Pohled Valericy

Rozlehlý sál rady smečky Krvavého měsíce připomínal jeskyni plnou dusivého očekávání. Vzduch vibroval sytou, těžkou vůní cedrového dřeva, která se mísila s tísnivou vlhkostí neustávajícího venkovního deště. Stála jsem naprosto nehybně, v křečovitém postoji, a čekala vedle impozantního prázdného bronzového trůnu, který patřil Alfovi.

Ticho se protahovalo, dokud se s prudkým rachotem nerozletěly těžké dubové dveře. Do vyhřátého sálu se vřítil ledový poryv tání a ostré vůně borovice, který s sebou smetl veškerou vlhkost. Alfa Garrick se po vyčerpávajícím, rok trvajícím tažení na nemilosrdném severu konečně vrátil.

Před jeho odjezdem jsme stáli před touto samou smečkou a zaslíbili se jeden druhému jako druh a družka. Byli jsme vázáni krevní přísahou, přestože můj krk nikdy formálně nepoznamenal svými tesáky. Teď, když se můj pohled upřel na jeho vysokou, do zbroje oděnou postavu, má vnitřní vlčice nezakňučela úlevou. Místo toho ze sebe vydala divoké, vzdorovité zavrčení.

Pod kovovým pachem jeho zbroje a známou vůní borovice to mé smysly zachytily. Důvěrně na něm lpěly nezaměnitelné, pižmové feromony jiné samice. Ta vůně byla vetkaná přímo do jeho kůže.

„Valerico,“ oznámil Garrick úsečně a vešel do sálu. Čelisti měl zaťaté v tvrdé, neústupné linii, postrádající jakoukoli vřelost nebo omluvu. „Lykanský král rozhodl, že se Morrigan připojí ke smečce Krvavého měsíce.“

Zastavil se pár kroků ode mě a jeho pohled se zaklínil do mého. „Označím si ji jako svou družku. Bude mou druhou Lunou, přesně jako ty – rovnocennou ve smečce Krvavého měsíce.“

Z čiré opovážlivosti jeho slov mnou projela rázová vlna. Pěst se mi sevřela tak prudce, až mi jemný stříbrný řetízek přívěsku s Měsíční bohyní praskl o dlaň. Upustila jsem roztříštěný měsíční kámen na podlahu a drtila ten vzácný drahokam podpatkem, dokud z něj nebyl jen prach.

Burácející déšť, který venku bičoval vitrážová okna, jako by se odrážel v náhlém hučení krve v mých uších.

„Dvě Luny?“ varovala jsem ho hlasem, který protínal vyhřátý sál jako kus ledu. „Měsíční bohyně by nad takovým rouháním zuřila a smečka Krvavého měsíce by pod rozděleným vedením nevyhnutelně zeslábla.“

Udělala jsem krok vpřed a odmítla uhnout pohledem. „Loni jsi stál přesně tamhle a před její posvátnou sochou jsi přísahal, že mé oči jsou jasnější než slunovrat–“

„To mluvily feromony!“ zahučel a jeho hlas se odrazil od klenutého stropu. Jeho trpělivost se v mžiku vytratila.

S děsivým zasyčením oceli vyklouzl jeho široký meč z pochvy. Jediným krokem překonal vzdálenost mezi námi a vstoupil přímo do mého osobního prostoru. Studená, smrtící špička čepele se zachytila o okraj mého vlhkého límce a odtáhla látku od mé kůže.

„Podívej se na svůj krk,“ ušklíbl se a jeho aura Alfy na mě těžce dolehla. „I to dočasné znamení už bledne.“

Držel tam čepel hodnou chvíli. Pak se jeho vystupování změnilo v chladný, vypočítavý pragmatismus. Sklonil zbraň a těžkou čepel pomalu zasunul zpět do pochvy.

„Morrigan a já jsme bojovali bok po boku v krvi a blátě severních zákopů,“ prohlásil a s do očí bijící pýchou zvedl bradu. „Využil jsem své vlastní, těžce vydřené válečné zásluhy, abych osobně požádal Lykanského krále, aby zde zaujala místo mé oficiální družky. Pravdou je, že ti to říkám jen ze slušnosti. Tvé svolení je pouhá formalita, kterou ve skutečnosti nepotřebuji.“

V krku mi jako žluč stouply hořké vzpomínky. Vysmívaly se vyčerpávajícím, nevděčným obětem, které jsem v uplynulém roce přinesla pro jeho smečku. Udržela jsem jeho rozpadající se území pohromadě. Vyčerpala jsem vlastní zdroje, abych nasytila jeho lid. Hrála jsem roli poslušné budoucí Luny, zatímco on si odjel hrát na válečného hrdinu.

