Déšť bičoval šedé kamenné sloupy smuteční síně. Nora Sterlingová se třásla v tenkých šatech bez rukávů. Právě si odpykala pětiletý trest odnětí svobody – noční můru, kterou zosnoval její vlastní manžel Julian Crawford. Když vstoupila na smuteční obřad za Arthura Crawforda, vlhký chlad se jí zakousl přímo do křehkého těla.

Truchlící otočili hlavy. Davem zasyčel nepřátelský šepot.

„Podívejte na tu jedovatou ženskou. Julian ji nechal na pět let zavřít, a stejně je tady.“

„Je to dcera rozvracečky rodin. Pan Arthur se k ní choval jako k vlastní krvi, a ona se mu za jeho laskavost odvděčila tím, že mu strhla kyslíkovou masku.“

„Vsadím se, že pan Arthur umíral s lítostí, že odkázal třetinu firemních akcií vražedkyni.“

Znechucení davu přeteklo. Lidé popadli těžké smuteční kytice a mrštili jimi přímo na její křehké tělo. Vlhké okvětní lístky a trnité stonky ji zasáhly do obličeje a ramen. Nora zavrávorala, ale pohled upírala stále před sebe. Prodírala se květinovou palbou. Hnala ji jediná, zoufalá pohnutka: potřebovala se naposledy rozloučit s jediným mužem z rodiny Crawfordových, kterému na ní kdy záleželo. Prostě se musela dostat k rakvi.

Do cesty jí vstoupil vysoký stín. Julian Crawford jí zatarasil cestu. Jeho dokonalá tvář se zkřivila do masky čiré zuřivosti.

„Juliane,“ zamumlala a hlas se jí chvěl.

„Kdo tě pustil z vězení?“ zavrčel a jeho hlas prořízl šumící dav. „Kdo ti dovolil ukázat tvář na pohřbu mého dědečka?“

Pod drtivou tíhou jeho nenávisti a bodavými pohledy hostů se jí podlomila kolena. Padla na kolena na mrazivou mramorovou podlahu. Vzhlédla k jeho hrozivě se tyčící postavě.

„Prosím,“ žadonila a po bledých tvářích jí tekly slzy. „Nech mě rozloučit se s dědečkem Arthurem. Dej mi jen tuhle jedinou šanci.“

Julian si odfrkl. V očích mu plála ledová, vražedná zuřivost. Nedovolí, aby ohavná žena jako ona poskvrnila dědečkův posvátný odchod.

Vrhl se vpřed a popadl ji za plnou hrst vlasů. Nora šokovaně vykřikla, když s ní trhl dozadu. Vlekl ji po pronikavě studené, drsné kamenné podlaze. Brutální tření jí drásalo jemnou kůži a odíralo kolena i nohy do krve, zatímco ji táhl z haly. Ignoroval její zoufalé vzpírání i zalapání po dechu přihlížejících.

Julian ji vlekl deštěm ke svému černému vozu Rolls-Royce Phantom. Rozrazil zadní dveře a vhodil ji dovnitř. Nora narazila do kožených sedadel. Než se stihla posadit, vrhl se za ní jako krvežíznivý vlk. Využil své mohutnější postavy, aby ji přitiskl k sedadlu a uvěznil ji pod sebou v klaustrofobním prostoru.

Ruka se jí sevřela kolem hrdla a odřízla jí přívod vzduchu. Druhou rukou popadl výstřih jejích šatů a roztrhl látku.

Hruď jí sevřela panika. Zmítala se pod jeho drtivým stiskem. „Juliane! Tohle je pohřeb dědečka Arthura! Co to děláš?“

Julian její výkřiky ignoroval. Sklonil se a zabořil zuby přímo do její odhalené lopatky. Kousl brutální silou, trhal kůži, dokud mu do úst nevytryskla teplá krev. Stísněné auto naplnil měděný pach její krve.

Odtáhl se. Rty se mu zkroutily do chladného, výsměšného úšklebku, když se podíval na její roztrhané šaty.

„Chtěla jsi se mnou dítě?“ ušklíbl se a z jeho hlasu odkapávalo opovržení. „Tak teď hned ti jedno udělám.“

Julian si ji k sobě silou přitáhl ještě blíž.