„Couvej! Dostaň nás odsud!“ zařval Roman, hlas se mu lámal čirou panikou.

Šofér narval do převodovky Bentleyho zpátečku, drahé pneumatiky se protáčely a kouřilo se od nich na studeném asfaltu, jak se zoufale snažil vymanévrovat pryč od tyčící se postavy, jež jim blokovala cestu.

Julianovy oči se zúžily do temných, dravčích škvírek. Předvídal tento zoufalý únikový manévr ještě dřív, než k němu vůbec došlo. Otočil se na patě s děsivou agresivitou a vklouzl zpátky na sedadlo řidiče svého masivního vozu Rolls-Royce. Motor zaburácel jako šelma v kleci. Dupl botou na plyn. Těžké luxusní vozidlo sebou trhlo vpřed a překonalo krátkou vzdálenost ve zlomku vteřiny. Nocí zaječel kov, když Julian záměrně narazil svým obřím vozidlem přímo do boku Bentleye. Drtivý náraz zvedl luxusní vůz z ulice a vyhodil jeho pneumatiky na vyvýšený betonový chodník za ohlušujícího křupotu ohýbajícího se kovu a tříštícího se skla. Roman vrhl paže přes Noru a vzal na sebe hlavní nápor toho otřesu, když se kabina divoce zatřásla.

Julian znovu vystoupil ze svého auta s vražedným výrazem vrytým do své bezchybné tváře. Přihnal se ke zmačkanému Bentleymu, zvedl svou těžkou botu a rozkopl ohnuté dveře spolujezdce. Panty zasténaly a povolily. Sáhl dovnitř zničené kabiny. Jeho velké ruce se sevřely kolem Nořiných křehkých paží. Bez špetky váhání ji bezcitně vytáhl ze zadního sedadla.

„Juliane, přestaň!“ vyhrkl Roman, omámený z nárazu.

Julian tu prosbu ignoroval. Hrubě přirazil Noru na chladnou karoserii auta. Jeho ruka vyletěla vzhůru, sevřela její bledý krk a přitiskla ji naplocho k promáčknutému kovu. Náraz jí vyrazil dech z plic.

„Myslíš, že si můžeš zahrávat se životem mého syna?“ zavrčel Julian a jeho stisk zesílil. „Jediný důvod, proč tu zrovna teď ještě dýcháš, je to, že Leo potřebuje tvoji kostní dřeň, aby přežil dnešní noc. Rozumíš mi?“

Nora lapala po dechu a její prsty zběsile drásaly jeho železné sevření. Na okraji zorného pole jí začaly tančit černé mžitky. Trýznivá myšlenka na Stellu, jak na druhém konci města umírá na nemocničním lůžku, jí dodala náhlý příval adrenalinu.

„Poslouchej mě!“ zachrčela a hlas se jí zlomil. „Hazel a Stella... ta dvojčata z dětského domova Maplewood... nejsou to jen moje dcery! Jsou to tvoje biologické dcery!“

Julian se odfrkl a jeho oči ztvrdly jako mráz. Dřívější zrady zamlžily jeho úsudek a oslepily ho vůči její uplakané pravdě.

„Jestli mým slovům nevěříš, udělej test otcovství! Hned teď! Můžeš to snadno dokázat!“ prosila Nora a horké slzy jí stékaly po tvářích a kapaly na jeho klouby na ruce.

„To čekáš, že téhle ubohé lži uvěřím?“ ušklíbl se a dýchl jí do tváře horký dech. „Vymyslela sis tenhle příběh, abys oddálila operaci. Chceš zabít mého syna. Nenechám se tebou zase manipulovat.“

„Ne!“ zařval Roman, když se konečně vypotácel ze zničeného Bentleye. Setřel si z čela pramen krve a s troufalým vzdorem vykročil vpřed. „Abys ji dnes v noci odvezl, budeš muset překročit moji mrtvolu, Juliane!“

V dálce zaskřípěly pneumatiky. Do křižovatky se vřítila čtyři černá taktická vozidla a obklíčila je. Dveře se rozletěly a ven se vyhrnul oddíl Julianovy těžce ozbrojené ochranky. Postupovali s brutální přesností, během pár vteřin se vrhli na Romana, aby hrozbu zneškodnili. Přitlačili mu ruce za záda a srazili ho na kolena na hrubou dlažbu.

