Úhel pohledu: První osoba.

Hrubá houba mi dřela páteř a roztírala mi po kůži silné vrstvy drcené máty, hořkého oměje a těžkých blokátorů pachu. Seděla jsem prkenně v měděném umyvadle. Staletí přísných tradic smečky vyžadovala tento pečlivý ranní rituál před velkým turnajem. Služebná mi smyla hustou pastu z ramen, její ruce byly uspěchané a chladné. Stoupla jsem si na studenou kamennou podlahu a nechala si přes hlavu přetáhnout jednoduché, splývavé modré bavlněné šaty. Lem mi končil těsně u kolen, navržený speciálně tak, abych zůstala bez povšimnutí a nenápadná. Moje matka stála za mnou a shrnovala mi vlhké vlasy. Její hbité prsty mi na zádech spletly pevný, praktický cop, který zajistila obyčejnou koženou gumičkou. Sklonila se, přitiskla mi rty na tvář s těžkým, vleklým povzdechem hlubokých emocí.

"Zůstaň tady," rozkázala mi matka tónem, který nesnesl odmlouvání.

Vyšla ze dveří a zanechala mě bezpečně pod bedlivýma, ochranitelskýma očima mých dvou nejbližších kamarádek, Rhey a Sii. Prastará pravidla mi nařizovala zůstat v izolaci. Deset mužů dnes bojovalo v prachu o mou ruku. Měla jsem přísně a neoblomně nařízeno zůstat skrytá za dveřmi této ložnice, dokud v bitce nezůstane stát už jen pět mých vyvolených bojovníků.

Rhea ke mně posunula malý stříbrný tác s chlebem a sušeným masem. Vzala jsem si kousek a žvýkala jídlo mechanickými, bezmyšlenkovitými pohyby. Zapila jsem ho douškem vody, ale ta tekutina chutnala jako suchý popel. Děsivá prázdnota začala rychle stravovat mou hruď. Žaludek se mi svíral v pevných, bolestivých uzlech. Hluboký, hlodavý pocit viny se mi drápal v útrobách. Seděla jsem na polstrovaném křesle, v bezpečí a nedotčená, ale přesto jsem cítila zvrácenou jistotu, že už jen tím, že tu sedím, někoho zrazuji.

Na špičce jazyka mi zajiskřilo bizarní, přízračné bodnutí. Rozkvetlo to směrem ven a proměnilo se v ohromující, nepojmenovatelné očekávání. V tiché místnosti se mi zatajil dech. Těžké dřevěné stěny mé ložnice se zdály smršťovat směrem dovnitř a tlačily mi na plíce.

Sia si všimla mé náhlé strnulosti. Přešla místnost dvěma kroky a pevně mě popadla za paže. Otočila mě k sobě a oči měla doširoka rozevřené naléhavým poplachem.

"Jestli chceš utéct," naléhala Sia a její stisk se mi zaryl do předloktí. "Řekni slovo. Pobežíme tak rychle, jak jen to půjde. Hned teď."

Zakroutila jsem hlavou bez jediné vteřiny rozmyslu. "Ne."

Nemohla jsem utéct. Něco obrovského, prastarého a nepopiratelného se pohnulo v těžkém vzduchu kolem mě. Tisklo se mi to na kůži a vibrovalo skrz podlahová prkna.

"Jsem připravená," řekla jsem jí. Můj hlas klesl a zněl smrtelně vážně.

Byla to lež. Nebyla jsem jen připravená. Hořela jsem zoufalým, mučivým pudem být tam venku na prostranství. Blokátory pachu hustě nanesené na mé kůži působily dusivě, zbytečná bariéra proti prvotní gravitaci, jež zatínala háky do mé duše.

Pak se přes území smečky rozlehl hřmotný hlas mého otce. Formální signál. Brutální, všelidská bitka začala.

Jiskra zoufalství uvnitř mě se rozhořela v nekontrolovatelný plamen. Vystřelila jsem z křesla. Přecházela jsem po dřevěné podlaze sem a tam jako zvíře v kleci. Mé kroky byly trhavé, nevyzpytatelné. Každičká buňka v mém těle hučela zběsilou, pulzující potřebou hýbat se, lovit, najít.

Za mým oknem propukl ohlušující jásot krvelačného davu. Ranním vzduchem se prodralo hrdelní chrčení a surové křiky bojujících mužů se rozléhaly do okolí. Vítr se stočil a přinesl s sebou ostrou, kovovou pachuť. Čerstvá krev. Pach železa zavál hluboko do mého pokoje, vklouzl skrz okenní tabulky a zasáhl zadní část mého hrdla.

To bizarní nutkání ve mně zdivočelo. V hrudi mi tepala fyzická bolest, drásavý pocit vyžadující uvolnění.

Otočila jsem se. Sia na mě zírala se spadenou čelistí, naprosto zmatená. Zkoumala mé oči. Věděla jsem, co vidí – tu divokou, prastarou touhu, která se prodírá mým zdvořilým, nacvičeným chováním. Hruď se mi dmula. Udělala jsem krok k zavřeným dveřím.

Sia vydechla. Pomalu ucouvla v posvátné úctě, čímž mi udělala cestu; fyzicky vycítila tu nezkrotnou potřebu, která ze mě sálala.

"Je čas," zašeptala.

Vyrazila jsem.

Běžela jsem naslepo, boty jsem nechala pohozené na koberci v ložnici. Bylo mi to jedno. Byla jsem jako šíp vypuštěný z napjaté tětivy, vedený nemožnou, magnetickou gravitací. Sprintovala jsem dlouhou, kobercem pokrytou chodbou. Mé bosé nohy bušily do podlahy. Služebnictvo se tisklo ke zdem a s otevřenými ústy ze mě v šoku zíralo, ale já se kolem nich prohnala jako vítr.

