Těžké dveře s cvaknutím zapadly a zanechaly Noru izolovanou v dusivém tichu nemocničního pokoje. V uších jí rezonoval Julianův poslední rozkaz k provedení komplexní bezpečnostní kontroly. Její třesoucí se nohy pod ní nakonec podklesly. Zhroutila se a její kolena narazila na studenou nemocniční podlahu. Adrenalin z nepodařeného útěku a brutální konfrontace se vytratil z jejích žil a zanechal za sebou jen prázdné, bolavé vyčerpání.

S mělkými nádechy odtáhla své pohmožděné tělo z dlaždic a doplazila se na sterilní matraci. Odpočinek byl nemožný. Natáhla se pro telefon a s třesoucími se prsty vyťukala do vyhledávače „akutní leukémie“. Ostrá záře displeje osvětlovala její bledou tvář, zatímco se nořila do hluboké, děsivé studnice lékařské literatury.

Každý klinický popis selhávajících orgánů a oslabeného imunitního systému pociťovala jako nůž protáčející se v její hrudi. Musela pochopit nepřítele, který útočil na tělo její dcery. Opřela své křehké tělo o polštáře a šeptala do prázdného pokoje tiché modlitby. Potřebovala jen to, aby se zítra potvrdily výsledky jejího prvního testu ze státní nemocnice. Jakmile potvrdí její předběžnou shodu, bude moci podstoupit podrobné vyšetření a bezpečně darovat svou kostní dřeň Stelle. Zatímco se učila nazpaměť míru přežití a postupy následné péče, vyčerpání nakonec stáhlo její těžká víčka dolů.

Na konci chodby byla atmosféra v Leově luxusním soukromém pokoji prosycená temným napětím. Julian vtrhl do pokoje a jeho výraz připomínal hrozivou masku hněvu.

Daphne se pohybovala kolem postele a pomáhala Leovi kreslit olejovými pastely. „Tati,“ pozdravil ho Leo a jeho jasný hlásek prořízl ponurou náladu.

Julian jeho pozdrav ignoroval. Svůj tvrdý pohled upřel na Daphne. „Kdo mu dovolil ji vidět?“

Když Daphne rozpoznala v jeho tónu smrtící ostří, rychle si stoupla před postel a svým tělem zakryla náhle ztuhlého, vyděšeného chlapce. V zarudlých očích se jí zalily slzy. „Julesi, neobviňuj Lea. Slyšel mě, jak se bavím se sestřičkami. Víš, jak má dobré srdce.“

Julian se posadil na okraj postele a jeho hlas klesl do klamného klidu. „Leo, jak jsi věděl, že jsou v dětském domově Maplewood?“

Daphne vzlykla a hladce mu skočila do řeči, aby si vymyslela alibi. „Vzala jsem ho tam na charitativní akci. Po jeho diagnóze jsem chtěla něco vrátit společnosti. Určitě ta dvojčata potkal během jedné z těch návštěv.“

Leo, který si neuvědomoval nebezpečné spodní proudy mezi dospělými, se podíval za Daphninu paži. „Tati, je ta hezká paní opravdu maminka Hazel a Stelly?“

Julian pohladil svého syna po vlasech. „Ano.“

Leovy oči, věrná kopie těch Julianových, se zúžily nevinnou radostí. „To je skvělé! Hazel a Stella už mají konečně taky svoji maminku.“

Daphnino srdce kleslo jako kámen. Zírala na zářícího chlapce a zalila ji chladná hrůza. Toto nepopiratelné pokrevní pouto spojující nevlastní sourozence ji děsilo. Potkal Noru jen jednou, a přesto k ní okamžitě pocítil náklonnost. Musela si rychle zajistit své právní postavení jako paní Crawfordová, než ta ošklivá pravda vyjde najevo.

Daphne se donutila k nechutně sladkému úsměvu a jemně vzala chlapcovu tvář do dlaní. „Leo, opravdu máš rád tu hezkou paní, co ti daruje dřeň, aby tě zachránila?“

„Ano!“ Leo horlivě přikývl. „Ale maminku miluju na světě nejvíc.“

Daphne ho štípla do tváře, možná až příliš silně. „A já si myslela, že vychovávám nevděčného spratka,“ zamumlala si pod vousy a prosakovala z ní závistivá zášť.

Julian tu skrývanou zlobu postřehl. Vrhl na ni mrazivý, ostrý pohled.

Daphne v hrudi bodla panika. Vynutila si zářivý smích a horečně ukázala na počmáraný papír na stolku, aby změnila téma. „Leo, co to kreslíš?“

Leo zvedl postavičky nakreslené voskovkami a jeho malý prstík ukazoval na každou z nich s vážným vysvětlováním. „Tohle je tatínek, tohle je maminka, tohle jsem já a tohle je moje sestřička...“

Na papír prudce dopadla hustá kapka jasně červené krve.

