby sis v hrudi udržela trochu naděje na tu velkou lásku.“

Pomalu přikývnu a pevný uzel v mé hrudi se o malý kousek uvolní. „Myslíš, že tam někde je? Dobrý muž?“

„Nemyslím si, že by tě bohyně opustila, mé vlče,“ řekne Evelyn a hruď se jí dme dravou mateřskou pýchou. Nakloní se, políbí mě na čelo a pak se postaví. „Počkej tady.“

Odejde z pokoje a těžké dveře za ní s cvaknutím zapadnou.

Jsem zase sama.

Překřížím nohy a chodidlem vyklepávám neúprosný rytmus do podlahy z tvrdého dřeva. Uplyne minuta. Pak pět. Pak deset.

Dvacet mučivých minut tam sedím, uvězněná v tichu svého pokoje, zatímco se celá má budoucnost shromažďuje pod mýma nohama. Cítím napětí prosakující podlahovými prkny. Dochvilnost je na těchto shromážděních zlatým pravidlem – signálem úcty k linii mé rodiny a ke mně. Vím, že příjezdy se chýlí ke konci. Dole cirkulují Thad, Jaxon a Caspian. Představuji si je, jak si třesou rukou s každým samcem, který překročí náš práh, a jejich stisk je o něco silnější a jejich oči o něco ostřejší, než by měly být. Budou po domě značkovat svůj pach a pokládat tak tiché varování: dotkni se jí bez dovolení a zemřeš.

Za oknem slyším křupání štěrku a těžký dusot bot. Válečníci smečky jsou na pozicích. Zajišťují perimetr, uzamykají každý východ a slepé místo pro případ, že by nějaký arogantní hlupák dostal hloupý nápad a pokusil se mě unést, aby obelstil námluvy. Nikdo se nedostane dovnitř ani ven bez otcova svolení.

Má noha neustále poklepává. Ťuk. Ťuk. Ťuk.

Děs je pryč, spálený neklidným, úzkostným očekáváním, které mi pulzuje v žilách. Čekání je ta nejtěžší část. Zírám na kresbu dřeva na mých dveřích a srdce mi tluče v rytmu tikajících hodin na zdi.

Dech se mi zadrhne, když se k mému pokoji přiblíží zvuk těžkých kroků. Zastaví se přímo za dřevem. Mosazná klika se otočí s pomalým, úmyslným cvaknutím.

Dveře se rozletí a odhalí otcovu tyčící se postavu. Jeho výraz se nedá přečíst, ale oči mu září dravou, tichou intenzitou.

„Sereno, je čas,“