Hodil jsem sportovní tašku na hliníkové tribuny. Kovové zadunění se rozlehlo ranním cvičištěm. Vzduch páchl potem a vlhkou hlínou. Rowan stál pár kroků ode mě a svíral pletivo plotu. Klouby měl zlověstně bílé, oči vytřeštěné, jak sledoval pohyb v prachu.

Rowan divoce máchl rukou k prašnému hřišti. „Páni, Kaelene, viděl jsi, jak Valerica právě složila tvého tátu? Je den ode dne neuvěřitelnější. Svou pozici hlavní válečnice a vytoužené místo v elitním Zenithu 12 si opravdu zasloužila. Věříš, že je jedním z nejmladších členů, jaké kdy vůbec přijali?“

Zatnul jsem čelisti a zíral na prach usazující se kolem mého otce, našeho Alfy. Ležel na zádech v hlíně a uznale se smál. Valerica stála nad ním. Oddechovala, stírala si z tváře šmouhu od bláta a tvářila se až moc pyšně. Z toho pohledu se ve mně vařila krev. Vzpomínka na to, jak mě na tomhle samém hřišti před rokem ponížila, mě pálila v hrudi.

„Cože to jsi, Rowane, předseda jejího fanklubu? Fajn, umí se prát. To je toho. Je to vůbec vlčice? Žádná samice by neměla umět takhle bojovat a složit dospělého Alfu!“ zasyčel jsem. Z toho jeho nekonečného obdivu už jsem byl pořádně otrávený.

Rowan se ke mně otočil s hluboce svraštěným obočím. „Hej, kámo, co to do tebe vjelo? Myslel jsem, že jste kdysi bývali nejlepší přátelé. Bude to tvoje Gama. Co je na ní tak špatného? Podle mě je úžasná. Je chytrá, krásná uvnitř i navenek a neskutečně silná. Bude tou nejlepší Gamou pro celou smečku nebo pro někoho fantastická družka. Doufám, že mojí družkou bude zrovna ona.“

„Klidně si ji nech, Rowane. Já takovou družku nechci. Chci Lunu, která bude přesně jako moje matka. Jemnou, křehkou, milující a spokojenou s tím, že se bude držet v pozadí a nechá mého otce Alfu, aby ji chránil před světem. Potřebuju někoho, kdo zná své místo po mém boku. Ne někoho, kdo se mě bude snažit zastínit v blátě.“ Odfrkl jsem si tak nahlas, až se po nás pár kolemjdoucích stráží ohlédlo.

Rowan na mě zíral, jako by mi narostla druhá hlava, a nevěřícně kroutil tou svou. „Ehm, Kaelene, uvědomuješ si, že tvoje matka byla jedna ze tří nejlepších bojovnic na tomhle území, než ses jí narodil ty? Je zocelená elitní válečnice. Žiješ ve světě fantazie, jestli si myslíš, že naše Luna je jen nějaká křehká květinka.“

„To je jedno, Rowane. Máma ví, jak dovolit otci, aby ji chránil. Myslíš si, že tohle by Valerica udělala, jak se na správnou Lunu sluší? Ne. Ona musí neustále dokazovat, že je tady ten největší drsňák.“ Odmítal jsem poslouchat jeho logiku. Valerica zranila mou hrdost Alfy a zničila mou důvěru. V duchu jsem přísahal, že jí tohle ponížení nikdy neodpustím.

*Musíš na ni být milejší. V pravý čas to pochopíš,* varoval mě v mysli Rykker, můj vnitřní vlk.

*Proč?* vyštěkl jsem v duchu zpátky, podrážděný jeho náhlým vměšováním.

*Uvidíš,* odpověděl Rykker tajemným zavrčením, než naše spojení zprudka přerušil.

Naschvál jsem mu přibouchl mentální dveře i ze své strany a ignoroval fantomové škrábání jeho drápů na svou lebku. Popadl jsem tašku a vyrazil ke školní budově. Rowana jsem nechal u plotu, ať si mumlá pro sebe. Proč můj pohled nikdo nechápe? Zklamala mou důvěru. Nehodlal jsem jí ji vrátit jen proto, že uměla rozdat pár ran.

Později během dne školní chodby hučely chaotickou energií náctiletých vlků přesouvajících se mezi vyučováním. Opíral jsem se o řadu skříněk a poflakoval se se svým užším kruhem přátel. Caleb, Gideon a Rowan zabředli do hovoru o nadcházejícím víkendu a jejich hlasy prorážely tlachání na chodbách.

Caleb kopl do šmouhy na dlaždici. „Zrovna jsme se bavili o té velkolepé párty pro všechny, kterým bude příští týden osmnáct. Je nás asi tak deset, co mají narozeniny zhruba ve stejnou dobu, že jo?“

„Jo, narodili jsme se s odstupem jen několika málo dnů,“ odpověděl jsem. Udržoval jsem plynulý tón, zatímco jsem sledoval studenty, jak proudí ven létacími dveřmi.

