Hazel

Vyčaruji zpátky zářivý úsměv na sladkou a dokonalou Monicu, když kráčíme bok po boku chodbou. Její tác tiše cinká a v kelímku pana Blackwooda se víří špatný odstín hnědé. Na hrudi mě svírá bolest z tíhy toho, co jsem málem udělala.

Mohla jsem ji nechat narazit a shořet. Mohla jsem ji nechat naservírovat mu ten oslazený odpad a sledovat, jak se jeho oči zalesknou jako nože, ale ne — nedokázal