Narovnala jsem ramena. „Porušil jsi slavnostní slib, Garricku.“ Ostře jsem mu připomněla přísahu, kterou složil před odjezdem. „Přísahal jsi, že pokud si budu plnit své povinnosti Luny, zatímco ty budeš ve válce, využiješ přesně tytéž válečné zásluhy, abys krále požádal o záchranu mé padlé smečky Ledového spáru.“

Přenesl váhu z nohy na nohu. Zdálo se, že se jeho mohutná postava na vteřinu scvrkla. Poněkud neohrabaně odvrátil zrak, neschopný podívat se mi do očí.

„Na ta slova prostě zapomeňme,“ odbyl mě nonšalantně. „Když jsme se sobě zaslíbili, ještě jsem Morrigan neznal.“

Když ke mně znovu zvedl zrak, tvrdý výraz v jeho očích zmizel. Nahradila ho až nevolnost vyvolávající něžná měkkost. „Není jako žádná vlčice, jakou jsem kdy potkal. Miluji ji.“

Z dusivé ironie jeho slov se mi zvedl žaludek. „A starší Alfa a Luna?“ zeptala jsem se nebezpečně tichým hlasem. „Vědí o tom?“

„Vědí,“ odpověděl Garrick bez zaváhání. „Už byli informováni a s touto ponižující dohodou souhlasili. Chápou rozhodnutí Lykanského krále.“

Má vlastní smečka padla a já jsem prolila krev pro tu jeho. Mou odměnou byla zrada, podporovaná samotnými staršími, kterým jsem sloužila.

Prozkoumala jsem sál a mé smysly přesáhly těžké kamenné zdi. „Pokud má být tvou družkou, kde je? Necítím na území naší smečky žádného vetřelce.“

Garrick zatnul čelisti. Nestydatě opětoval můj pohled. „Už jsem dal Morrigan dočasné znamení, abych skryl její pach.“

Má vnitřní vlčice vybuchla. Myslí mi otřáslo ohlušující zavrčení čiré zuřivosti. Složili jsme posvátné přísahy před Bohyní. Zabořit tesáky do jiné samice, zatímco náš slib stále platil, byla nehorázná, neodpustitelná zrada. Vysunuly se mi drápy a zaryly se mi do dlaní.

Vycítil ten náhlý nárůst mé vražedné zuřivosti. Oči se mu mírně rozšířily a jeho válečnické instinkty vzplanuly k obranné reakci.

Než jsem se stihla znovu nadechnout, jeho mohutná, železem okutá postava do mě narazila s brutální silou. Ten náraz mi vyrazil dech z plic. Nohy se mi odlepily od podlahy. Dopadla jsem zády na těžký bronzový svícen. Kov pod mou vahou zaskřípěl, když mi páteří projela ostrá bolest.

Lapala jsem po dechu a svírala si žebra, zatímco se mi studený bronz tiskl do zad.

„Vím, že se cítíš ukřivděně,“ řekl. Neudělal ani krok, aby mi pomohl. Jeho obrovská silueta stála orámovaná bouřlivými dveřmi, za ním déšť bičoval kameny. „Ale je to rozkaz Lykanského krále. Stále jsi nominální Lunou – dokud si smečka na Morrigan nezvykne.“

Narovnala jsem se a ignorovala pulzující bolest v zádech. Na rty jsem vpravila mrazivý, vyrovnaný úsměv. „Tak ji přiveď. Chci, aby mě Morrigan okamžitě navštívila, abych jí mohla tváří v tvář položit pár cílených otázek.“

Garrick stroze odmítl. Z jeho tónu odkapávala ochranářská arogance. „Není třeba. Není jako ty přihlouple se usmívající vlčice, které znáš. Je to bojovnice tělem i duší, příliš hrdá na malichernou žárlivost.“

Zírala jsem na něj. Můj postoj se ještě více napřímil, jak jsem odmítla ustoupit byť jen o píď.

„Co to pak dělá z vlčic, které znám? Nebo čím jsem ve tvých očích já?“