Hazel

O TÝDEN POZDĚJI.

Obličej mám zmačkaný, oči zamlžené, zatímco se knězova slova vznášejí nad náhrobkem. Povzdechnu si, olíznu si rty a ucítím hořkou sůl vlastních slz.

Tohle není skutečné, že ne? Musí to být nějaký krutý, zvrácený sen.

Nemůžu tomu uvěřit. Nikdy jsem nedostala šanci mu poděkovat, omluvit se, cokoli mu říct.

Stále vidím jeho úsměv, slyším vřelost v jeho hlase, cítím laskavost v