Pohled Hazel

Vřítím se do svého stísněného bytu jako vybuchující sopka. Laciné vchodové dveře za mnou zapadnou, až chatrný rám zachrastí a z kovového háčku spadnou naše náhradní klíče. Vykopnu se z laciných pracovních lodiček, nechám je hlasitě dopadnout na ošoupaná prkna podlahy a naslepo odhodím sako přes celou místnost. Přistane na hromadě přes jídelní židli, ale je mi to jedno. Přecházím po úzkém prostoru obývacího pokoje jako zvíře v kleci, neschopná udržet vroucí vztek a ponížení ve své hrudi už ani o vteřinu déle.

Maya se líně rozvaluje na našem gauči ze sekáče. Nohy jí visí přes opěrku a s nesnesitelně nepřítomným výrazem roluje na telefonu. Sotva mrkne okem, když mašíruju sem a tam před televizní obrazovkou.

"Právě jsem zjistila, že ten chlap, se kterým jsem před dvěma dny spala, ten, u kterýho mě Nora vyhecovala, ať s ním flirtuju, je můj nový šéf. Dorian zatracenej Blackwood. Tyran a nový generální ředitel Vertex Corporation," oznamuji místnosti a můj hlas přeskakuje do vysokého, hysterického smíchu, který zní mnohem víc jako fyzická hrozba než vtip.

Maye šokem spadne čelist. Telefon jí vyklouzne ze sevření a svalí se na prosezené polštáře gauče. Byt se propadne do mrtvého, dusivého ticha. Jednou mrkne, posadí se rovněji a mrkne znovu, jak zpracovává čirou katastrofu mých slov. Ale místo toho, aby mi nabídla aspoň špetku útěchy nebo soucitu s noční můrou, kterou právě prožívám, nakloní se dopředu a samolibě svalí vinu přímo na má bedra.

"No, nemusela jsi s ním jít až do konce. Možná příště neházej svou kariérní trajektorii do náhodný známosti na jednu noc." Maya odmítavě pokrčí rameny, zvedne telefon a obtočí si pramen vlasů kolem prstu.

"Zrovna neměl na čele neonovej nápis!" vyštěknu defenzivně a ruce se mi po stranách svinou do pevných pěstí. Ostří jejího hlubokého nedostatku empatie mě pálí v hrudi.

Maya prostě obrátí oči v sloup, popadne své zařízení a bez dalšího slova se stáhne do svatyně své ložnice. Těžké cvaknutí zavírajících se dveří se rozlehne tichým prostorem. Moje druhá spolubydlící, Nora, tiše zůstává v obývacím pokoji. Zavře notebook a sleduje mě pevným, uklidňujícím pohledem. Těžce se svalím do prosezených polštářů gauče a zabořím tvář do dlaní. Cítím se jako ten největší idiot pod sluncem. Nechala jsem ho, aby se mě dotýkal. Nechala jsem ho, aby mě zničil. A teď se na mě dívá jako na špínu pod svými drahými botami.

Nora se přišoupne blíž, natáhne se a pevně, povzbudivě stiskne mou třesoucí se ruku. "Najdeme způsob, jak tuhle katastrofu napravit. Slibuju," řekne tiše a nabídne mi přesně tu kotvu, kterou potřebuji, abych se nepropadla hlouběji do paniky.

Později toho večera nabízí těžký vzduch města krátký oddech. Pod smogovou, hvězd zbavenou oblohou Las Vegas se ke mně Nora připojí na betonové střeše našeho bytového domu. Přetáhne si mikinu přes ramena. Sedíme bok po boku na studené zemi. Vzdálená neonová záře kasin se v pozadí třpytí jako jasná, oslňující fata morgána, která se vysmívá mé současné mizérii.

"Chceš skončit?" zeptá se Nora tiše, její hlas se sotva nese přes chladný vítr vanoucí po střeše.

Zasměju se. Ten zvuk je divoký, roztřesený a hluboce zahořklý v nočním vzduchu. "Skončit? Noro, dva trýznivé roky jsem studovala a drápala se k téhle konkrétní stáži. Nenechám se citově zakrnělým chlapem odehnat z vlastní cesty."

Hledím na zubaté, třpytivé panorama a dávám si divoký, zoufalý slib. Pokud se ke mně chce chovat jako ke špíně, budu se k němu chovat tak, jako by na něm vůbec nezáleželo. Vystavím kolem své hrdosti ledovou zeď. Budu stroj. Přísně profesionální. Lhostejná. Zoufale se přesvědčuji, že jeho krutost zvládnu.

Ve skutečnosti ji nezvládám.

Hned další ráno je mistrovskou ukázkou čistého, koncentrovaného ponížení.

Do budovy Vertexu dorazím brzy, odhodlaná provést svou novou strategii. Uhladím si sukni svých námořnicky modrých košilových šatů – šitých na míru, vkusných a přísně schválených do kanceláře – a pak pečlivě připravím dokonale odměřený šálek kávy. Má to být tichá, profesionální mírová nabídka. Vejdu do jeho rozlehlé kanceláře, oči pevně odvrácené od jeho impozantní postavy za stolem, a nakloním se dopředu, abych na skleněný povrch položila kouřící keramický hrnek.

Zvedne ho a usrkne přesně jeden malý doušek. Jeho pohledná tvář se zkřiví do zlomyslného úšklebku.

