Roman cítil fantomové teplo její kůže ještě dlouho poté, co se jejich prsty oddělily. Posunul papírovou složku po mahagonové ploše svého stolu a zajistil tak dokument, který je svazoval dohromady. Nora stála před ním. Nabídla mu strohý, zdvořilý úsměv.

„Děkuji, pane Thorne.“

Roman zachytil nepatrný třes, který vibroval pod jejími slovy. Strach. Dávalo to naprostý smysl. Právě se upsala k tomu, že stráví šest měsíců svého života s virtuálním cizincem. A přesto, jak po ní přejížděl pohledem, lítost byla to poslední, co by měl na mysli. Ty nadměrně velké, fádní hadry, co měla na sobě, nijak neskryly surovou realitu jejího těla. Ta ohavná látka se na ni lepila tak akorát, aby zvýraznila křivku jejích boků a těžkou váhu jejích prsou. Vzpomněl si na chuť její kůže a přesný tvar jejích prsou ve svých rukou včera v noci. Hluboko v břiše se mu stočil primární, těžký žár.

Bože, to je ale úchvatná žena. Na rtech mu pohrával úšklebek.

„Co bude dál?“ zeptala se. Uhladila si rukama přední část svých příšerných šatů a zaháněla tak pomyslné záhyby.

„Nejdřív budeme slavit,“ řekl Roman.

Přešel za stůl a stiskl tlačítko interkomu. Paní Higginsová odpověděla hned po prvním zazvonění.

„Přineste prosím láhev šampaňského a dvě skleničky,“ instruoval ji.

Pustil tlačítko a vrátil svou plnou pozornost ke své nové manželce. Její jasně zelené oči těkaly po prostorné kanceláři. Ta dravá odhodlanost, která ji před chvílí hnala k podpisu papírů, zmizela. Její místo zaujala nejistota.

„Je to jen na šest měsíců, že?“ zeptala se.

Z hrudi mu uniklo tiché zachechtání. „Ano, šest měsíců a jsme hotovi.“ Ukázal směrem k plyšovým koženým křeslům umístěným naproti jeho stolu. „Posaď se.“

Křesla ignorovala a stáhla se na gauč u okna, aby mezi nimi vytvořila odstup.

„Jak hodláš pomoct mému fotografickému byznysu během šesti měsíců?“ zeptala se.

Roman se opřel o okraj stolu. Překřížil si kotníky, čímž vyzařoval absolutní kontrolu. „Jsem velmi bohatý muž, drahá Noro. Šest měsíců je víc než dost času na to, abych z tvého jména udělal pojem.“ V jeho tónu zaznívala hrdost. Myslel na svého bratra Danteho. Nemohl se dočkat, až uvidí Danteho tvář, až na něj tuhle novinku vybalí. Jeho právník Jude z toho určitě taky ztratí rozum.

Těžké dubové dveře se rozletěly. Paní Higginsová vstoupila do místnosti se stříbrným tácem. Stála na něm vychlazená láhev šampaňského a dvě křišťálové sklenky na stopce. Zdvořile na Noru kývla, položila tác na skleněný konferenční stolek a vyklouzla ven, aniž by pronesla jediné slovo.

Roman nechal vystřelit zátku. Ten ostrý zvuk se odrazil od stěn. Nalil bublinkovou zlatavou tekutinu, podal sklenku Noře a jednu si nechal pro sebe.

„Na nás,“ řekl.

Nora mu nabídla drobný úsměv a ťukla si svou sklenkou o jeho. Křišťál jasně zazvonil. „Měl bys tu mít miniledničku.“

Roman se zarazil se skleničkou v půli cesty k ústům. „Cože?“

„Miniledničku,“ zopakovala. „Víš jak. Aby sis tu mohl pohodlně držet pití. Místo toho, aby ti ho sem nosila sekretářka.“

„Nejsem alkoholik.“

Do tváří se jí nahrnula barva. Její líčka se zbarvila do jasně a zuřivě růžové. „Neříkala jsem, že jsi. Jen by to bylo praktické... víš co? Zapomeň na to.“ Stiskla rty do tenké linky.

Roman se kousl do vnitřní strany tváře, aby se nerozesmál nahlas. Ten nakyslý výraz v její tváři ho nesmírně pobavil. Nebude to žádná pasivní a tichá manželka. Měla v sobě oheň. Bude to s ní složité a on se těšil na každou vteřinu.

„Chápu, jak to myslíš,“ připustil. „Zvážím to.“

Obočí jí vyletělo vzhůru v upřímném překvapení. „Aha. Dobře.“

Upila šampaňského. Zdálo se, že jí bublinky dodaly příval odvahy. Položila poloprázdnou sklenici zpět na tác a vstala.