Než stihl Leo dokončit své sladké vysvětlování, dopadla druhá kapka. Potom se spustil nepřetržitý, děsivý proud. Krev mu silně prýštila z nosu a barvila jeho bradu i bílé povlečení do ruda. Ten proud se nedal zastavit.

V pokoji vypukla panika. Daphne zaječela. Bouchla rukou do tlačítka nouzového volání.

Dveře se rozletěly. Dovnitř vtrhl tým lékařů a odsunul stolek na kreslení stranou. Naložili krvácejícího chlapce na transportní nosítka.

„Pane Crawforde, ustupte!“ křikla zdravotní sestra.

Odvezli Lea pryč a spěchali s ním na okamžitou, život zachraňující péči, zatímco hystericky zpanikařenou Daphne nechali za sebou.

Julianovo chování se změnilo v čistou, smrtící naléhavost. Nechal plačící ženu za sebou a napochodoval přímo zpět k Nořině pokoji.

Jeho bota narazila do těžkých dveří a s ohlušujícím rachotem je rozkopla dokořán.

„Kdo je to?“ vyhrkla Nora, probuzená v úleku.

Julian ignoroval její výkřiky plné úzkosti a zmatku. Přihnal se k posteli, sevřel svou velkou rukou její paži a stáhl ji z matrace.

„Juliane, co to děláš? Co se stalo?“ prosila ho a její bosé nohy klopýtaly po podlaze, když ji vlekl ven na chodbu.

Hrubě ji strčil do čekajících rukou zdravotnického personálu. Vyštěkl nekompromisní rozkaz. „Proveďte na ní okamžitě povinný druhý test snášenlivosti. Naplánujte operaci k odběru na vteřinu přesně poté, co budou výsledky potvrzeny.“

Původně měl v plánu nechat ji týden odpočinout. Ale pohled na to, jak se stav jeho syna kriticky zhoršuje, v něm smazal každičký kousek milosrdenství. Zachrání Lea ještě dnes v noci, i kdyby předčasný odběr znamenal obětování Nořina života.

Když si Nora uvědomila naprostou marnost jakéhokoli boje s ním v tomto stavu, znecitlivěla. Jako loutka bez života se nechala lékaři odvést do vyšetřovny. Kůži jí propíchly jehly. Odebírali jí lahvičky krve. Během trýznivých, komplexních vyšetření ležela nehybně na studených stolech.

„Pokud se i druhý test ukáže jako shodný, budeme hned operovat,“ řekla jí tiše zdravotní sestra. „Jako přípravu musíte začít okamžitě hladovět.“

Nora se kousla do bledého rtu a odevzdaně, mrtvolně přikývla.

Venku za dveřmi sterilní ordinace pohotovosti přistoupil k Julianovi vyčerpaný hlavní lékař. Jeho chirurgický oděv byl zmačkaný a jeho výraz předával pochmurnou, děsivou zprávu.

„Pane Crawforde, jeho stav se během několika minut vážně zhoršil,“ prohlásil doktor prostě. „Bez okamžité transplantace kompatibilní kostní dřeně mu začnou selhávat vnitřní orgány. Nepřežije noc.“

Daphne se chytila za hrudník. S absolutním zoufalstvím se podívala na Juliana a položila mu vypočítavou, děsivou otázku. „Ale Julesi... co když nejsou kompatibilní?“

Julian se k ní otočil. Jeho pohled byl temný, ledový a postrádal jakékoli slitování. „Žádné co když neexistuje.“ Jeho hlas byl jako ocelová čepel. „Její kostní dřeň bude stoprocentně vhodná.“

Daphne se zaslzenýma očima dívala skrz skleněné okno na chaos, který panoval kolem Lea. V hloubi duše věděla, že má Julian pravdu. Shoda byla zaručená, protože Nora byla skutečnou biologickou matkou chlapce.

Přesto, když se tak dívala, v Daphniných očích se mihl temný záblesk čiré zášti. Zkřížila ruce na prsou a skrývala své myšlenky za žalostný pláč. V duchu si slíbila, že nikdy nedovolí, aby Nora úspěšně zachránila Lea a získala si tím Julianovu přízeň.

V hrudi jí rozkvetla zvrácená, děsivá naděje. Zlomyslně očekávala blížící se tragédii a dychtila vidět tu nemožnou volbu, které bude Nora čelit, až budou oba její biologičtí potomci – syn i dcera – ve stejnou chvíli potřebovat její život zachraňující kostní dřeň.