{Pohled Harper}

Přechod z nevědomí do bdělé reality je drsný a neúprosný proces. Úplně prvním vjemem, který se silou vtiskne do mé omámené mysli, je drsné, palčivé sevření průmyslové lepicí pásky. Je pevně omotaná kolem mých zápěstí v silných, překrývajících se vrstvách a svírá mé ruce k sobě v omezujícím poutu. Každý nepatrný pohyb mých prstů jen umocňuje lepivé, nepoddajné tření lepidla, které tahá za mou citlivou kůži. Snažím se odtáhnout zápěstí od sebe, ale páska drží pevně a blokuje mé klouby na místě.

Hned po tomto fyzickém diskomfortu následují agresivní, mechanické vibrace. Duní studenou podlahou přímo pod mým bolavým tělem, drkotají mi z nich zuby a třesou se mi kosti. Jak se hustá mlha pomalu zvedá z mého mozku a mé oči se zachvěním otevírají, vnímám klaustrofobický výjev, který mě obklopuje. Jsem uzavřena v temných, strohých kovových stěnách. Vzduch je těžce cítit zatuchlým potem, výfukovými plyny a levnou kůží.

Přímo naproti mně sedí v proměnlivých stínech dvě obrovské hory masa. Jejich obrovské postavy připomínají lidské ledničky neohrabaně nacpané do tmavého taktického oblečení. Ve stísněném vozidle zabírají nepřiměřené množství místa.

Mrazivé zjištění na mě dopadá s dusivou tíhou.

Byla jsem unesena.

Místo toho, abych projevila nějakou filmovou eleganci nebo nezlomnou statečnost, dostavuje se velmi skutečná, velmi lidská panika. Srdce mi začíná bušit do žeber s takovou zběsilou silou, že mám opravdový strach, aby cestou ven něco nezlomilo. Můj dech se stává mělkým a zrychleným. Zběsile se snažím zrekonstruovat své poslední chvíle svobody a zoufale se prohrabávám prázdnými místy v paměti. Úplně poslední vzpomínka, kterou dokážu vyškrábnout, je konec mé vyčerpávající večerní směny v univerzitní knihovně. Pamatuji si, jak se odhlašuji z počítačového systému, vycházím do mrazivého nočního vzduchu, zapínám si bundu až k bradě a kráčím přes chladné, opuštěné parkoviště. Pamatuji si zvuk vlastních kroků odrážející se od betonu.

Potom už je jen děsivá prázdnota nicoty.

Teď jsem uvězněná v zadní části jedoucí dodávky, svázaná stříbrnou lepicí páskou jako rukojmí ve špatném kriminálním filmu, ve společnosti dvou děsivých cizinců, kteří vypadají jako profesionální nájemní vrazi.

Docházím k závěru, že ticho je můj nepřítel, a nervózně si odkašlu. Chraplavý zvuk se hlasitě rozléhá malým, uzavřeným prostorem.

Okamžitě si tím vysloužím zlověstný pohled od holohlavého muže sedícího přímo naproti mně. Vypadá bezradostně, jako muž, který se za celý svůj bídný život ani jediný den nezasmál. Tvrdé, neúprosné rysy jeho tváře naznačují, že by mi raději zlomil vaz, než aby poslouchal, jak dýchám.

„Dobrý večer.“ Nabízím váhavý, ale zdvořilý pozdrav a snažím se ze všech sil udržet hlas klidný navzdory adrenalinu, který mi proudí žilami.

Můj pokus o základní slušnost vítá ostrým zamračením. „Přestaň mluvit.“

„No, vzhledem k tomu, že jste mě unesli, je mluvení v podstatě jedinou formou kompenzace, která mi zbyla.“ Upozorňuji na tuto logiku rozumně a odmítám se poddat, aniž bych svedla alespoň slovní boj.

Druhý muž se zamračí. Překříží si obrovské paže na široké hrudi, viditelně podrážděný už jen mou pouhou existencí. „Nezahazuj se s ní. Prostě zařiď, ať drží hubu.“

„Technicky vzato můžu držet hubu, ano, ale šance, že se to teď stane, je prakticky nulová.“ Povzdechnu si a nepohodlně přenesu váhu na neúprosné kovové podlaze.

Najednou dodávka najede na brutální výmol na silnici. Mé rameno narazí do tvrdé kovové stěny s odporným žuchnutím. Bolest prudce vystřelí dolů po paži, až sebou trhnu a kousnu se do vnitřní strany tváře.

„Au. Jestli vy dva vedete profesionální únosovou operaci, zoufale potřebujete investovat do lepšího uspořádání sedadel.“ Nabízím svou nevyžádanou zpětnou vazbu a přitom si třu pohmožděné rameno o kolena.

Holohlavý chlap si tře obličej s výrazem duši drtící porážky. Vypadá jako muž dohnaný na okraj příčetnosti jedinou konverzací. Mírně se předkloní a nasměruje svůj hluboký hlas k přední části vozidla.

„Rocco. Nevypadá ani se nechová jako cíl. Myslím, že jsme sbalili špatnou holku.“

Ze sedadla řidiče přiletí tlumený hlas. Rocco zní přes hučení motoru netrpělivě a odmítavě.

