**Pohled Valery**

„Jděte ode mě!“ křičím. Ten zvuk se zařezává do zatuchlého, dusivého vzduchu v místnosti a vibruje čirou, nefalšovanou hrůzou.

Tři těžcí muži mi tisknou končetiny k tvrdé podlaze. Drtivá váha jejich těl mi vyhání dech z plic. Zběsile sebou házím, kopu nohama a kroutím trupem. Každý sval v mém osmnáctiletém těle se napíná se zoufalou, prvotní naléhavostí. Zaryju nehty do dlaní a modlím se, aby se z nich staly drápy. Potřebuju svou vnitřní vlčici. Potřebuju, aby se Sivna vynořila a zachránila nás.

‚Sivno? Vzbuď se!‘ křičím do chladné prázdnoty své mysli.

Mé zoufalé volání v mysli se rozléhá do ztracena. Plnoletosti jsem dosáhla teprve před týdnem. Mé instinkty k proměně zůstávají křehké, neohrabané a bez vlivu úplňku nereagují. Jsem uvězněná, slabá a zranitelná ve své lidské kůži. Jeden obrovský muž mě svírá za zápěstí, surově mi natahuje paže nad hlavu a tiskne je k podlaze. Dva další se svou vahou vrhnou na mé nohy a znehybní mi kolena a kotníky. Zmítám boky a bojuju s nimi vším, co mám, ale má drobná postava se nevyrovná jejich společné velikosti a hrubé síle.

Do mého zorného pole se jako bdělá noční můra vynoří čtvrtý muž.

V tlusté, špínou zažrané ruce drží čirou sklenici. O okraj šplouchá tmavá, zlověstná tekutina. Její hořce štiplavý zápach mě udeří do nosu přes celou místnost a bodá mě do chřípí pachem zrezivělého kovu a syntetických chemikálií. V očích se mi derou slzy bezmocné frustrace.

„Ty máš ale kuráž! To se mi na holkách líbí. A teď to vypij. Věř mi, po troše našeho kouzelného lektvaru mě budeš mít radši.“ Ušklíbne se nad mým bezmocným tělem.

Pevně sevřu čelisti. Tisknu rty k sobě tak silně, až mě bolí zuby. Nespolknu ten jed, ať už drží v ruce cokoli.

Znovu už se neptá. S krutou, nacvičenou účinností mi jeho tlusté prsty surově stisknou nos. Zmáčkne mi chřípí a okamžitě mě odřízne od přísunu vzduchu. V hrudi mi vybuchne panika. Zadržuju dech, jak nejdéle to jde, a bojuju s palčivou potřebou kyslíku. Před očima mi tančí černé skvrny. Moje plíce křičí po úlevě. Tlak v lebce narůstá, až mám pocit, že se mi hlava rozskočí.

Ve chvíli, kdy se mé rty pootevřou, abych zoufale lapla po dechu, nakloní sklenici.

Má ústa zaplaví dusivá, škodlivá břečka. Obalí mi jazyk odpornou, rezavou hořkostí a sklouzne mi do krku dřív, než tomu dokážu zabránit. Dávím se, kašlu a prskám, házím hlavou ze strany na stranu, abych to vyplivla, ale tekutina steče dolů. Muži, kteří mě drží, se nepohnou ani o píď.

„Hodná holka! Dej tomu pár minut. Všechno se bude zdát mnohem lepší.“ Zasměje se a odhodí prázdnou sklenici stranou.

Reakce je děsivá a okamžitá. V mém žaludku vybuchne strašlivé, nepřirozené horko. Řítí se mými žilami jako tekutý oheň a rozpouští můj odpor. Téměř okamžitě moje končetiny nesnesitelně ztěžknou. Z mých svalů vyprchá zběsilá energie a zanechá mě paralyzovanou chemickým útokem. Malátně mrkám, můj jazyk je v suchých ústech tlustý a k ničemu. Vzpomínám si, jak jsem šla ze školy domů. Vzpomínám si na náhlé popadnutí z chodníku, na surové strčení do zadní části bílé dodávky. Teď jsem přitisknutá k podlaze neznámé místnosti a mé vlastní tělo mě zrazuje.

„Tvůj tatínek nelhal, když říkal, že je v tobě spousta bojovnosti. Dluží mi značnou částku. Podle toho, jak dopadne dnešní noc, mu možná i nechám nějaký kredit, aby mohl znovu zasednout k hazardním stolům. Není to tak, že by pro kasino představoval nějakou hrozbu. Pochybuju, že by dokázal vyhrát, i kdybychom každou hru zmanipulovali v jeho prospěch.“ Hlas bookmakera odkapává zlobou.

Do mé mysli vrazí děsivá pravda a zasáhne mě silou fyzického úderu.

Můj vlastní otec. Gideon Delgado.

