POV: Cassidy

Déšť bubnoval do skla od podlahy až ke stropu, když jsem vběhla do penthousu na Upper East Side, který jsem teď sdílela s Declanem. Promoklá na kost a vyčerpaná z brutální dvanáctihodinové rotace v nemocnici jsem minula velké foyer a zamířila rovnou do obrovské koupelny pro hosty. Moje lékařská halena se mi lepila na vlhkou kůži a studila mě. Chtěla jsem jediné: naložit své bolavé svaly do předimenzované mramorové vany a smýt ze sebe špínu celého dne.

Svlékla jsem si mokré oblečení, nechala ho na hromadě na dlážděné podlaze a ponořila se do horké vody. Teplo obklopilo mé unavené tělo. Zavřela jsem oči a nechala napětí z ramen odplynout. Luxusní italský mramor a zlaté doplňky připomínaly jiný svět ve srovnání se sterilními, chaotickými nemocničními odděleními. Zůstala jsem pod vodou dlouho, nechala mysl bloudit a snažila se zahnat přetrvávající stres z mé směny.

Až když začala voda chladnout, posadila jsem se a uvědomila si svou chybu. Podívala jsem se na toaletní stolek. Prázdno. Zapomněla jsem si vzít čistý ručník.

Zachvěla jsem se, jakmile na mou mokrou kůži narazil chladný vzduch. "Paní Carmichaelová?" zavolala jsem v naději, že ta přísná hospodyně je někde poblíž.

Ozvěnou se mi vrátilo jen ticho.

Chvíli jsem počkala a objala si kolena k hrudi. "Paní Carmichaelová, jste tam? Mohla byste mi prosím přinést ručník?"

Na chodbě se pohnul stín. Ke koupelně se blížily tiché kroky. Těžké dubové dveře se pootevřely jen na centimetr. Úzkou štěrbinou se protáhla velká, mužská ruka a držela silný, nadýchaný bílý ručník.

"Děkuji, paní Carmichaelová," povzdechla jsem si a popadla froté látku. Postavila jsem se, voda z mé nahé kůže stékala v kaskádách, a bez sebemenšího zaváhání jsem si látku ovinula kolem vlhkého těla. Zastrčila jsem cípy pevně přes hruď a rozrazila dveře.

Vešla jsem do ztemnělého obývacího pokoje a menším ručníkem si sušila mokré vlasy.

Srdce se mi v hrudi úplně zastavilo.

Declan Vance seděl na plyšové kožené pohovce. Záře obrazovky jeho notebooku osvětlovala jeho ostrou čelist a pronikavé modré oči. Na sobě měl nažehlenou společenskou košili s rukávy vyhrnutými k předloktí, vypadal přesně jako ten nelítostný miliardář, kterým byl. Jeho pohled zůstával upřený na obrazovku a psal ustáleným, rytmickým tempem.

"Pane Vance, co tady děláte?" Ta obviňující otázka ze mě vypadla dřív, než můj mozek stihl danou situaci zpracovat. Sevřela jsem okraj ručníku, najednou přehnaně vnímající své holé nohy a vlhkou kůži vystavenou chladnému vzduchu.

Jeho prsty se zastavily na klávesnici. Nezaváhal ani na vteřinu. "Tohle je můj domov. Mám tu být." Jeho hlas byl chladný, odtažitý a nesl si ten známý autoritativní nádech.

Do tváří se mi nahrnula horká krev. Měl pravdu. Byl to jeho penthouse. Já byla v jeho vykonstruovaném životě jen host. "Jasně," zamumlala jsem sevřeným hlasem. Pevněji jsem stiskla ručník a ustupovala směrem k chodbě, pohybujíc se tak rychle, jak mi jen bosé nohy dovolily. Vklouzla jsem do své ložnice, zavřela za sebou dveře a opřela se o masivní dřevo. Tep mi bušil v uších. Trápila jsem se časovou osou. Jak dlouho stál u dveří koupelny? Slyšel mě volat na hospodyni?

Odstrčila jsem ty potupné myšlenky stranou, osušila se a převlékla do pohodlných šedých tepláků a vytahané vysokoškolské mikiny. Potřebovala jsem nastolit normální stav. Byli jsme dospělí lidé vázaní obchodní dohodou. Na neobratnost nebyl prostor.

Když jsem o půl hodiny později vyšla z ložnice, Declan byl v úplně stejné pozici, oči stále upřené na rolující data na obrazovce. V penthousu bylo absolutní ticho. Pohlédla jsem k elegantní, nejmodernější kuchyni. Pracovní desky byly bez poskvrnky. Očividně ještě nevečeřel.

Prošla jsem kolem pohovky a zastavila se u kuchyňského ostrůvku. "Už jsi večeřel?"

Vzhlédl, ty ledově modré oči mě přišpendlily na místo. "Ne."

Žaludek mi dutě zakručel a připomněl mi, že jsem od okoralého sendviče v poledne nejedla. "Něco udělám. Můžu toho udělat dost pro dva, jestli chceš."

Krátce přikývl. Otočila jsem se k němu zády a zaměstnala se známým rytmem vaření. Uzemňovalo mě to. Našla jsem potřebné ingredience v obrovské lednici a pustila se do práce. Osmahla jsem kousky hovězího a nechala je dusit v bohaté redukci z červeného vína. Smíchala jsem křupavý špenátový salát s lehkou zálivkou vinaigrette a ohřála hrnec krémové rajčatovo-bazalkové polévky. Libá vůně naplnila sterilní penthouse a vnesla do toho obrovského prostoru zvláštní pocit tepla.

"Večeře je hotová," zavolala jsem a položila dva talíře na prostorný jídelní stůl.