Narazila jsem rameny do těžkých dubových vchodových dveří a rozrazila je. Ranní slunce mě oslepilo.

Mé bosé nohy dopadly na ostrý, neúprosný štěrk na pozemku sídla. Rozeklané kameny se mi zařezávaly do chodidel. Hrubé kameny brutálně drásaly mou jemnou kůži a zanechávaly za mnou krvavé šmouhy. Neucukla jsem. To štípání jsem sotva cítila. Veškeré mé dřívější, hluboce zakořeněné obavy ohledně budoucnosti, turnaje a očekávání na mě kladených, se vypařily. Každou pochybnost nahradil jediný, oslepující osud.

Musela jsem se dostat k bojové aréně. Hned teď.

Sprintovala jsem přes rozlehlé nádvoří. Plíce mě pálily. Nohy mi pumpovaly a požíraly vzdálenost, jak jsem se blížila k bitvě. Řev běsnícího davu sílil a tvořil chaotickou hlukovou stěnu, která maskovala dunění těl dopadajících do hlíny.

Jak jsem se přiblížila k vnějšímu okraji diváků, zasáhl mě specifický pach. Udeřil mě do hrudi jako fyzická rána a vyrazil mi vzduch z plic.

Hustá borovice. Bohaté dřevo. Kousavý led.

Byl to ten samý pach, který se včera vznášel na té hladké dřevěné krabičce. Pach, jenž patřil ke jménu, které jsem vyslovila.

Callum.

Byl tady. A pod tou ohromující vůní mrazu a lesa jsem cítila měď. Krvácel.

Nohy mě pálily novou agónií. Narazila jsem do okraje davu a protlačila se do té masy těl. Můj lid byl těsně namačkaný kolem bojové jámy a dožadoval se krve. Brala jsem je rukama za ramena a fyzicky je od sebe odstrkovala. V mých stopách následovalo hlasité lapání po dechu. Smečkou proběhlo šokované mumlání, když jim došlo, kdo to tu tak drze porušuje jejich posvátnou tradici. Měla jsem být ukrytá. Měla jsem být tou nedotčenou cenou, která čeká na konci.

Ignorovala jsem každého z nich. Můj zrak se po okrajích rozmazával, hyper-zaměřený pouze na střed arény. Vůně borovice a ledu exponenciálně sílila s každým mým trýznivým krokem. Překryla mé smysly a přehlušila zápach hlíny, potu a ostatních bojovníků.

Prorazila jsem přední řadu diváků. Přede mnou se rozprostřela brutální realita bitky. Ve vzduchu visel hustý prach. V hlíně se rvali muži a ve svých lidských podobách si rozdávali kosti drtící rány.

A pak jsem ho uviděla.

Stál blízko středu. Tyčící se, monolitická postava stvořená ze silných svalů vypracovaných tvrdou prací, jež se pohybovala se smrtící přesností. Tohle nebyly svaly na okrasu; byly ukovány drsnou prací a nelítostným přežitím. Měl rozcuchané kudrnaté černé vlasy, zplihlé potem a špínou. Jeho tvář byla tvrdá, ostře řezaná maska. Oči měl jako bouřlivý, chaotický den – temně, neklidně šedé.

Ale nedíval se na muže, kteří se ho snažili zabít. Byl zcela nesoustředěný. Jeho široká hruď se dmula, jak horečně prohledával hučící dav; svýma bouřlivýma očima přejížděl tváře a hledal mě.

Byl blaženě nevědomý si nebezpečí, které se k němu stahovalo. Zezadu se k němu plížili dva zoufalí, zkrvavení muži, svaly zaťaté, připravení vrhnout se mu na široká záda. Třetí muž se sbíral z prachu přímo před ním a v pěsti svíral zubatý kámen.

Hruď mi propíchla ostrá, přízračná čepel. Pohled na něj v ohrožení spustil explozivní, viscerální reakci.

Otevřela jsem ústa. Z hrdla se mi prudce vydral hlasitý, uši drásající křik čisté hrůzy a fyzické bolesti. Nebyl to varovný výkřik. Byla to syrová, nespoutaná agónie družky cítící, že je její druhá polovička v nebezpečí. Vydralo se to z mých hlasivek, pálilo mě to v krku a rozléhalo se to s prastarou, zdivočelou dominancí.

Ten zvuk proťal burácející dav jako katova sekyra.

Celé to zakrvácené bojiště zmrzlo. Ohlušující jásot utichl do mrtvého ticha. Bojovníci se zastavili mrtví na místě. Pěsti se vznášely ve vzduchu. Ti dva muži za Callumem ztuhli a očima střelili ke zdroji toho hluku. Muž v hlíně upustil kámen.

Úplně každý člověk v ringu a každý divák v davu otočil hlavu a podíval se na mě. Zírali na mě, jako bych zešílela. Hruď se mi zvedala a klesala trhavými, mělkými nádechy. Štěrk se mi zařezával do krvácejících nohou.

Sestoupila jsem z trávy a vešla do bojové jámy. Postupovala jsem pomalu, ignorujíc hlínu i krev, jež zbarvila zemi. Šla jsem rovnou k němu. Oči se mi leskly neprolitými slzami, zavěšené do těch bouřlivých šedých hlubin.

Otočil se ke mně. Chaotická bouře v jeho očích se uklidnila, nahrazena hlubokým poznáním, které by dokázalo otřást zemí. Zabalila mě vůně borovice, dřeva a ledu a táhla mě k sobě.

V té zamrzlé chvíli, kdy se všem tajil dech, docvakla pravda úplně každému v tom obrovském davu.

Byli jsme osudoví druzi.