Prodal mě. Předal mě bezohlednému bookmakerovi, aby splatil své dluhy z hazardu. Muž, který mě měl chránit, vyměnil můj život za další šanci u stolů.

Než stihnu zpracovat tu naprostou psychologickou hrůzu, noční můra eskaluje ve fyzické zneužití. Mužovy drsné, mozolovnaté ruce popadnou lem sukně mé školní uniformy a vyhrnou mi ho až k pasu. Snažím se křičet, snažím se sebou házet, ale droga mě poutá k podlaze. Můžu jen těžce oddechovat, hrudník se mi zvedá a klesá a na čele mi perlí pot.

„Hodná holka. Jen tam tak lež. Já se o tebe postarám. Dám ti, co potřebuješ.“ Mumlá ta odporná slova, zatímco se jeho ruce zaháknou za gumu mých kalhotek.

Prudkým trhnutím mi je stáhne po stehnech, guma mi luskne přes kolena a svlékne mi je z kotníků. Na mou odhalenou kůži narazí chladný vzduch a po mém paralyzovaném těle se rozlije vlna odporu. Skloní se nade mě. Můj obličej zalije jeho horký, chlastem nasáklý dech, páchnoucí po zatuchlém tabáku a levném alkoholu. Jeho tváře se třesou s každým těžkým nadechnutím a kůže na jeho baňatém nose je zarudlá popraskanými žilkami.

V duchu křičím do prázdného prostoru, kde by měla být má vlčice. Šetřím se pro svého pravého, osudem určeného druha. Nikdy jsem neudělala víc, než že jsem se s klukem políbila, a teď mi tahle zrůda ukradne mou naprostou nevinnost.

Vnutí svůj tlustý, ohavný prst do mého pohlaví.

Trhnu sebou a z hrdla se mi při té brutální fyzické invazi vydere zlomené zakňučení. Mé svaly se zablokují a snaží se ho odmítnout, ale nedokážu pohnout nohama, abych ho odkopla.

„Zasraně neuvěřitelný. Ona je čistá.“ Vydechne a oči se mu rozšíří zvráceným potěšením.

Vytáhne prst a přejede jím podél mého pohlaví, sledujíc citlivé záhyby majetnickým, znesvěcujícím tahem.

„Nikdy bych nevěřil, že seš čistá, když máš za fotra Gida Delgada. Za tebe mu hodně dlužím. Ani si nepamatuju, kdy jsem měl naposledy pannu.“ Zasměje se vlhkým, hrdelním zvukem.

Jeho panděro se agresivně tiskne k mým holým nohám, když svou váhu usadí mezi má stehna. Stiskne mi bradu mezi palcem a ukazováčkem a přinutí mě držet hlavu v klidu. Jeho tlusté, vlhké rty se přitisknou k mým a vnutí mi polibek, ze kterého se mi zvedá žaludek. Budu zvracet. Zemřu tady, pošpiněná a zlomená, a to všechno jen proto, že se můj otec nedokázal držet dál od kostek.

Ta myšlenka zažehne jiskru v nejtemnějším koutě mé duše.

Hluboká zuřivost vůči mému otci pálí víc než syntetická droga, která otravuje můj systém. Vztek zafunguje jako brutální katalyzátor.

Sivna se probouzí.

Její nezkrotná, dravá síla náhle zaplaví mé třesoucí se tělo a roztříští chemickou mlhu. Horko v mých žilách se z paralýzy mění v surovou, výbušnou sílu. Cítím přeměnu hluboko v kostech, trhání mé lidské kůže, prudké vyvření srsti a svalů. Má školní uniforma se trhá na nepoužitelné hadry, když se mé tělo zvětšuje, prodlužuje a zapadá do mohutné podoby lesního vlka.

Muži, kteří mi svírali končetiny, jsou odhozeni dozadu a v šoku křičí, jak ztrácejí úchop. Svými zostřenými vlčími smysly si uvědomuju, že ti tři poskoci jsou jen lidé, ale zvíře, které se tyčí nad mým středem, je vlkodlak. Jeho pach nese odporné pižmo proměněného samce, ačkoli droga stále otupuje mou schopnost odhadnout jeho skutečnou sílu. Na tom nezáleží.

‚Zabij ho! Chce si vzít to, co patří našemu druhovi! Chce nás pod sebou rozdrtit jako nespářenou děvku v říji,‘ zavrčí Sivna zlostně v mé mysli.

Jednám na základě čistého, nefalšovaného instinktu a vrhnu se nahoru. Rozevřu čelisti. Vyhnu se jeho hrdlu a zabořím své ostré tesáky hluboko do jeho masitého ramene. Skousnu silou drtící kosti, trhám látku, kůži i svaly, dokud mi jazyk nezaplaví horká, kovová chuť jeho krve.

