Pohled: Kaelen

Zíral jsem na rozlehlé, sluncem zalité pozemky smečky Cobalt Moon. Čelisti jsem měl pevně sevřené, zatímco jsem sledoval mladší vlky při jejich ranním bojovém výcviku. Jsem budoucí Alfa této smečky. Celý svůj život jsem tvrdě dřel na to, abych po otci převzal vedení. Nechci jenom vést. Chci naši už tak elitní smečku dostat na první místo v zemi. Otec mi od chvíle, kdy jsem udělal své první kroky, neustále vtloukal do hlavy jedinou neústupnou pravdu: musím být ze všech nejlepší. Pro mě to jednoznačně znamená být tím nejsilnějším válečníkem na celém území. Jak může jakýkoli Alfa očekávat, že ho jeho vlci budou následovat do bitvy, když on sám nepředstavuje tu nejvražednější zbraň na bojišti?

Oběma mým rodičům koluje v žilách čistá krev Alfů. Tahle nepřerušená pokrevní linie mě dělá výjimečným. Jsem obrovský, hrozivý vlk a v lidské podobě měřím sto devadesát osm centimetrů. Moje mohutná postava se skládá výhradně ze svalů. Každý boží den ženu své tělo až na samou hranici možností. Jsem připravený chránit svou smečku a svou budoucí Lunu za každou cenu. Ochrana Luny je totiž posvátná povinnost. Zoufale toužím po družce, která bude přesně jako moje matka. Je něžná, pečující a plná neskonalé lásky. Je zosobněným srdcem naší smečky. Kdykoli vypukne surový boj na život a na smrt nebo zaútočí tuláci, nechopí se zbraně. Shromáždí děti a starce a bezpečně je ukryje do pancéřovaného bunkru, zatímco muži se s hrozbou vypořádají. Násilí a krev přenechává nám. A tak by to mělo být. Chci družku, která bude vyhledávat mou ochranu, a ne žádnou otrlou, krví zacákanou válečnici. A už vůbec nechci družku, jako je jedna arogantní frajérka, kterou moc dobře znám.

Myšlenky mi zabloudily k okamžiku, kdy se moje sebevědomí proměnilo v prach. Před rokem jsem nutně potřeboval dokázat před zbytkem smečky svou převahu. Tou dobou už jsem porazil skoro každého ostříleného válečníka z našich předních řad. S naprostou jistotou jsem tehdy vyzval svou nejlepší kamarádku a naši budoucí Gamu, Valericu, k tolik očekávanému cvičnému zápasu přímo na hlavním cvičišti. Byla proslulá jako jedna z našich nejsilnějších bojovnic. Její rodiče a můj otec byli jediní, kdo ji v boji dokázal zdolat. Byl jsem si naprosto jistý, že když ji porazím před zraky smečky, navždy si upevníte postavení mezi muži, kterým mám jednou velet.

Zápas začal skvěle. Kroužili jsme kolem sebe ve zvířené hlíně, slunce nám pražilo do zad. Vrhl jsem se na ni s bleskovou rychlostí, sekl po jejím pase a nekompromisně ji přišpendlil zády k zemi. Zástup přihlížejících okamžitě propukl v jásot. Hruď se mi dmula pýchou. Právě jsem složil na lopatky naprostou legendu.

Pak se mi však v mysli ozval můj budoucí Beta, Rowan.

„Nebuď tak namyšlenej, Kaeli. Schválně se krotí. Má zpomalené reakce.“

Pýcha okamžitě splaskla a nahradil ji rudý opar vzteku a ponížení. Držel jsem ji kolenem dál přitlačenou k zemi a hned jsem pochopil, že měl Rowan pravdu. Nechala mě vyhrát. Mým úderům se bránila jen na půl plynu. Dělala si ze mě před všemi jen cvičnou loutku.

Rozzuřený z toho, jak mě nepokrytě ponižovala, jsem se k ní naklonil blíž a zašeptal jí do ucha:

„Přestaň mě šetřit. Chci férovej boj. Dej do toho všechno.“

Ucouvl jsem o pár metrů a nechal ji vstát. Otřeli jsme si pot z tváří. Touha srazit ji na kolena mi vřela v žilách. Tentokrát jsem do útoku vložil veškerou hrubou sílu a využil výškové převahy. Zaútočil jsem drtivým pravým hákem a vzápětí se pokusil podrazit jí nohy. Pohybovala se však ladně a plynule jako voda. S lehkostí a neuvěřitelnou elegancí mařila každý můj pokus o útok. Jako by předvídala pohyb každého mého svalu ještě dřív, než jsem stihl úder vůbec napřáhnout. Se zuřivým zavrčením jsem na ni spustil smršť ran. Ani se u toho nezapotila. Jediným rychlým kopem mi podrazila stojnou nohu a vahou celého těla mě poslala k zemi. Tvrdý dopad mi vyrazil dech z plic a kolem se zvířil oblak prachu. Znehybnila mě bez sebemenšího zaváhání.

Lapal jsem po dechu a srdce mi divoce bušilo. Byla to čistá, nezpochybnitelná porážka. Valerica zkrátka vládla silou, která se vymykala běžným měřítkům.

