Nora okamžitě pochopila tíhu Stelliných slov. Malá holčička si myslela, že je kvůli své nemoci jen na obtíž. Nechtěla cizího člověka stáhnout ke dnu svými účty za lékařskou péči.

"Stello, ty nejsi na obtíž," řekla Nora, hlas se jí třásl divokou mateřskou upřímností. Natáhla ruku, zoufale se snažíc překlenout tu propast. "Ty jsi ten nejlepší dar, jaký mi kdy Bůh dal."

Těžké emoce v Nořině prohlášení šly úplně mimo chápání čtyřletého dítěte. Stella zamrkala, zmatená tou intenzivní ženou klečící před ní. Udělala fyzický krok vzad, malé obočí stažené zmatkem.

"Ale..." zašeptala Stella a svírala látku svých šatů. "Já nechci, abys byla moje maminka!"

Než mohla Nora zpracovat to zničující odmítnutí, Stella se otočila a rozběhla se chodbou. Rychlé klapání jejích malých botiček se rozléhalo vzduchem a zanechalo za sebou trýznivé ticho. Nora zůstala ztuhlá na podlaze, její natažené ruce svíraly prázdnotu. Nevinné odmítnutí jí do hrudi vyrylo dutou bolest.

Roman přistoupil k jejímu boku, jeho přítomnost byla klidnou kotvou v bouři jejích emocí.

"Noro, je čas, aby šly děti spát. Musíme odejít," poradil jí jemně, ale pevně.

Nora se vyškrábala na nohy. "Romane, nemůžu ji prostě vzít—"

"Ne," přerušil ji Roman a udržel si vyrovnaný tón. "Chápu, jak se cítíš, ale nemůžeš jednat unáhleně. Předpokládat, že je Stella tvá dcera jen na základě fotky, je v očích zákona lehkomyslné. Tenhle dětský domov tě nikdy nenechá odejít s nemocným dítětem jen proto, že tvrdíš, že jsi její biologická matka. Mají tu přísná pravidla."

Nora těžce polkla, realita na ni tvrdě dopadla. "Tak co mám dělat?"

"Pokud si chceš vzít Stellu domů, budeme se řídit přísným plánem postupu," vysvětlil Roman. "Za prvé, odjedeme hned teď. Vezmu tě do státního zařízení na předběžný test transplantace kostní dřeně. Máš nejvyšší šanci na shodu, pokud jsi skutečně její matka. Za druhé, musíš formálně požádat o právní test mateřství. Jakmile výsledek DNA potvrdí váš vztah, vyhneš se standardní tříměsíční zkušební lhůtě pro adopci."

Nora poznala chladnou logiku v jeho slovech a přikývla. Otřela si vlhké tváře. "Máš pravdu. Pojďme hned do nemocnice na ten test."

Roman ji odvezl přes město do vyhlášené státní nemocnice. Zdejší hematologické oddělení bylo známé po celé zemi a Roman zatahal za dostatek nitek na pohotovosti, aby jí okamžitě zahájili předběžné zpracování krve a dřeně. Podrobnější shoda bude muset počkat, až se druhý den otevřou ostatní oddělení, ale počáteční odběr byl hotový.

Uplynuly tři vyčerpávající hodiny. Nora seděla v čekárně, její mysl byla chaotický zmatek úzkosti. Zkontrolovala hodiny na zdi. Byla vyděšená z následků. Zjistil Julian, že zmizela? Rozebíral ten nevyzpytatelný muž už soukromou nemocnici na kousky? Chytili Lea, jak lže strážím? Musela si udržet krytí a vrátit se zpět. Kdyby to Julian zjistil, mohl by zničit její šance na záchranu Stelly.

"Romane, musím se teď hned vrátit do té soukromé nemocnice," naléhala Nora.

Roman přikývl a pod rouškou noci ji odvezl zpět. Zaparkoval poblíž bočního vchodu do Crawfordova lékařského zařízení. Nora sáhla po klice od dveří, aby se proplížila zpět dovnitř, ale Roman ji zastavil.

"Počkej."

Vystoupil ze strany řidiče, obešel auto a otevřel jí dveře. K Nořinu překvapení si Roman klekl na asfalt. Sáhl po jejích zkrvavených, zničených botách a opatrně jí je sundal z nohou plných puchýřů, čímž projevil hlubokou oddanost. Z nákupní tašky vytáhl zbrusu nový pár bílých bot z jehněčí kůže ve velikosti 37. Nasadil jí je na nohy. Byly měkké a pohodlné a zklidnily její zbitou kůži.

Nora pohlédla dolů na muže a v krku se jí utvořil knedlík. Po všem, co se stalo před pěti lety, se k ní lidé chovali jako k odpadu. Ale Roman jí neprojevoval nic než laskavost.

"Dobře si odpočiň," řekl Roman, vzhlédl k ní se slavnostním, vřelým slibem. "Budu dávat na Stellu v dětském domově bedlivý, ochranitelský pozor. A využiju veškeré své zdroje, abych vypátral zmizelou Hazel. Brzy se s oběma znovu shledáš."