Gideon se upřímně, uvolněně usmál. „Těšíš se, až konečně najdeš svou družku?“

„Asi jo,“ odvětil jsem s odmítavým pokrčením ramen a upravil si popruh u batohu.

Rowan mi vstoupil do zorného pole, aby mě donutil se na něj podívat, a kroutil přitom hlavou. „Proč by ses netěšil? Je to tvá spřízněná duše. Osoba, kterou Měsíční bohyně stvořila přímo pro tebe. Já se na to tedy těším. Doufám, že moje družka bude silná a pomůže mi stát se lepším Betou. Ať už to bude kdokoli, budu ji bez výhrad milovat a hýčkat si ji.“

Podíval jsem se na Rowana a z jeho výrazu vyčetl naprostou upřímnost. Jako budoucí Alfa jsem musel myslet na smečku, ale měl jsem v tom už pevně jasno. Nehodlal jsem nechat osud, aby mi diktoval život, obzvlášť jestli měl Měsíc nějaký zvrácený smysl pro humor. Potřeboval jsem partnerku, která zapadá do mé vize budoucnosti.

„Jestli moje družka nebude jako moje matka, odmítnu ji a najdu si vyvolenou družku. Už teď vím, koho si vyberu, jestli na to přijde. Tessa bude skvělá Luna. Jde s módou, je povrchní a evidentně se mnohem víc stará o nákupy v obchoďáku než o pocení se na tréninku. Vůbec nechce být válečnice. Radši by pořádala večírky a bavila se s ostatními. Jestli mě Měsíční bohyně prokleje dominantní válečnicí, jako je Valerica, bez váhání ji zavrhnu a vyberu si místo ní Tessu,“ deklaroval jsem odvážně své úmysly a můj hlas zněl s pevným přesvědčením.

Ticho, které následovalo, bylo tíživé. Mí přátelé si vyměnili zděšené, nepříjemné pohledy. Než se kdokoli z nich zmohl na to, aby zpochybnil mou logiku, mou lebku prorazil niterný, dunivý řev.

*Ať dostaneme kohokoli, začneš si jí vážit, jinak ti osobně udělám ze života úplné peklo. MOJI DRUŽKU NEODMÍTNEŠ!* zavrčel zlověstně Rykker v mé mysli. Jeho masivní čelisti klapaly a obnažené tesáky v divokém projevu animální zuřivosti mi rozmazaly vidění. Pouhá síla jeho hněvu mi vrazila za oči ostrou, bodavou bolest.

Jen jsem protočil panenky, zatnul zuby vůči náhlé bolesti hlavy a znovu ho zablokoval. Já byl ten, kdo měl tohle tělo pod kontrolou. Odmítal jsem kohokoliv nechat, ať už člověka nebo zvíře, radit mi, jak vést svou budoucí smečku. Natož aby mi někdo diktoval, kdo vedle mě bude stát u oltáře.

Po škole jsme se rozhodli někde se poflakovat. Většinu odpoledne jsme strávili nacpaní u televize v Corbinově sklepě a řvali na sebe přes intenzivní kola naší oblíbené bojovky. Když slunce zapadlo pod horizont, naše žaludky si začaly žádat jídlo. Naskládali jsme se ke mně do pick-upu a dojeli k místnímu bistru, kde jsme si zabrali náš obvyklý velký rohový box. Neony zvenku vrhaly blikavou zář na popraskaná vinylová sedadla. Vzduchem se těžce nesla vůně mastných burgerů a hranolek.

Zvonek nade dveřmi cinkl a prořízl bzukot hovorů v pozadí. Zvedl jsem zrak od jídelního lístku a uviděl Valericu procházet hlavními dveřmi. Po bocích měla pár svých kamarádek. Okamžitě jsem zatnul čelisti. Pohodová, uvolněná nálada, jakou jsem si budoval celé odpoledne, v tu ránu vyprchala.

Záměrně jsem na ni vrhl zuřivý pohled a promítal přes celou místnost veškeré své opovržení. Dal jsem si záležet, aby z mého výrazu jednoznačně křičelo, že není vítána nikde poblíž našeho stolu. Probodl jsem ji očima a zúžil pohled do tichého varování.

Valerica ten pohled postřehla. Její krok na zlomek vteřiny zaváhal. V jejím výrazu jsem na moment zahlédl záblesk něčeho nečitelného. Pak její rysy ztvrdly, otočila se na podpatku a vedla kamarádky na opačnou stranu. Zabraly box pro sebe úplně na druhé straně.

Kamarádi si mého ubohého chování všimli. Atmosféra u našeho stolu okamžitě zhoustla a přátelskou pohodu nahradilo dusivé, těžké napětí.

