Pohled z 1. osoby: Valerica

„Už jdu, Sienno!“ zařvala jsem na celé kolo.

Okamžitě poté, co jsem skončila s rychlou sprchou po tréninku, jsem spěchala po dřevěných schodech dolů. Mokré vlasy mě pleskaly do ramen při každém kroku. Ohryzek jablka, které jsem si prve vzala, jsem ještě v běhu hodila do kuchyňského odpadkového koše. Sienna stála u vchodových dveří a netrpělivě klepala nohou o dřevěnou podlahu. Klíčky od auta už měla navlečené na ukazováčku.

„Vážně, Valerico, nechápu, proč ti trvá tak dlouho se vypravit do školy. Dokonce se ani nemaluješ,“ zanaříkala Sienna, když otevírala těžké vstupní dveře.

„Musím se po tréninku osprchovat a pak se obléknout. Vím, že bys se mnou nechtěla sedět v autě, kdybych páchla jako stará skříňka z posilovny,“ odsekla jsem jí s rychlým úšklebkem. „Dělej, pojďme. Nechceme přece přijít pozdě.“

Rychle jsme zavolaly na rozloučenou mým rodičům a vyhrnuly se ven. Se Siennou jsme skočily do jejího auta. Od chvíle, kdy Sienna dostala ke svým šestnáctým narozeninám auto, trvala na tom, že nás bude vozit úplně všude. Já osobně řízení přímo nenáviděla. Dozvuk ranního adrenalinu ze souboje mě zpravidla nechával příliš rozrušenou na to, abych se soustředila na tak nudná pravidla silničního provozu. Dnešek se nelišil.

Řítily jsme se k budově střední školy. Sienna vybírala zatáčky takovou rychlostí, že když pneumatiky najely na asfalt přeplněného parkoviště, slabě zakvílely. Tryskem jsme přeběhly školní trávník a práskly za sebou těžkými dvoukřídlými dveřmi hlavní budovy školy. Propletly jsme se chodbou a vyhýbaly se prvákům. Do dveří naší první hodiny jsme vklouzly tak tak, zrovna když chodbami dozníval pronikavý zvuk zvonku pro opozdilce.

Náš učitel stál vpředu ve třídě se širokými pažemi založenými na hrudi.

„Jsem nesmírně rád, že se k nám dámy konečně ráčily připojit,“ pronesl suše pan Graves. Výmluvně ukázal na ciferník svých náramkových hodinek. Dochvilnost pro něj byla svatá.

Vklouzla jsem na svou dřevěnou židli. Nasadila jsem nevinný výraz a pokusila se situaci obrátit ve svůj prospěch.

„Je to má chyba, pane Gravesi. Můj ranní trénink se protáhl a byl velmi náročný, což mě zdrželo,“ vysvětlila jsem tiše.

Doufala jsem, že mi mírný tón před ostatními studenty zajistí aspoň špetku shovívavosti. Jenže pan Graves neměl ani kapku pochopení. Jakožto dospělý člen elitní skupiny Zenith 12 na mě uplatňoval brutální a nekompromisní měřítka, kde nebylo místo pro pubertální výmluvy. Upřeně a neoblomně se mi díval do očí.

„Nuže, slečno Vanguardová, víte, co se říká o výmluvách a neschopnosti? Jelikož vím, že neschopná nejste, budu předstírat, že jste se na nic nevymlouvala,“ odpověděl nahlas klidným, nezaujatým tónem.

Vzápětí na mou mysl dolehl důvěrně známý tlak smečkového spojení.

*„Nezapomeň, že jsem tam dnes ráno byl s tebou, takže přesně vím, kdy jsi skončila.“*

Promluvil k mé mysli, hlas ostrý jako břitva. Zachytil můj pohled a škodolibě na mě mrkl. Ta telepatická poznámka zasáhla cíl a bodavě se zařízla do mého klidu. Tiše jsem se kousla do rtu, potlačila veškerou mimiku a sklopila zrak k lavici.

Zbytek třídy si všiml mého poraženeckého výrazu a studenti tlumili smích do dlaní. Pan Graves se však rázně otočil a přejel třídu přísným pohledem, kterým okamžitě zjednal ticho.

„Takže, třído, pokračujme. Vytáhněte si domácí úkoly a pošlete je dopředu,“ zadal pan Graves instrukce.

Všichni okamžitě a poslušně vyhověli. Odevzdaly jsme své úkoly k hodině. Zbytek vyučování proběhl v naprostém tichu pod Gravesovým dohledem; nikdo se neodvážil pokoušet jeho trpělivost hloupostmi.

Když zvonek konečně ohlásil konec hodiny, se Siennou jsme sbalily batohy a vyrazily ze dveří. Kráčely jsme vedle sebe přeplněnými chodbami lemovanými skříňkami. Hluk bouchajících kovových dvířek a štěbetání náctiletých byl po předchozím tichu třídy ohlušující. Moje zbystřené vlkodlačí smysly zachycovaly stovky různých pachů sprchových gelů, úzkosti i levných parfémů.

„Holka, pan Graves tě teda dostal,“ dobírala si mě Sienna, zatímco jsme prokličkovávaly mořem proudících studentů.

