Hazel

Chodba je tichá, při mé chůzi prostor plní jen slabé hučení klimatizace a k mým šatům lne pach kyselého mléčného koktejlu. Klopím zrak, jdu rychle a modlím se, aby mě takhle nikdo neviděl.

Moje myšlenky jsou hlasitější než moje kroky.

Co se to právě stalo? Byla to vážně nehoda?

Ten pohled v Katerininých očích—byl nepochopitelný.

Tisknu rty k sobě, polykám knedlík, který se mi tvoří v krku. M