Julian mírně otočil hlavu, ale jeho stisk na Noře nepolevil. Ušklíbl se na svého soka. „Tvůj život pro mě nic neznamená, Romane. Vmíchej se ještě jednou do mých rodinných záležitostí a vyhladím celou pokrevní linii rodiny Kensingtonových.“

Nora vzlykala a hruď se jí vzdouvala, jak pod jeho drtivým stiskem bojovala o dech. „Juliane, prosím tě! Nech mě nejdřív jet do té státní nemocnice! Musím jenom zachránit Stellu. Vrátím se kvůli Leovi. Přísahám!“

Její zoufalé žadonění přetrhlo poslední roztřepenou nitku jeho trpělivosti. Pustil její krk, ale jen proto, aby ji popadl za zápěstí a přitlačil jí je před sebe. Štěkl přes rameno rychlý rozkaz. Strážce přispěchal vpřed a podal mu roli silné žluté průmyslové pásky.

Julian utrhl kus role. Agresivně jím přelepil Noře ústa a umlčel její křik. Zmítala se proti němu a její tlumené výkřiky se rozléhaly do nočního vzduchu. Julian se pohyboval s brutální efektivitou. Svázal jí zápěstí k sobě několika vrstvami silné pásky, pak jí podkopl nohy, a než stačila dopadnout na zem, chytil ji a úplně stejně pevně jí spoutal i kotníky.

Zacházel s ní jako s pouhým nákladem, zvedl její bránící se tělo a nemilosrdně ji hodil na zadní sedadlo Rolls-Royce.

„Zavolej do nemocnice,“ vyštěkl Julian rozkaz svému veliteli ochranky. „Vyřiď jim, ať okamžitě připraví operační sál. Jsme pět minut odtamtud.“

Zabouchl zadní dveře a skočil na sedadlo řidiče. Od pneumatik se zakouřilo, když se bezohledně hnal zpět ke Crawfordově soukromé nemocnici.

Kolečka nosítek rachotila o hladké dlaždice na chodbách Crawfordova zdravotnického zařízení. Zdravotnický personál se hemžil na chodbě. Ve chvíli, kdy Julianovo auto dorazilo, zřízenci vytáhli spoutanou Noru ven. Byla rychle převezena přímo do sterilní přípravny. Její končetiny zůstávaly pevně svázané žlutou páskou. Zdravotní sestry si vyměňovaly vyděšené pohledy, ale neodvážily se zasáhnout a rozvázat ji.

Jakmile byla připravena, odvezli ji do mrazivě studeného operačního sálu. Ze stropu svítila jasná, sterilní světla. Na protější straně prostorného sálu ležel na sousedním operačním stole malý Leo v bezvědomí. Jeho malý hrudník se rytmicky zvedal a klesal pod silnou dávkou celkové anestezie. Jeho drobné tělo obklopovaly blikající monitory, které sledovaly jeho křehký srdeční tep.

Automatické dveře se rozestoupily. Do chladné místnosti vešel Julian, od hlavy k patě oděný do sterilního modrého chirurgického oděvu.

Nora se divoce zmítala na svém vlastním těžkém kovovém lůžku. Její spoutaná zápěstí dřela o zábradlí postele a způsobovala hlasité řinčení kovu v tiché místnosti. Oči, plné slz, se upřely na Juliana a křičely tiché modlitby.

Julian přistoupil k její posteli. Natáhl se dolů a jeho prsty v rukavicích zachytily okraj žluté pásky, která jí zakrývala ústa. Jedním rychlým pohybem hrubou pásku silou strhl. Lepidlo vzalo s sebou i vrstvu citlivé kůže.

Když se Noře vrátil hlas, zaječela v čiré agonii. Ten zvuk se odrážel od sterilních dlaždic.