V tu chvíli se mi v hlavě znovu ozval Rowan:

„Kámo, pořád ještě nejela naplno jako při zkouškách na Gamu. Vůbec tě nechtěla zranit. Zvládla tě sundat i bez toho, aby do toho dala všechno.“

Ponížený a vzteky bez sebe jsem se vyškrábal na nohy. Členové naší elitní gardy mě mlčky sledovali. Moje vlastní budoucí Gama si se mnou právě pohrála před celou smečkou. Oprášil jsem si hlínu z kalhot, a aniž bych se na ni byť jen podíval, vyrazil jsem rovnou k domu.

Valerica mě dohnala, těžké vojenské boty jí dupaly v prachu.

„Kaeli, proboha, co ti přelítlo přes nos?“ houkla za mnou udýchaně.

V jejím hlase nebyla ani stopa po tom, že by udělala něco špatně. Ruce jsem měl zaťaté v pěsti.

„Nech mě být,“ procedil jsem skrz zuby a ani jsem se neotočil. „Nestojím o kamarády, co se přede všemi tváří jako hrdinové a ze mě dělají vola.“

Vyběhl jsem po kamenných schodech k hlavní budově. Adrenalin mi divoce pulzoval v žilách, když vtom za mnou vtrhli Rowan s Corbinem.

„Zbláznil ses? Proč ses tak urazil?“ vyjel na mě Rowan. „Chováš se jak uražená hysterka!“

Otočil jsem se k nim a nechal všechen vztek vybublat napovrch.

„Uražená hysterka?! Viděl jsi vůbec ten zápas?! Ona mě před všemi ztrapnila! Jako bych byl neschopnej slaboch, co neustojí opravdový boj!“

Corbin zvedl ruce v uklidňujícím gestu.

„Kaeli, to je nesmysl. Valerica se ti jen snažila vyjít vstříc. Nechtěla tě urazit, jenom dávala pozor, aby ti neublížila. To je přece jasné.“

„Sundejte si ty růžové brýle,“ vyštěkl jsem a propíchl Rowana pohledem. „Zeptej se Rowana. Sám mi řekl, že bojovala na půl plynu. Mám toho dost. Ode dneška s ní končím.“

Corbin se zmateně otočil na Rowana: „Rowane, co jsi mu to zase nakukal? Každý ve smečce ví, že Valerica si na nic nehraje.“

Rowan si promnul zátylek a zatnul čelist. „Jen jsem konstatoval fakta. Nevyužila ani zlomek své síly. Každý zkušený bojovník by poznal, že se držela zpátky.“

Corbin zavrtěl hlavou: „Kaeli, to přece neznamená, že tě ponižuje! Copak by ti měla v ranním cvičném zápase zlámat kosti?! Přemýšlej trochu!“

„Nechte si ty kecy,“ zavrčel jsem a zatnul zuby tak pevně, až mi zaskřípaly. „Měla do toho jít naplno. Měla mi ukázat skutečný boj, abych se mohl postavit té její pověstné síle bez jakýchkoli ústupků.“

Rowan si povzdechl a podíval se na mě s neskrývaným opovržením. „Kaelene, jsi namyšlený idiot. Vztekáš se jako malé děcko, kterému sebrali hračku. Kdyby do toho dala všechno, skončil bys na ošetřovně s polámanými žebry a byl bys před celou smečkou za ještě většího šaška. Přestaň dělat scény.“

Jeho slova mě zasáhla víc, než jsem byl ochotný přiznat, ale odmítl jsem couvnout.

„Ona je budoucí Gama a já budoucí Alfa! Měla by mě respektovat, a ne ze mě dělat před celou smečkou neschopného idiota! Přesně proto vedle sebe nechci žádnou bojovnici za Lunu. Až přijde čas a budu se potřebovat opřít o svou družku, nechci někoho, kdo mě při první příležitosti srazí na kolena a poníží!“

Než stihli odpovědět, otočil jsem se, práskl za sebou masivními dveřmi a nechal jejich hlasy venku.

Od té osudné chvíle na prašném cvičišti uplynul přesně rok. Rok plný hořkosti, napětí a přetrhaných pout. Byli jsme nerozlučný Kruh deseti, budoucí vedení naší smečky, které mělo jednou společně vládnout a bojovat bok po boku: já, Rowan, Corbin, Gideon, Jace, Nash, Lyra, Sienna, Cleo a Valerica. Byli jsme jako rodina, spojení poutem přátelství a krve.

Jenže ten jediný den všechno změnil. Dětská bezstarostnost i vzájemná důvěra se rozpadly na prach. Pýcha a nevyřčená zášť mezi mnou a Valericou vytvořily propast, kterou nedokázal nikdo překlenout. Naše skupina se rozštěpila v tichém, dusivém napětí. Už žádný společný smích, žádné bezstarostné večery. Kdykoli jsme se ocitli ve stejné místnosti, vzduch ztěžkl chladem. Ostatní se kolem nás naučili našlapovat po špičkách a snažili se předstírat, že se nic nestalo, i když všichni věděli, že staré časy jsou dávno pryč.

Valerica se mi vyhýbala stejně urputně jako já jí. Z nejlepších přátel se stali cizinci, uvěznění ve společném domě, svázaní povinností vůči smečce, ale navzájem si vzdálení víc než kdy dřív.

Zhluboka jsem se nadechl, nechal plíce naplnit svěžím, chladným ranním vzduchem a konečně se odvrátil od okna ložnice.