„Měla bych jít teď domů,“ oznámila. „Dej mi vědět, až mě budeš potřebovat.“

Roman sklonil skleničku. Oči se mu zúžily. „Až tě budu potřebovat?“

„Abych... abych byla tvoje manželka,“ zakoktala. Růžový ruměnec se vrátil do její tváře.

„Ale ty už jsi moje manželka,“ upozornil ji Roman. Položil svou skleničku vedle její. Popošel blíž. Tahala ho k ní nepopiratelná přitažlivost. Sledoval, jak se jí zvedá a klesá hruď. Její nepravidelné dýchání prozrazovalo nervy. Chtěl překonat tu zbývající vzdálenost, popadnout ji za pas a polibkem jí setřít z tváře ten zmatek.

Nora udělala půlkrok dozadu. „Ano, já vím. Ale jen na papíře. Tohle není skutečné manželství. Potřebuješ mě kvůli publicitě. Prostě mi pošli zprávu nebo zavolej, až budu muset hrát tu roli.“

Roman si zkřížil paže na svém širokém hrudníku. „Možná by sis měla přečíst tu smlouvu, kterou jsi zrovna podepsala.“

Zamrkala. „Jak to myslíš?“

„Je od tebe požadováno, aby ses jako moje manželka chovala jak na veřejnosti, tak v soukromí.“

„Ale to jsi neříkal.“

Roman si zhluboka, drsně povzdechl. „To je to, co sňatek z rozumu obnáší. Budeš se chovat jako moje manželka po následujících šest měsíců. A to zahrnuje i to, že se mnou budeš bydlet.“

Její zelené oči se hrůzou absolutně rozšířily.

Doložku o společném soužití vůbec nemusel zahrnovat. Mohl snadno zorganizovat fotky, najmout si paparazzi a držet ji v odděleném bytě na druhé straně města. Ale představa, že by bydlela v jeho masivním prázdném domě, se mu líbila. Mít ji blízko. Cítit její parfém na chodbách. Vyhlídka na to, že s ní bude znovu sdílet postel, v něm vyvolala příval surového žáru, který mu vystřelil přímo do slabin.

„S tím nesouhlasím,“ prohlásila Nora. V jejím hlase zazněla nově nalezená pevnost. „Nechci s tebou bydlet.“

Romanovi ztuhla čelist. „Ale už jsi podepsala.“

„Tak to odvolám.“ Napodobila jeho postoj a vzdorovitě si zkřížila paže na hrudi.

Roman se odvrátil a líně došel zpět ke svému koženému křeslu. Dal si načas, než se posadil, a nechal ticho se protahovat. „V tom případě mi budeš dlužit deset milionů dolarů za porušení smlouvy.“

„Deset milionů?“ Hlas se jí zlomil. Tvář se jí zkřivila nedůvěrou. Mezi obočím se jí utvořila hluboká vráska. „To je směšné.“

Byl to naprostý blaf. Jude do smlouvy nezahrnul konkrétní finanční postih za odstoupení. Ale Roman se vyžíval ve hře o moc. Sledoval její paniku. Když dnes poprvé vešla do jeho kanceláře, vztek nad Brycovou zradou ho málem sežral. Zjištění, že se s tím parchantem rozvedla, pro něj znamenalo obrovskou úlevu. Maskoval svůj triumf dobře. A teď neměl v úmyslu nechat si ji proklouznout mezi prsty. Ne po tom výbušném, surovém sexu, který včera prožili v hotelu. V duchu si udělal poznámku, že zavolá Judeovi vteřinu poté, co ona opustí místnost. Okamžitě nechá vypracovat pokutu deset milionů dolarů a vloží ji do revidované kopie.

„No, je mi líto. Taková je dohoda,“ řekl Roman a lhostejně pokrčil rameny.

Nora napochodovala dopředu. Zastavila se jen pár centimetrů od jeho stolu. Kdyby ji neznal, možná by ho ta čirá zuřivost, která z ní vyzařovala, zastrašila. „Chci ty podmínky projednat znovu. Ráda bych přidala nějaké podmínky.“

„Jako jaké?“

„Jako že nebudeme bydlet spolu. Chci zůstat tam, kde jsem. Můžeš mi zavolat, až mě budeš potřebovat.“ Do hlasu se jí vrátil lehký třes, který prozradil, že to jen hraje.

Roman vstal. Tyčil se nad stolem. Proč s tím tak usilovně bojuje? Bydlení s ním přinášelo luxus, bezpečí a naprosté pohodlí.

„A co novináři?“ zeptal se.