Declan zavřel notebook a posadil se naproti mně. Vzdálenost mezi námi přes leštěné dřevo působila ohromně i intimně zároveň. Vzal do ruky vidličku a nabral si kousek dušeného hovězího. Jeho rysy se nepatrně proměnily – lehce pozvedl tmavé obočí. Nenabídl kompliment, ale ani nepřestal jíst. Jedli jsme v pohodlném tichu. Rytmické cinkání příborů o porcelán bylo jediným zvukem v místnosti.

Pak položil vidličku a přerušil ticho. "Předpokládám, že jsi viděla ty zprávy o mně na internetu."

Jeho tón byl neutrální, analytický. Sledoval mou tvář a hledal reakci. Vzpomněla jsem si na fotky rozvěšené na každém drbářském blogu – jak Declan doprovází nádhernou tajemnou ženu do hotelu. Skandál byl v trendech všude.

"Viděla jsem to v trendech," odpověděla jsem a udržela hlas klidný. Usrkla jsem vody.

"Je to obchodní nutnost," prohlásil a opřel se o opěradlo židle. "Někdy je k usnadnění dohod nutný určitý mediální obraz. Odvádí to pozornost od jiných firemních kroků."

Opětovala jsem jeho pohled zpříma. Odmítla jsem mu dovolit vidět byť jen záblesk té zvláštní, prázdné bolesti, kterou mi ty fotky předtím způsobily. "Pane Vance, máme přísnou smlouvu. Nemusíš mi nic vysvětlovat."

Oči se mu o zlomek zúžily.

"Tvůj soukromý život je tvoje věc, stejně jako ten můj je moje," pokračovala jsem a vytyčila hranici s nekompromisní přesností. "Potřebujeme udržet to falešné manželství jen na tři měsíce. Co děláš mimo tento penthouse, se mě netýká."

Na tváři se mu vytvořilo lehké zamračení. Strnulost jeho čelisti naznačovala, že ho mé strohé odmítnutí popudilo. Zdálo se, že očekával hněv, žárlivost nebo alespoň zvědavost. Když jsem mu nenabídla nic z toho, vzduch mezi námi zhoustl napětím.

Vzal svou sklenici, pomalu se napil a stočil konverzaci jinam. "Paní Carmichaelová si vzala pár dní volna. Její dcera rodí."

Ztuhla jsem. Kousek hovězího na mé vidličce se zastavil pár centimetrů od mých úst.

"Chtěla bys, abych zařídil, aby sem místo ní chodil někdo z hlavního sídla rodiny Vanceů?" pokračoval jeho hlas hladce a profesionálně.

Mysl se mi zastavila. Paní Carmichaelová měla volno. Nebyla tady.

To děsivé zjištění do mě narazilo jako fyzický úder. Ta osoba na chodbě. Ta velká, mužská ruka sahající přes pootevřené dveře koupelny. Ta osoba, která stála v tichých stínech a podávala mi ručník, zatímco já seděla nahá v horké vodě.

Byl to ten muž, který seděl přímo naproti mně.

V tváři mi explodoval extrémní žár a rozlil se mi po krku. Vzpomínka na mou holou kůži, vlhký ručník a mou ledabylou vděčnost se mi v hlavě přehrávala v devastující smyčce. Donutila jsem ruku, aby vidličku spustila na talíř, zoufale jsem se snažila skrýt své náhlé, hluboké rozpaky.

"Já..." Polkla jsem naprázdno a bojovala za to, abych udržela hlas klidný. "Jsem zvyklá žít nezávisle. Není potřeba, aby sem paní Carmichaelová nebo kdokoliv jiný chodil každý den."

Declan sledoval mou zrudlou tvář. Přísahala bych, že jsem v koutku jeho zachmuřených úst zahlédla sebemenší zakřivení. Fantomový úšklebek, který zmizel tak rychle, jak se objevil.

"Abych nezneužíval tvé práce, zaplatím ti za vaření," navrhl Declan. Jeho tón se vrátil zpět k onomu klinickému, neústupnému obchodníkovi. Známé brnění transakcí a účetních knih zapadlo zpět na své místo.

"Samozřejmě," odpověděla jsem. Chopila jsem se té finanční transakce jako záchranného lana. Bylo to bezpečné. Postavilo to pevnou zeď mezi tou náhlou, trapnou intimitou dveří u koupelny a realitou naší dohody.

Zbytek jídla proběhl bez jediného dalšího slova. Domácí atmosféra byla těžká, nabitá zvláštní novou energií, kterou jsem nedokázala pojmenovat. Když Declan dojedl, odnesl svůj prázdný talíř na linku a vrátil se ke svému notebooku v obývacím pokoji.

Stála jsem u nablýskaného farmářského dřezu a pouštěla teplou vodu přes drahé porcelánové nádobí. Houbička opisovala po keramice pomalé kruhy, zatímco se mi točila hlava. Ohlédla jsem se přes rameno. Otevřeným obloukem jsem viděla ten bílý ručník, který jsem přehodila přes opěradlo jídelní židle.

Podívala jsem se z ručníku na zadní část Declanovy tmavé hlavy, viditelnou nad pohovkou. Proč tento mocný, nedotknutelný dědic rodiny Vanceů s tímhle manželstvím souhlasil? Měl k dispozici miliony, nelítostné korporátní impérium a nebezpečný mediální obraz, který musel řídit. Bylo to opravdu jen kvůli dědečkovu matnému přátelství s tím mým?

Zavřela jsem kohoutek a v uších mi zazvonilo náhlé ticho. Utírajíc si ruce do utěrky, zírala jsem na tmavý odraz panoramatu města v kuchyňském okně. V jeho motivech muselo být mnohem víc než jen pouhá laskavost pro starého muže. A já stála přímo uprostřed jakékoliv hry, kterou právě hrál.