Pohled Kaelena

Vteřinu poté, co ji protáhli našimi předními dveřmi, do nás narazila její vůně. Byla sytá, opojná a těžká temnou sladkostí, která drásala naše zvířecí instinkty. Můj vnitřní vlk přecházel, vrčel a mlátil sebou o mé žebra ve snaze zoufale zkrátit tu vzdálenost a zabořit mi tvář do jejího krku. Callum a Gideon po mém boku ztuhli. Čelisti měli pevně sevřené, jak bojovali s naprosto stejnou magnetickou přitažlivostí. Pouto vyžadovalo, abychom padli na kolena, odhalili svá hrdla a přímo na místě si ji přivlastnili. Ale my jsme proti tomu nepopiratelnému nutkání bojovali každou kapkou síly v naší krvi.

Byla to úmyslně naše osudová družka. Vesmír ukoval její duši tak, aby dokonale zapadla do našich. Ale vesmír měl zvrácený smysl pro humor, protože ona byla zároveň přímým potomkem Viktora Draganova. Monstra, které vyvraždilo náš rod a zanechalo naše rodiny v troskách. Pro nás její samotná existence zrcadlila jeho hnijící nákazu. Její krev byla jedem.

Za jakýchkoliv jiných okolností bychom uctívali zem, po které kráčela. Hýčkali bychom si ji jako posvátnou druhou polovinu naší duše. Roky jsme si odpírali, snášeli jsme dutou bolest prázdné postele, šetřili svá těla pro ni. Ctili jsme to pouto. Ale informace z Meridie všechno zničily. Neustálé zvěsti o tom, že rozdávala své tělo náhodným mužům napříč územím, nás zbavily jakékoliv možnosti úcty. Vláčela náš sdílený osud blátem.

Kvůli této zradě jsme ukovali temný pakt. Složili jsme mezi bratry tichou krevní přísahu. Násilím si vezmeme jakékoliv fyzické spojení, které budeme potřebovat, abychom z pouta vytěžili naši ukradenou sílu a magii. Náš plán byl prostý. Využijeme její tělo k napájení naší moci a vysajeme z ní magii, abychom si vzali zpět to, co její pokrevní linie ukradla našim předkům. Ale nikdy neokusí naši náklonnost. Nikdy si nezíská náš respekt a z našich rtů nikdy neuslyší vlídné slovo.

Zabít ji rovnou bylo nemožné. Jako valkinským alfům by zničení naší osudové družky přetrhlo naše vlastní záchranná lana a nechalo by nás shnít zevnitř. Ale existovaly osudy mnohem horší než smrt. Přísahali jsme, že ji doženeme k naprosto stejnému šílenství, které její tyranský otec způsobil našim rodinám. Kousek po kousku zlomíme jejího ducha, dokud nezbudou jen roztříštěné střípky.

Když Callum Valerii řekl, že jsme jí předurčeni, její reakcí nebyla radost. Tvář se jí zkřivila čirým odporem a niterným strachem. Ten pocit byl vzájemný.

Teď ji propaluji pohledem, jak stojí uprostřed našeho bytu. Má na sobě prosté šaty, které si pro sebe tvrdohlavě přivlastnila z našich zásob. V břiše mi kypí temný, ošklivý vztek. Cukají mi prsty. Cítím zdrcující nutkání udělat krok vpřed, popadnout ji za límec a tu látku z ní strhnout. Chci ji roztrhat na cáry. Chci ji nechat nahou a třesoucí se, vystavenou chladu, jen abych jí dokázal, že nemá právo na nic, co patří našemu lidu. Její otec nám vzal všechno. Ona si nesmí vzít už ani nit navíc.

"Ať to bylo naposledy, co jsi kradla od našeho lidu," varuji ji. Můj hlas je ostrý a protíná napjatý vzduch jako zubaté ostří.

Zůstává zticha. Její výraz je prázdná kamenná maska. Nedívá se dolů. Netřese se. Zírá přímo před sebe a chová se ke mně, jako bych nebyl víc než jen vzduch.

Její tvrdohlavý vzdor přilévá olej do mé frustrace. Vlk ve mně řve na tak nehoráznou neúctu.

"Slyšíš mě?!" křiknu. Ten drsný zvuk se odrazí od holých stěn bytu, dost hlasitě na to, aby to rozechvělo okna.

Necukne sebou. Ani nemrkne. Ani nepohne dechem.

Moje trpělivost praskne. Převezme mě rudá mlha zuřivosti. Zvednu ruku, svaly se mi svinou, jak se připravuji udeřit ji do tváře a vyrazit jí z očí tu arogantní lhostejnost.

Než se má dlaň vůbec stihne s něčím setkat, sevřou se mi kolem zápěstí jako svěrák silné prsty.

Gideon.

Vstoupí do toho, jeho stisk je pevný a nepohnutelný. Neřekne jediné slovo, ale jeho oči se zaklesnou do mých a mlčky mi nařizují stáhnout se. Gideon byl vždycky z nás tří ten nejmírnější, kotva, která držela tichou zdrženlivost i v našich nejtemnějších chvílích. Slouží jako fyzická bariéra proti mému násilnému nutkání.

Těžce oddechuji, hruď se mi zvedá, jak zírám na její neznepokojenou tvář. Neochotně vytrhnu paži a nechám ruku klesnout podél těla. Hluboko v kostech se mi usazuje těžké poznání. S touhle holkou nás čeká masivní válka vůlí.

"Tady si své živobytí odpracuješ," přikáže Callum a vstoupí jí do zorného úhlu. Jeho tón je tvrdý jako kované železo. "Když tě budeme živit, uděláš cokoli bude potřeba. Nic není zadarmo."

Aniž by vyslovila jedinou slabiku, otře se mi o rameno. Míří přímo na chodbu, aby začala s přidělenými úkoly.

My tři ji následujeme. Kráčíme za ní jako dravci stopující kořist, sledujeme její kroky do ložnic. Opřu se o zárubeň dveří, překřížím ruce a pozorně ji sleduji. Přistoupí k matraci a v nepřerušeném tichu začne stlát postele.

Její pohyby jsou plynulé a nacvičené. Rozprostírá prostěradla, vyhlazuje záhyby a s přísnou efektivitou zastrkává rohy. V jejích rukách není žádné zaváhání. Je naprosto jasné, že pro ni nucené práce nejsou ničím cizím. Přes všechno to nashromážděné bohatství jejího otce z ní tyran dost možná vymlátil, aby tyto podřadné úkoly vykonávala sama.

Dokončí první postel a přejde k další. Proces opakuje, aniž by její tvář prozradila jedinou emoci. Ticho v místnosti je dusivé, těžké od nevyřčených hrozeb, ale ona ten nátlak ignoruje. Když jsou postele bezchybné, zastaví se a čeká. Ukážu prstem směrem k jídelně na konci chodby.

Otočí se a cíleně zamíří do kuchyně.

Sleduji, jak odchází. Je divoce vzdorovitá, přitom chladná jako kámen a vyrovnaná. Je to teprve první hodina jejího zajetí. Ale když se podívám na to pevné držení jejích ramen a pevnost, za kterou se skrývá, zasáhne mě drsné uvědomění. Prorazit jejími železnými zdmi bude nesmírná výzva. Nikdo z nás nečekal takto opevněného ducha.