„To teda jo. Věděla jsem, že bych mu neměla lhát, ale v tu chvíli to byla jediná věc, co mě v tom spěchu napadla,“ přiznala jsem a s kroucením hlavy přemýšlela nad svou vlastní hloupostí.

„Vůbec nechápu, proč jsi jako důvod vytáhla trénink. Pan Graves je členem Zenithu 12. Samozřejmě že věděl, kdy jsi skončila,“ podotkla Sienna.

Ignorovala jsem její logiku. Když jsme procházely kolem vchodu do jídelny, rozhodla jsem se změnit téma. Hluk v okolí trochu ustoupil do pozadí, jakmile jsem sebrala odvahu svěřit se s tísnivou úzkostí, která mi už několik dní sžírala nitro.

„Sienno, moje vlčice Nymeria je v posledních pár dnech pod hrozným tlakem,“ ztišila jsem hlas do šepotu, abychom měly trochu soukromí před sluchem smečky. „Neustále přechází od divokého nadšení k podrážděnosti. Jako by čekala, že se stane něco obrovského, a já vůbec netuším co.“

Sienna rázem ztuhla na místě a přerušila mě.

„Valerico, tvoje osmnáctiny jsou doslova za pár dní! Co kdyby cítila tvého osudového druha? Ani nedokážu popsat, jaký klikař to bude, až tě potká,“ vyjekla Sienna a její vzrušení se neslo chodbou.

Navzdory jejímu nadšení na mě při pomyšlení na osudového druha padla temná a těžká úzkost. Opřela jsem se o modré plechové skříňky a v obranném gestu zkřížila ruce na prsou.

„A co když mě můj druh nezvládne? S mým postavením válečnice?“ vyhrkla jsem. „Vidělas přece, jak Kaelena loni vzalo, když jsem nad ním zvítězila při cvičném souboji. Jeho ego to neuneslo a od té doby ke mně chová neskutečnou zášť.“

Sienna frustrovaně protočila panenky. Práskla rukou do plechové skříňky hned vedle mě.

„Kaelen je neskutečné děcko a patetický, ubohý chudák, který neumí prohrávat. Potřebuje dospět, než vůbec převezme smečku jako alfa. Zdaleka není jediný vysoce postavený vlk, nad kterým jsi vyhrála, a přesto je jediný, kdo kvůli tomu už celý rok drží nesmyslnou zášť,“ běsnila Sienna a její ochranitelské instinkty pracovaly naplno.

„Upřímně je mi úplně jedno, komu budu patřit jako družka, pokud bude dost statečný a silný na to, aby unesl nás obě – veškeré stíny a divokost mé válečnické vlčice – a skutečně nás chápal,“ uzavřela jsem to. „Koneckonců ne každý má dost hrdosti a odolnosti na to, aby s námi vydržel.“

Narovnaly jsme se a zamířily chodbou za naší druhou dvojicí kamarádek, Cleo a Lyrou. Den pak plynul v obvyklém tempu – angličtina, pak biologie, rychlý oběd, po něm chemie s chemickými reakcemi a tabulí popsanou vzorci, zatímco moje hlava byla úplně prázdná a myšlenky bloudily jinde.

Když se odpoledne ozval závěrečný zvonek, hrůza a neustálé otázky ohledně mého osudového druha mě stále neopouštěly. Při pomyšlení, že by Kaelen mohl být tím zvráceným darem, který mi hvězdy a osud přichystaly, mě zabolelo u srdce a v krku se mi vzpříčil němý výkřik odporu.

Nymeria vycítila můj vnitřní zmatek a z hlubin mého podvědomí se prodrala do popředí mého vědomí.

*„Přestaň se bát, jsme přece úžasné! Náš druh si nás zamiluje, a pokud ne, prostě mu nakopeme zadek,“* zavrčela ochranitelsky v mé mysli a její divoké instinkty vzplanuly spravedlivým hněvem.

Vzhledem k tomu, s jakou vážností a divokostí to Nymeria vyřkla, mě její přímočaré prohlášení navzdory všemu uklidnilo a rozptýlilo mé obavy z odmítnutí i hrozby, že by naše krev tekla v pomstychtivém souboji o dominanci.

*„Nymerio, nemůžeme jen tak pobíhat kolem a mlátit lidi jen proto, že se na nás dívají svrchu. Násilím se přece nedá vyřešit všechno,“* namítla jsem mírně a skrze naše spojení k ní vyslala chladivou vlnu klidu, abych utišila její nezkrotnou horkokrevnost.

*„Pch! Však my si ho podáme,“* odfrkla si umíněně a stáhla se zpátky do temných stínů mé mysli.

A přesto, i když si hrála na nezkrotnou a drsnou vlčici, nedokázala v srdci skrýt nepopiratelnou touhu po posvátném poutu. Svazek předurčených partnerů byl dokonalým a posvátným záměrem Měsíční bohyně, která s nekonečnou moudrostí spojuje síly a udržuje rovnováhu v celém vlkodlačím světě.

Musela jsem se upnout k naději, že Bohyně, která mě stvořila a vdechla mi duši válečnice Zenithu 12, mě neodsoudí k životu s někým, jehož křehké mužské ego by se před mou silou zhroutilo. Musela jsem věřit, že mi posvátný osud přichystal někoho skutečně hodného – a rozhodně ne někoho, jako byl Kaelen Drake.