„Juliane! Stella je jen dítě!“ křičela, hrdlo spálené bolestí. „Co udělala špatně?“

Julianova čelist se zaťala. Natáhl ruku a pevně ji popadl za bradu. Naklonil se k ní tak blízko, že viděla tu nekonečnou prázdnotu v jeho temných očích.

„Je to tvoje dcera,“ zamumlal, jeho hlas zněl mrazivě a nemilosrdně. „To je ten prvotní hřích, který si nese.“

Krutost jeho slov ji zasáhla jako fyzická rána, ale Nora tvrdohlavě naléhala. Nekontrolovatelně plakala a slzy jí smáčely vlasy. „Má akutní leukémii! Bez okamžité operace dnes v noci zemře! Přísahám na svůj život, Juliane, je to tvoje skutečná krev a maso!“

Napínala se proti svému poutání, hrudník se jí zvedal a klesal v rychlých, mělkých nádeších. „Prosím. Jen mě nech, ať jí daruji jako první! Nech mě ji zachránit a slibuji, že se hned potom vrátím a daruji dřeň Leovi. Juliane, věř mi!“

Místo aby poslouchal, Julianova ruka se přesunula z její brady. Jeho dlouhé prsty se ovinuly kolem jejího křehkého krku, aby ji udusil zpátky do ticha.

„Čím si ten nemanželský parchant, kterého jsi porodila, vůbec zasloužil být srovnáván s mým drahocenným synem?“ odplivl si jízlivě. „Jestli vypustíš z úst ještě jediné slovo tohohle nesmyslu, budu nucen ty spratky vyhledat a zabít je sám.“

Nořiny oči se rozšířily v čiré hrůze. Otevřela ústa, ale pod jeho drtivým stiskem z nich nevyšel ani hlásek. Měl už po krk jejích zoufalých, manipulativních lží. Popadl další kus lékařské pásky z nedalekého podnosu a agresivně jím plácl přes její ústa, čímž jí rty znovu zapečetil.

„Přivažte jí končetiny,“ štěkl Julian chladný rozkaz na nervózní sestry. „Použijte ty těžké kožené řemeny.“

Sestry se přihnaly vpřed, ruce se jim třásly, když plnily jeho temné příkazy. Zajistily přes její paže a nohy silné kožené popruhy a fyzicky ji přivázaly naplocho k operačnímu stolu.

K lůžku přistoupil vyděšený anesteziolog. V ruce držel velkou injekci naplněnou hustým anestetikem a ruce se mu pod Julianovým temným pohledem třásly. Natáhl se k Nořině nitrožilní kanyle, aby ji uspal.

Julian doktorovu ruku zadržel.

„Dejte mi to,“ poručil mu hladce Julian.

Doktor okamžitě těžkou injekční stříkačku vydal a ustoupil zpět do stínů.

Nora se v čiré fyzické i citové agónii svíjela v těžkých kožených popruzích. Řemeny se jí zařezávaly hluboko do zápěstí a způsobovaly jí modřiny. Její podlité oči, plné slz, na něj vzhlížely. Dusila se pod tíhou své zdrcující mateřské bezmoci. Její oči tiše křičely závěrečnou, zoufalou prosbu za její umírající dceru, která na ni čekala na druhém konci města.

Popadl ji za křehký krk, aby jí přidržel hlavu naprosto nehybně přitisknutou k matraci, a Julian ji donutil podívat se do jeho chladného, bezcitného pohledu.

„Noro Sterlingová, to, že smíš zachránit mého syna, je tvým nejvyšším požehnáním,“ pronesl s mrazivou krutostí.

Pevnou rukou nemilosrdně zatlačil obsah těžké stříkačky s hustým anestetikem hluboko do její kanyly. Mléčná tekutina jí zaplavila žíly. Sledoval, jak se panika v jejích očích pomalu zamlžuje, pozoroval, jak upadá do bezvědomí, aniž by na jeho bezchybné tváři byla znát byť jen sebemenší stopa emocí.