Zařve v agónii, klopýtne dozadu a svírá si zničené rameno. Oslňující touha po krvi mě nutí dokončit práci, vyrvat mu hrdlo a zbarvit podlahu do ruda, ale já se násilím odtrhnu. Dnes v noci se ze mě nestane vrah. Potřebuju jen přežít.

Využiju nadpřirozenou rychlost své vlčice a zběsile se drápu k těžkým dřevěným dveřím. Vzepnu se a celou svou vahou se vrhnu na kliku. Ta se snadno stiskne, dveře se rozletí dovnitř a umožní mi naslepo vyběhnout z té kluzké místnosti.

Vlítnu do osvětlené chodby s příliš velkou hybností. Mé tlapy s drápy divoce podklouznou na leštěné dlažbě. Ztratím rovnováhu a tvrdě vrazím do protější stěny, přičemž se se závratným křupnutím praštím do hlavy o zárubeň.

„Chyťte ji! Nenechte ji utéct!“ slyším chaotický křik a těžké, zběsilé kroky mužů, kteří se za mnou hrnou z místnosti.

Setřesu ze sebe dezorientaci a vyženu své dlouhé končetiny na maximum. S každým obrovským skokem natáhnu tělo a sprintuju nekonečnou chodbou rychleji, než jsem kdy v životě běžela. Krev mi vře v žilách. Stěží si udržuju své křehké spojení se Sivnou, protože jed nemilosrdně pokračuje ve svém útoku na můj nervový systém, stahuje mé vědomí dolů a snaží se vytlačit mou lidskou kůži zpět na povrch.

Vpředu cvaknou a otevřou se dřevěné dveře.

Na chodbu vyjde pokojská s náručí plnou čistého bílého prádla. Otočí se zády, aby šla ke svému vozíku, a nechá za sebou pootevřené dveře do hotelového pokoje.

Nepřemýšlím o následcích. Je mi jedno, kdo nebo co čeká na druhé straně.

Zoufale se vrhnu úzkou mezerou, srst se mi otře o dřevo, a vykopnu zadní nohy, abych za sebou dveře pevně zavřela. Západka zapadne na své místo přesně ve chvíli, kdy mě mé tělo zradí.

Droga nakonec bitvu vyhraje. Násilně přeruší mé křehké spojení s vlčicí, strhne ze mě srst a vrátí mé kosti do jejich lidského uspořádání. Zhroutím se na plyšový koberec, násilím proměněná zpět do svého nahého, třesoucího se lidského těla. Stočím se do těsného klubíčka, těžce oddechuju, plíce mě pálí, jak se snažím zpracovat naprostou hrůzu posledních deseti minut.

V pokoji je ticho, kromě mého přerývaného dechu.

„Souhlasil jsem s úklidovou službou. Nejsem si jistý, jakou službu máš nabízet ty, ale vím, že o tu jsem nežádal.“ Ticho prolomí hluboký mužský hlas, dunící autoritou.

Trhnu sebou a zvednu těžkou hlavu, abych se podívala ke středu místnosti.

Stojí přede mnou vysoký, širokoramenný muž. Je obrovský, stavěný s takovým druhem prvotní síly, vedle které by se i ten největší vlkodlak, jakého jsem kdy viděla, zdál nepatrný. Nemá na sobě vůbec nic, kromě nízko posazeného bílého ručníku ležérně omotaného kolem pasu, který odhaluje hruď vytesanou z tvrdých svalů a poprášenou tmavými chlupy. Nezkrotné vlasy se jemně vlní kolem jeho ostře řezané tváře, padají mu do čela a dotýkají se zátylku.

V přesném okamžiku, kdy se jeho pronikavé, zářivě modré oči setkají s mými, svět se přestane točit. Hrůza, spalující jed, vzpomínka na bookmakerovy ohavné ruce – to všechno zmizí. Ztrácím veškeré pojetí času, prostoru a strachu. Jsem ukotvená pouze k němu.

„Kdo jsi?“ zeptá se tichým, panovačným hlasem.

Než stihnu otevřít pusu, propukne za mnou prudké bušení.

Těžké pěsti mých pronásledovatelů agresivně tlučou do dveří hotelového pokoje. Tlusté dřevo se pod tím útokem otřásá. Štěrbinami proniká tlumený křik, který hlasitě požaduje, abych jim byla okamžitě vydána.

Kouzlo se zlomí. Realita mé situace na mě znovu dopadne plnou vahou. Jsem vyčerpaná. Fyzicky hořím zevnitř ven z drogy, která mi pustoší žíly. Jsem naprosto, psychicky zlomená absolutní zradou svého vlastního otce. Jsem nahá, bezbranná dívka a zrůdy se snaží vyrazit dveře.

Vzhlédnu do nápadně modrých očí toho cizince. Nechám horké slzy volně stékat po tvářích, třesu se na podlaze a zachraptím jedinou, zoufalou prosbu.

„Prosím. Pomozte mi?“