Její tvář skrylo zmatení. „Novináři? Co je s nimi?“

„Jakmile to oznámím, média tě začnou lovit. Co budeš dělat, až se vyrojí u tvého domu? Budou ti tábořit na prahu. Budou se ti hrabat v odpadcích. Jak dlouho bude trvat, než přijdou na to, že tohle manželství je fraška, protože každý bydlíme pod jiným směrovacím číslem?“

Nora se kousla do spodního rtu. Zuby se zabořily hluboko do měkké tkáně. Roman ten pohyb sledoval, napůl očekávaje, že jí začne téct krev.

„Budu diskrétní,“ argumentovala. „Když jsem byla vdaná za Bryce, dokázala jsem se držet stranou od médií, dokud jsem se tam opravdu nemusela ukázat.“

Hlas se jí na Brycově jménu zachvěl. Roman nenáviděl, když ho slyšel z jejích rtů.

„Bryce nemá mou úroveň bohatství,“ pronesl Roman chladně. Sledoval, jak na ni dopadla pravda jeho slov. „On je malá ryba. Já ne. Až tahle zpráva praskne, věř mi, že ten nápor sama nezvládneš. Potřebuješ mou ochranku. Potřebuješ mé zdi.“

Protáhlo se mezi nimi ticho. Nora zírala do podlahy. Z jejího postoje vyprchal boj.

„Fajn,“ zamumlala. Vzhlédla, v zelených očích jí zablesklo. „Ale stejně chci přidat pár podmínek.“

Roman se zasmál. Byla neoblomná. „Co dál?“

„Pokud s tebou budu bydlet, nebude mezi námi žádná... eh... intimita.“ Přerušila oční kontakt a zírala na knihovnu za ním.

Roman vyšel zpoza stolu. Zkrátil vzdálenost mezi nimi. „Dobře. Ale proč jsi ohledně sexu najednou tak nervózní?“

Nora udělala rychlý krok dozadu.

„Není to tak, že bychom to předtím nedělali,“ pokračoval Roman. Nechal hlas klesnout o oktávu. Vzpomněl si na její kluzké teplo a na to, jak křičela jeho jméno do hotelových polštářů.

Znovu si skousla ret. „Nejsem nervózní.“ Ta slova z ní vyletěla až příliš rychle.

„To tak nevypadá,“ škádlil ji. Udělal další krok vpřed. Miloval pohled na to, jak se ošívá. Ta do očí bijící lež ho pobavila.

Ustoupila o další krok dozadu. „Jestli je to všechno, tak se teď rozloučím.“ Ještě jednou uhladila své příšerné šaty a bojovala o to, aby znovu získala ztracenou rovnováhu.

„A kam půjdeš?“

„Domů.“ Sevřela popruh své tašky. „Musím si sbalit věci. Musím se připravit. Zítra budu u tebe doma. Jen mi pošli adresu.“

Roman se hrubě zasmál. „Myslíš si, že se můžeš jen tak vrátit ke svému starému životu? Jít po ulici jako normální občan? Teď jsi paní Thorneová. Jsi moje manželka. A podle toho se budeš chovat.“

Na tváře jí vyrazil nový ruměnec. „Nemůžu prostě jen tak odejít bez toho, abych o tom neinformovala svou tetu.“

Roman se odmlčel. „Tvoji tetu?“

„Bydlím s ní,“ řekla Nora a její ruměnec se prohloubil.

„Perfektní.“ Roman udělal výpad vpřed. Sevřel jí pevnou rukou pas, prsty se zaryly do měkké křivky jejího boku. Tím chladně zastavil její ústup. „Představíš mě své rodině.“

Nora zalapala po dechu. Oči se jí široce rozevřely. Roman ucítil, jak se jí náhle zatajil dech. Nevěděl, jestli tu zpanikařenou reakci vyvolal jeho dotek, nebo ta hrozba setkání s její rodinou.

„Nemůžeš jít se mnou—já—“

„Ale ano, můžu,“ přerušil ji Roman. Zesílil stisk. Látka jejích šatů se mu zmačkala v pěst. Jeho hrudí se prohnala dravá, náhlá vlna majetnictví. Byla jeho. Ať už na smlouvu nebo ne, teď patřila jemu. Bryce byl minulostí. „Představíš svého manžela své tetě. A pak tě vezmu k sobě domů.“

Nora zatlačila do jeho hrudi. Obličej se jí zbarvil do tmavé, naštvané růžové. „Ne, to nemůžu—“

Roman odmítl slyšet jediné další slovo protestu. Trhnutím si ji přitiskl na tělo, sklonil hlavu a zmocnil se jejích úst, drtě svými rty ty její.