Pohled Kaelena

Valerie se úzkou kuchyní pohybuje s nacvičenou, prázdnou lehkostí. Přistoupí ke stolu a podává naše jídlo, přičemž staví těžké talíře na poškrábané dřevo, aniž by vydala jediný zvuk. Když skončí, poodstoupí a zůstane stát jako přimrazená. Čeká.

Dáme si záležet, abychom snědli každé poslední sousto. Táhnu nůž přes svůj talíř a pomalu krájím maso. Čistě seškrabávám zbytky z keramiky, starám se o to, aby kovová vidlička cinkala dostatečně nahlas, aby to slyšela, a nenechávám jí vůbec nic. Chci, aby jí ostré bolesti z vyhladovění hlodaly ve vnitřnostech. Chci, aby ji hlad donutil prosit. Potřebuji, aby si konečně uvědomila svou naprostou, ubohou závislost na nás kvůli základnímu přežití.

"Odvnes talíře do kuchyně a vrať se sem," přikáže Callum chladně. Ani se neobtěžuje se na ni podívat a zachází s ní jako s duchem, který straší u našeho jídelního stolu.

Krokem přistoupí a potichu posbírá špinavé nádobí. Ústa má sevřená v tvrdou, neústupnou linii. Zoufale se snaží působit tvrdě, stojí vzpřímeně, zatímco uklízí ten nepořádek. Ale já ji pozorně sleduji. Zachytím drobné chvění jejích rukou, když balancuje s naskládaným porcelánem. Její fasáda je křehká a já vím, že brzy praskne.

"Máš přesně patnáct minut," dodám ostře, když se otáčí k odchodu.

Nenabídne mi ani kývnutí. Prostě odejde. Když se vrátí do jídelny, má přesně pět minut zpoždění. Okamžitě si všimnu jejích oteklých očí s červenými okraji. Zarudnutí na jejích tvářích ji prozradí. Našla si v kuchyni temný kout, aby tam brečela. Cítím, jak mi hruď náhle zahřeje záblesk samolibého, temného uspokojení. Její duch už vykazuje viditelné trhliny. Ve srovnání se zvěrstvy, která páchal její otec, projevujeme monumentální zdrženlivost. Nechat ji brečet v koutě je milosrdenství, které si nezaslouží.

Pomalu vstanu a odstrčím svou židli. Vstoupím do jejího osobního prostoru a tyčím se nad její drobnou postavou, abych v ní vyvolal pocit zahnání do kouta. Promluvím odměřeným, velitelským tónem.

"Tohle jsou tvé povinnosti. Kompletně uklidíš náš pokoj i zbytek bytu. Budeš nám prát, precizně srovnáš naše šatníky a budeš podávat všechna naše jídla. Jsi tady výhradně proto, abys nám sloužila. Zůstaneš v naší bezprostřední blízkosti, pokud ti výslovně nedovolíme jinak."

Odmlčím se a nechám na ni dopadnout tíhu její nové reality.

"Bude naprosto zakázáno stýkat se se smečkou. S nikým nepromluvíš. A pokud ukradneš ještě něco, naložíme s tebou bez slitování." Přistoupím ještě blíž a nakloním se, abych zasadil konečnou, zdrcující ránu. "Pamatuj si jedno: nikdy si tě nepřivlastníme, protože jsi už pošpiněná."

Stojí tiše jako mramorová socha. Ale to slovo zasáhne svůj cíl. Na její drobnou postavu dopadne nová, těžká únava, která jí viditelně stahuje ramena dolů. Nezajímá mě, jestli je unavená. Její otec za sebou v našich životech zanechal stopu krvavé destrukce a roztrhal náš svět na kusy. Aby ten dluh splatila, dluží nám svou naprostou, neochvějnou poslušnost.

"Je to jasné?" vyžaduji prudce a pozorně ji sleduji, jestli neprojeví nějakou jiskru vzdoru.

Odpoví drobným, téměř nepostřehnutelným kývnutím.

Nedostatek slovního podvolení podnítí mou náladu. "Odpověz mi pořádně!" zařvu, až ten zvuk zavibruje v napjatém vzduchu a odrazí se od stěn.

Úplně poprvé se v jejích očích živě mihne skutečný strach. Cukne sebou a strach se mísí s palčivým hněvem, který nedokáže úplně skrýt. Těžce polkne a bojuje předem prohranou bitvu proti zvířecímu instinktu, který vyžadoval, aby se podrobila alfově řevu.

"Ano... alfo," zamumlá. Ta nenáviděná slova rve z krku, jako by vážila víc, než dokáže její čelist unést.

"Jdi do obýváku," poručím a ukážu do chodby.

Zatímco se otáčí a odchází, pozorně poslouchám. Přesně v momentě, kdy si myslí, že je z doslechu, slyším, jak si tiše, téměř úlevně povzdechne.

Gideon prolomí to těžké ticho a jeho tón je nezvykle zamyšlený. "Všimli jste si, jak dobře ustlala postele a podávala jídlo?"

Stroze přikývnu, jelikož jsem to už sám analyzoval. Její efektivita byla nepopiratelná.

Gideon pohlédne na prázdné dveře, kterými zmizela. "Myslím, že bychom na ni měli být mírnější..." navrhne jemně.

Callumův výraz okamžitě potemní. V očích mu zableskne násilný hněv, který mu zkřiví rysy.

"Ne!" odsekne Callum. Jeho hlas dopadne jako železo na kovadlinu. Čirá síla jeho odmítnutí protne místnost.

Gideon, vytuše, že překročil nebezpečnou mez, pomalu zvedne ruce na znamení, že se vzdává. Úplně to téma opustí a opře se v židli.

V místnosti těžce přetrvává napjatá chvíle. Vzduch je dusivý, prosycený nevyřčeným vztekem. Každý přesně víme, co jsme sem přišli udělat, a čas na měkkost už dávno vypršel.