Hazel

Zavřu za sebou dveře a on už tam je, rozvalený, jako by čekal celé hodiny.

„Víš,“ vyhrknu, než se stihnu zastavit, „kdyby člověk nevěděl, jak to je, myslel by si, že tu bydlíš.“

Otočí hlavu, oči mu střelí k mým a unikne mu tiché uchechtnutí. „Já tu vlastně bydlím.“

Protočím panenky, upustím tašku a blížím se k němu. „Vážně? A co tvůj dům? Nebo, víš co, normální lidské činnosti? Nákupy, praní