Praští keramickým hrnkem o stůl tak prudce, až tmavá tekutina vyšplíchne přes okraj a cákne na nedotčené sklo. "Pak jste neposlouchala mé pokyny. Zkuste to znovu. A tentokrát použijte uši místo svého ega."

Spolknu ostrou odpověď, která se mi drápe do krku. Popadnu zničenou kávu a z místnosti prakticky uteču.

To, co následuje, je trýznivá šňůra zpanikařených pokusů v zaměstnanecké kuchyňce. Syčící kávovar se stává mým osobním mučicím nástrojem. Zkusím jinou směs. Přidám panáka navíc. Popálím si prsty o konvičku s vroucím mlékem. Stojí to soucitnou pomoc starší spolupracovnice jménem Eleanor a roztřesený, uplakaný nádech v kabince na záchodě, než se mi konečně podaří udělat jeho složitou, směšnou objednávku naprosto přesně. Mé nervy jsou napjaté k prasknutí.

Když se vrátím do jeho kanceláře a položím před něj poslední šálek, sotva se na mě podívá. Popadne ze stolu stoh složek a postaví se jedním plynulým, zastrašujícím pohybem.

"Schůzka. Jdeme." Štěkne rozkaz bez jediného pohledu mým směrem.

Jako ubohý idiot s nulovou páteří popadnu svůj poznámkový blok, pevně si ho přitisknu k hrudi a následuju ho ze dveří.

Jedeme soukromým výtahem v těžkém, dusivém tichu a nakonec dorazíme do hloupě luxusní, exkluzivní restaurace v centru města. Z podniku odkapává tiché bohatství. Bílé mramorové sloupy sahají až klenutým stropům, třpytivé křišťálové lustry vrhají tichou, jantarovou záři a číšníci v bezchybných uniformách kloužou po podlaze. Kráčím za Dorianovými širokými rameny a ve svém rozumném pracovním oblečení se cítím jako obrovský podvodník.

Krátce promluví s elegantní hosteskou vpředu. Zajistí přepychový soukromý salónek v zadní části restaurace a otočí se ke mně s odmítavým mávnutím ruky. Ostře mi nařídí, abych počkala venku ve veřejné části jako nějaký glorifikovaný hlídací pes.

Krátce přikývnu, polknu svou hrdost a ustoupím k baru. Stojím poblíž tyčícího se mramorového sloupu, neobratně nasávám opulenci zlatých zařizovacích předmětů a sametového sezení a snažím se být co nejvíc neviditelná.

"Hazel Kensingtonová?"

Hlasitý, hluboce známý hlas náhle zavolá mé jméno a roztříští tichý šum restaurace.

Otočím se a vidím Bryce. Mayin trhlý, nekonečně energický bývalý přítel a můj starý parťák na pití z vejšky ke mně kráčí. Má na sobě svěží modrou košili s knoflíčky a usmívá se tak široce, že by to rozsvítilo i tu šerou místnost. Zaleje mě obrovská vlna úlevy. Napětí v mých ramenou se okamžitě rozplývá.

Zkrátíme vzdálenost a vřele se obejmeme. Opřeme se o leštěný mahagon baru a padneme do snadného, pohodlného rytmu. Hlasitě se smějeme, vyměňujeme si trapné historky o našich příšerných volbách tequily na vysoké a doháníme Mayina nejnovější dramata. Poprvé za několik dní ze mě padá dusivá tíha. Cítím se lehčí. Korporátní noční můra ustupuje do pozadí.

"Takže, co jsi dělala v poslední době?" zeptá se Bryce, věnuje mi široký, upřímný úsměv a usrkne ze své skleničky.

"Dovnitř."

Jediné slovo prořízne hřejivý vzduch mezi námi jako fyzická čepel. Ten hlas je hluboký, drsný a ostrý jako rozbité sklo.

Ztuhnu. Z tváře mi vyprchá krev.

Pan Blackwood stojí přímo za mnou. Čirá, děsivá masa jeho přítomnosti zlikviduje veškerý kyslík v místnosti. Teplota okamžitě klesá.

"Ale... říkal jste, že mám zůstat venku po dobu soukromých schůzek," koktám, srdce mi divoce buší do žeber, když se pomalu otáčím, abych vzhlédla k jeho tyčící se postavě.

"Změnil jsem názor," řekne hlasem, ze kterého sálá tiché, smrtící dunění, jež vibruje přímo mými kostmi.

Jeho chladné, břidlicově šedé oči střelí směrem k Brycovi jen na zlomek vteřiny. Je to krátký, děsivý pohled, ale zachytím ho. Ve svalu na jeho čelisti je zvláštní, nebezpečné cuknutí. V jeho pohledu, když hodnotí muže stojícího vedle mě, se zableskne něco temného, majetnického a šíleného. Surová žárlivost valící se z jeho širokých ramen je dusivá.

Těžce polknu, puls mi buší v krku. Zašeptám rychlou, zahanbenou omluvu hluboce zmatenému Brycovi, popadnu svůj poznámkový blok a spěchám za Dorianovými vzdalujícími se zády. Následuju ho z bezpečí veřejného baru do vlčího doupěte soukromého salónku, naprosto neschopná přijít na to, co sakra je s jeho těkavou náladou tentokrát.