„To je správný cíl. Moretti se tou situací bude zabývat, až dorazíme na základnu.“

Jméno *Moretti* zní s nepopiratelným pocitem nebezpečné autority. Zní jako někdo, kdo vydává rozkazy, které končí tím, že lidé mizí v řekách. V duchu si to jméno uložím na později a nutím se ignorovat pásku bolestivě se zařezávající do mých pohmožděných zápěstí.

„Takže, kdo přesně je tenhle Moretti?“ Nasazuji neformální, konverzační tón v naději, že by se jeden z nich mohl přeřeknout a poskytnout mi tolik potřebný kontext.

Setkávám se s kamenným mlčením. Obě lidské ledničky na mě jen zírají prázdnýma, mrtvýma očima.

Druhý chlap se ošije na sedadle a s jasným zoufalstvím si zamumlá pod fousy: „Šéf nás zničí, až zjistí, že jsme zvorali zakázku Škorpion.“

*Zakázka Škorpion?*

Zaujatá i vyděšená se posadím rovněji. Zakázka Škorpion zní jako něco, co zahrnuje jedy, mezinárodní vrahy nebo nelegální obchody se zbraněmi. Rozhodně to nezní jako něco, do čeho by se měla zaplést švorc vysokoškolačka, která se snaží splatit studentské půjčky.

„Promiňte, ale co s tím vším má společného nějaký Škorpion? Protože pokud v tom figuruje Škorpion, já, jakožto oběť, si zasloužím být informována.“ Dožaduji se odpovědí, zatímco mé srdce znovu nabírá své zběsilé tempo.

„Okamžitě přestaň mluvit!“ vyštěkne zuřivě holohlavý muž a předkloní se, jako by mě chtěl k mlčení fyzicky zastrašit.

„Jen se snažím poukázat na zásadní důležitost komunikace ve vysoce stresovém prostředí.“ Kážu mu a držím bradu zvednutou navzdory uzlu strachu, který mi svírá žaludek.

Motor dodávky pomalu přeřadí. Mechanický řev klesne do nižšího, dunivého rejstříku. Vozidlo zpomaluje, jak pneumatiky těžce zakřupou na štěrkovém povrchu. Zvenčí se ozve hluboké, kovové zaskřípění, které zažehne intenzivní vlnu zvědavosti, jež na okamžik potlačí můj čirý děs.

Podaří se mi vyhoupnout na kolena, neohrabaně balancuji a vykouknu přes malé, špinavé zadní okénko. Při pohledu ven se mi prudce zatají dech.

Obrovská, impozantní železná brána se pomalu otevírá. Je to přesně ten druh složitě kované brány vyhrazené pro filmové miliardáře a superpadouchy žijící na odlehlých útesech. Plynule se valíme po nekonečně dlouhé příjezdové cestě. Cesta je pečlivě lemována dokonale zastřiženými živými ploty, jemně zářícími zahradními světly a obrovskou, fungující vodní fontánou zdobenou elegantními kamennými sochami. Ta čirá opulence je závratná. Přistihnu se, jak přemýšlím, jaký druh bezcitných zločinců má čas a rozpočet na tak bezchybnou úpravu krajiny. Toto má daleko k pochybným skladům nebo opuštěným továrnám, na které jsem se psychicky připravovala.

Dodávka se konečně s trhnutím zastaví. Motor utichne a uvrhne zadní část dodávky do těžkého, napjatého ticha.

Zadní dveře se rozletí. Dovnitř vtrhne kousavě studený noční vzduch a štípe mě do zrudlých tváří. Holohlavý muž sáhne dovnitř, pevně mě popadne za paži a bez okolků mě vytáhne na štěrkovou příjezdovou cestu.

Zakopnu o vlastní nohy a jen tak tak udržím rovnováhu, než dopadnu na zem. Oči se mi v šoku rozšíří, když jsem konfrontována s ohromujícím pohledem, který se přede mnou tyčí. Je to obrovské, rozlehlé kamenné sídlo. Teplé, lákavé zlaté světlo se dere ven z vysokých oken sahajících od podlahy až ke stropu. Bohatá záře nádherně osvětluje velkolepé balkony, křišťálově čisté skleněné dveře a masivní zlaté sloupy podpírající přední portikus. Celé panství vypadá méně jako skrýš zločinců a více jako sídlo předků nějaké evropské královské rodiny. Je to luxusní palác navržený tak, aby předváděl nepředstavitelné bohatství a moc.

Ohromena tou drze vystavovanou přehlídkou bohatství zírám dolů na svá ubohá, páskou obmotaná zápěstí. Pak znovu vzhlédnu k luxusnímu paláci, který stojí přede mnou.

„Páni.“ Z úst mi unikne tichý, ohromený šepot.

Holohlavý muž do mě zezadu hrubě strčí a popožene mě k tyčícím se vstupním dveřím.

„Jdi.“

Jsem nucena jít vpřed, dělám jeden zdráhavý krok za druhým přes rozlehlý vstup. Když jsem vedena dovnitř velkolepými dveřmi, bleskne mi hlavou velmi jasná, neodbytná myšlenka. Kdyby mým osudem bylo být dnes večer unesena, upřímně bych čekala vlhký sklep s blikajícími žárovkami, ne ráj miliardářů.

Ale jak vstupuji do dechberoucího foyer, ta nejnaléhavější záhada zůstává nevyřešena.

Kdo přesně je můj únosce?