Valeričin pohled

Poté, co jsem úspěšně získala slavnostní slib lykana Therona, že sepíše dekret o odmítnutí, mi z hrudi konečně spadla drtivá tíha. Vrátila jsem se do svého pokoje v Krvavém měsíci a poprvé po několika měsících jsem tvrdě spala. Těžká očekávání této smečky už nedržela mou mysl jako rukojmí.

Ale tento křehký, těžce vydobytý mír se roztříštil brzy následujícího rána.

Stála jsem před svým toaletním stolkem a pročesávala si vlasy kartáčem, když se těžké dřevěné dveře do mé ložnice s bouchnutím rozletěly. Dřevo prasklo o kamennou zeď. Garrick nezvaný vtrhl do mé soukromé svatyně. Neobtěžoval se klepat. Z jeho širokých ramenou sálala utlačující alfa aura, která mě zasáhla jako dusivá přílivová vlna. Pouhá fyzická síla jeho přítomnosti přitiskla mou kňučící vnitřní vlčici svou vahou k zemi a vyhnala mi dech z plic.

"Valerico!" zavelel. Jeho hlas v sobě nesl hrdelní, vibrující zuřivost napůl proměněné bestie, jeho jantarové oči blýskaly nebezpečným, divokým světlem.

Odelia, má zuřivě loajální služebná z řad omeg, okamžitě přispěchala, aby se mezi nás postavila. Její drobná postava se prudce chvěla pod masivním mocenským rozdílem mezi omegou a rozzuřeným alfou. Na čele jí vyvstaly krůpěje potu, jak jí aura drásala smysly, přesto odmítla utéct.

"Odstup, Odelio," přikázala jsem. Můj hlas prořízl napětí v místnosti, dokonale klidný a hladký jako sklo.

Couvla, ale nespouštěla své široce rozevřené oči z alfy. V tichém prostoru mé mysli se má vlastní vnitřní vlčice postavila na tlapky. Otřásla svou hustou sněhobílou srstí, vycenila tesáky a silou se opřela do jeho dusivé aury. Obrnila jsem se před jeho zastrašováním a odmítla sklonit hlavu.

Garrickovy oči se zúžily do nebezpečných štěrbin. Zjevně vycítil můj tichý vzdor. "Včera jsi šla přímo do paláce," konstatoval se zatnutými čelistmi. "Stěžovala sis lykanovi Theronovi. Pokusila ses využít svou mrtvou rodinu, abys dosáhla zrušení jeho dekretu pro Morrigan, že ano?"

Opětovala jsem jeho rozzlobený pohled, můj výraz byl prázdný. "Ne," odpověděla jsem klidně.

Ušklíbl se. Ten výraz zkroutil jeho tvář do něčeho zlomyslného a ošklivého. Do jeho drsných slov prosáklo hluboké opovržení. "Jsi takový zbabělec? Takhle se přesně chová dcera velkého alfy z Mrazivého drápu za zavřenými dveřmi? Ubohé." Zavrčel a udělal výhružný krok vpřed. Rty se mu stáhly a odhalily jeho prodloužené tesáky, oči mu zrudly nekontrolovanou, rostoucí frustrací. "Mluv! Co dalšího jsi tajně řekla lykanovi Theronovi za mými zády? Souhlasil se zrušením dekretu o spojení?"

Sklopila jsem zrak ke svým dokonale upraveným nehtům a předstírala podřízenost. Záměrně jsem mu dala přesně takovou odpověď, jakou jeho arogantní mysl očekávala. "Lykan Theron s ničím nesouhlasil. Obřad spojení pro tebe a Morrigan proběhne přesně podle plánu."

Garrick prudce vydechl. Jeho široká ramena trochu klesla, nepřátelské napětí opustilo jeho tělo, i když jeho tón zůstal mrazivý a plný arogance. "To svrchované spojení jsem si vysloužil krví a v boji. Dnes ráno si mě předvolal, ale pak mi nečekaně odepřel audienci – pravděpodobně kvůli tvému včerejšímu ubohému tyjátru."

