Hazel

Sleduji, jak se Dorian směje a povídá si s přáteli, oči mu září, celá jeho přítomnost ovládá místnost – ale mým směrem se nepodívá ani jednou. Ruce se mi podél těla svírají v pěst.

Alespoň že žije. Alespoň že nezemřel ve spánku.

Šeptám si to pořád dokola, snažím se uklidnit bouři ve své hrudi. Ale je to k ničemu. Moje frustrace narůstá, až nedokážu zůstat v klidu. Musím z toho pokoje odejít.