Corbin zamíchal brčkem ve své limonádě. Jeho tón odkapával sarkasmem. „Zajímalo by mě, proč si ty holky nesedly k nám.“

Rowan po mně přes stůl šlehl temným, zklamaným pohledem. „Nejspíš proto, že se tady Kaelen tváří jako kyselej ksicht.“

Gideon odsunul svůj talíř stranou a naklonil se dopředu. „Kámo, co s nima máš za problém, Kaeli?“

„Nemám s nima vyloženě žádný problém. Prostě s nima dneska večer nechci být. Teď je čas na odpočinek. Kdybych chtěl trávit čas s dalšími válečníky, pozval bych rovnou celej Zenith 12.“ Opřel jsem se pohodlně o opěradlo a udržoval si naprosto bezchybnou masku lhostejnosti.

Corbin zasténal a ze zoufalství si třel spánky. Vypadal, že by nejradši praštil do zdi. „Už je to doslova víc jak rok, co jsme si naposledy v klidu všichni dohromady zašli ven, a to jen kvůli tvý pitomý hrdosti. Fakt tě tohle ještě nepustilo? Všechno je to kvůli Valerice a navíc se to všeobecně ví.“

Rowan protočil panenky ke stropu. „Jo, to teda je.“

„Ne, není. Jen s tou válečnickou princeznou a její partou prostě teď nechci trávit čas. Chci mít po boku někoho měkkého, roztomilého, módně oblékaného a kultivovaného. Někoho přesně, jako je moje máma. Jestli se mi Bohyně opováží podstrčit nějakou silnou a panovačnou družku, formálně si zvolím za svou Lunu Tessu.“ Trval jsem paličatě na svém. Můj hlas zvučel zřetelně hlučným bistrem.

Gideon na mě zíral v absolutním úžasu, čelist mu prakticky padala na stůl. „Děláš si srandu? Tessa má v hlavě vymleto. Samozřejmě, že nechce být bojovnicí, vždyť to slovo ani neumí vyhláskovat. Nepředstírej arogantně, že víš víc než božská stvořitelka. Měsíční bohyně nám každému dává dokonalou družku. Jestli ti určí silnou družku, pak je to přesně to, co k vedení naší smečky potřebuješ.“

„Vy to prostě jen nechápete. Můj otec s mámou mají ten nejlepší systém. Táta chrání smečku a máma je jejím srdcem. Drží se zpátky a bojuje můj táta. Chci zkrátka to, co chci sám, a tím to hasne.“ Zkřížil jsem ruce na hrudi a odmítal jsem v téhle věci ustoupit byť jen o jediný krok.

„Myslíš to vážně, že zrovna Tessa má na to být Luna? Jsi doopravdy schopnej zajít tak daleko, a to jen kvůli svý zášti k Valerice? Jestli si za naši Lunu vybereš prázdnou husu, jako je Tessa, budeš ty tím jediným, kdo smečku přivede ke konečné zkáze,“ vyštěkl na mě Rowan a jeho hlas se třásl hněvem. Odsunul židli tak hrubě, až hlučně zaskřípala na kostkovaném linoleu. Začal odcházet z bistra, aniž by se jedinkrát ohlédl, a s obrovským prásknutím za sebou zavřel dveře.

Přesně v okamžiku, kdy se skleněné dveře za Rowanem zavíraly, vešla Tessa doprovázená Chloe a Macy. Na sobě měla úžasně zářivé růžové šaty. Vlasy perfektně natočené, a vypadala, jako by se v životě ještě ani jednou nezapotila. Děsně nahlas se něčemu smála a v ruce svírala papírovou nákupní tašku.

Narovnal jsem se v ramenou a zamával jí. Současně jsem ji pozval, aby si sedla k nám ke stolu. Strašlivou a těžkou nechuť, která sršela z Corbina, Gideona i Caleba okolo mě, jsem vesele ignoroval. Ať se zlobí. Jsem budoucí Alfa na tomhle území a prosadím si svou, a to ať se stane, co se má stát.

Jak mi Tessa vklouzla do boxu po boku a hloupě žvanila o obchoďáku i chystané příští párty, smotal se můj žaludek do studeného uzlu. Rykker z hlubin nejtemnějších koutů mysli nervózně přecházel tam a zpátky. Nízce a krvelačně zavrčel, kdykoli můj zrak náhodou padl na Valericu. Vzhledem k tomu, jak zuřivě ochranitelsky se Rykker k Valerice v poslední době choval, temněl můj strach uvnitř. Stopy do sebe začaly příšerným způsobem zapadat. Začínal jsem vážně věřit, že by skutečně mohla být moje osudová družka.

Zaryl jsem si pod stolem nehty do dlaní a nutil se k umělému úsměvu, zatímco Tessa nepřestávala pořád mluvit. Takový osud jsem nemohl přijmout. Já tohle nedopustím. Za žádných okolností jsem nemohl dovolit, aby se tohle stalo.