Přistoupil blíž, zvedl těžký, obrněný prst a namířil mi jím jen pár centimetrů od obličeje. "Hraj slušně, Valerico. Drž se ve svých mezích a vyvaruj se vyvolávání dalších politických dramat. Jakmile budeme s Morrigan oficiálně spojeni, časem se dostanu k tomu, abych ti zajistil tvá vlastní štěňata. To tě zaměstná."

Aniž by počkal na jediné slovo odpovědi na svůj odporný návrh, otočil se na podpatku a vyřítil se ven, nechávaje dveře dokořán.

Odelia se okamžitě zhroutila ke kamenné zdi. Zabořila tvář do dlaní a propukla v těžký pláč, hořce naříkajíc nad ponižující nespravedlností jeho slov.

Pouze jsem se usmála, na mých rtech se vytvořila chladná, odtažitá křivka. "Slzy nic nezmění, Odelio. Přestaň plakat. Soustřeďme svou energii na to, jak zlepšit naši bezprostřední budoucnost."

"Jak to můžeš snést?" vzlykala. "Dáváš jim všechno!"

"Protože vlkům z Krvavého měsíce na mně nikdy doopravdy nezáleželo," řekla jsem jí, přičemž mě absolutní jistota tohoto faktu udržovala nohama na zemi. "Zajímají se pouze o bezedné bohatství Mrazivého drápu, které jsem přinesla na jejich upadající území."

Byla to ošklivá pravda. Majetek mé rodiny a tvrdě pracující omegy, které přišly se mnou, v podstatě financovaly existenci celé této smečky. Platila jsem z vlastní kapsy obscénně drahé bylinné léčebné kúry pro lunu Lavinii, a to ze zisků svých obchodů a výnosů ze zemědělské půdy. "Když odejdu, Morrigan je příliš bezcitná; neušetří naše lidi," řekla jsem Odelii pevně. "Takže se sbalí a půjdou se mnou domů."

Později toho dne jsem s dokonalou přetvářkou navštívila opulentní komnaty luny Lavinie. Místnost silně páchla léčivými bylinami. Našla jsem tam samotářského šamana Bramwella, jak pečlivě léčí její chronickou nemoc.

Lavinia se opírala o své hedvábné polštáře a usmívala se na mě s až nechutně sladkým výrazem. "Morrigan přijede už velmi brzy," řekla, její hlas byl plný naivního optimismu. "Opravdu doufám, že se vy dvě naučíte spolu vycházet jako sestry."

Zůstala jsem s kamennou tváří a mlčela.

Když léčba skončila, s úctou jsem vyprovodila Bramwella ven na nádvoří. Mimo doslech Laviniiných uší si nebral servítky. "Krvavý měsíc si nezaslouží ani kapku tvé laskavosti, dítě," odplivl si, tvář zvrásněnou znechucením. "Už se neobtěžuj pro mě posílat. Na tohle toxické místo se nevrátím."

"Zcela rozumím," odpověděla jsem a vděčně přikývla. "Už pro vás nepošlu. Stejně už aktivně plánuji Garricka odmítnout."

Bramwell se zastavil. Vteřinu na mě zíral, než ze sebe vydal srdečné, dunivé zachichotání. "Tohle je ten pravý duch Mrazivého drápu, jakého si pamatuji. Rozhodně nepotřebuji poskvrněné peníze Krvavého měsíce. Souhlasil jsem, že ji budu léčit, jedině kvůli tobě."

Poté, co jsem se s ním vřele rozloučila u bran, vrátila jsem se do své tiché chalupy, abych sbalila své soukromé účetní knihy. Před odchodem jsem potřebovala mít své finanční záznamy v pořádku.

Během hodiny zvenčí na štěrku zakřupaly těžké kroky.

Garrick dorazil, ale tentokrát si s sebou přivedl vysokou, zocelenou ženu. Když drze vstoupili na můj soukromý dvůr, mé oči se okamžitě upřely na prostor mezi nimi. Jejich ruce byly intimně propletené. Nesla v sobě smrtící auru severské kožoměnecké válečnice, na krku se jí houpal přívěsek z vlčího zubu.

Kráčeli k mým dveřím v nestoudné ukázce, jež mě měla přinutit k podřízenosti. Místo zoufalství se mi v hrudi vznítil chladný oheň. Když jsem zírala na jejich spojené ruce, v mysli se mi začal rychle rýsovat nový, mnohem ostřejší plán.