"Děkuju, Romane."

Postavil se a pohladil ji po vlasech. "Jdi dovnitř. Nerozčiluj Juliana."

Nora se otočila a spěchala ke vchodu do nemocnice. Roman stál u svého auta, jeho postoj se změnil. Vrhl ostrý, vyzývavý pohled vzhůru k tyčící se budově nemocnice.

V dálce, stojící na vysokém balkonu, zatímco kolem něj šlehal noční vítr, sledoval Julian intímní výměnu bot. Jeho tmavé oči zádumčivě pozorovaly scénu, v jeho pohledu se stahovala mračna.

Napětí explodovalo ve vteřině, kdy se Nora tiše proplížila zpět do svého soukromého pokoje.

U dveří strnule stál bodyguard. Věnoval jí prázdný pohled. "Pan Crawford na vás čeká."

Noře přeskočilo srdce. Otevřela dveře a s obavami vešla dovnitř.

Přímo na obličej jí vyletěla těžká, luxusní křišťálová sklenice.

Nora sebou trhla a otočila hlavu zrovna ve chvíli, kdy se sklenice roztříštila o rám dveří. Ostré střepy jako břitvy se rozletěly do stran. Jeden zbloudilý kousek škrábl její bledou tvář a nakreslil tenkou čáru jasně červené krve.

Julian vyzařoval čirou zuřivost. Stál uprostřed místnosti, když odhalil její odvážný útěk přes balkonovou okapovou rouru. Co ho však rozzuřilo nejvíc, byla její manipulace s jeho synem.

Vzdálenost mezi nimi překonal v jediné vteřině. Jeho velká ruka jí popadla obličej, prsty se jí zaryly do čelisti. Držel jí bradu v pevném sevření a ignoroval čerstvou krev stékající po její tváři.

"Noro Sterlingová, jsi velmi odvážná," jeho hlas byl smrtící vrčení. "Jak se opovažuješ učit Lea, aby lhal vlastním strážím?"

Fyzicky se třesoucí Nora ho chytila za zápěstí, hnána zoufalým mateřským instinktem. "Juliane, nech mě to vysvětlit! Dozvěděla jsem se od Lea, že dvojčata jsou v Dětském domově Maplewood. Nemohla jsem si pomoct. Musela jsem je jít vidět."

"Nemohla sis pomoct?" ušklíbl se Julian a jeho sevření se utáhlo, až ji bolela čelist. "Během těch čtyř let, co jsi strávila ve vězení, ses držela zpátky docela dobře."

"Zapomněl jsi, co jsi udělal?" prosila Nora, v očích se jí hrnuly slzy. "Přivedl jsi je do vězení jen proto, abys mi řekl, že moje miminka zemřela! Kdybych jen věděla, že jsou stále naživu už dříve, věci by byly jiné! Odvolala bych se. Nedovolila bych, aby moje dcery byly označovány za děti vražedkyně!"

Julian byl zbaven empatie. Její vysvětlení bezohledně uťal.

"Použij Lea znovu jako pěšáka, Noro, a své dcery už nikdy nenajdeš," pronesl temnou, nekompromisní hrozbu a odstrčil ji dozadu.

Nora zavrávorala, ale okamžitě vyrazila vpřed a popadla ho za svalnatou paži. Ignorovala jeho hrozbu, její mysl se laserově soustředila na Stellino rychle hasnoucí zdraví.

"Juliane, prosím," zeptala se naléhavě a vzhlédla do jeho chladných očí. "Je záznam tvé kostní dřeně momentálně zaregistrovaný v Ústředním registru kostní dřeně? Jen mi to řekni. Je to důležité."

Pokud byla jeho dřeň v registru, měla Stella vyšší šanci na nalezení shody u vlastního otce.

Julian odpověděl krutým, odmítavým úšklebkem. "Co ti na tom záleží?"

"Stella je nemocná! Pokud jsi v registru—"

"Kdybych si mohl vybrat, nechtěl bych, aby můj syn měl s tebou cokoliv společného," odpověděl Julian zahořkle a vytrhl svou paži z jejího sevření. Skrýval zahořklé, traumatické vzpomínky na rozsáhlé, bolestivé testování, když Leovi poprvé diagnostikovali leukémii. Modlil se, aby jeho dřeň zachránila syna, jen aby zjistil, že se neshodují. Považoval její zběsilou otázku za irelevantní nesmysl. Nikdy nečekal, že Nora bude Leovou jedinou nadějí na přežití, a odmítal se teď zabývat jejími požadavky.

Julian smetl její prosby, tyčil se nad ní a přednesl poslední, mrazivé varování.

"Zůstaň připoutaná k téhle nemocniční posteli," přikázal jí, jeho tón nenechával žádný prostor pro argumenty. "Pokud se ještě někdy pokusíš uniknout mé kontrole, osobně tě přivážu na stůl na operačním sále."