{Z pohledu Harper}

Pevně svírám plastový kartáček na zuby a upřeně zírám na svůj odraz v malém, umazaném zrcadle v koupelně. Čekám, až můj splašený mozek zpracuje to ticho kolem mě. Je to skutečné, normální, nádherně poklidné ráno. Do zápěstí se mi nemilosrdně nezařezávají žádné těžké železné řetězy. Od studených betonových zdí se neodrážejí žádné ohlušující výstřely. Nikdo nade mnou nestojí ve tm