Z pohledu Valery

S náhlým zalapáním po dechu se trhnutím probudím.

Plíce mi v ohni pálí, když do sebe vtáhnu zoufalý nádech. Dezorientace mě zasáhne jako fyzická rána. Matrace pode mnou je měkká. Přikrývky jsou těžké. Přenesu svou váhu a holá kůže se otře o holou kůži.

Ztuhnu.

Vedle mě leží mohutný, svalnatý cizí muž. Spí. Jeho široká hruď se zvedá a klesá v pravidelném rytmu. Oba jsme nazí pod zmačkaným bílým povlečením.

Tváře mi zalije horko. Droga ze včerejší noci je z mých žil pryč, ale trapné vzpomínky zůstávají. Vyplouvají na povrch v nesouvislých, ponižujících záblescích. Vzpomínám si na horečku, která mi spalovala kůži. Vzpomínám si, jak jsem se na toho cizince vrhla. Vzpomínám si, jak jsem k němu tiskla své nahé tělo a prosila ho, aby si mě přivlastnil.

„Jsem tvá družka! Jsem tvá družka!“

Při vzpomínce na můj vlastní hlas, který se rozléhal touto místností, se mi svírá žaludek. Chovala jsem se jako divoké zvíře v říji.

Sivna mi v hloubi mysli zapřede. Má vnitřní vlčice si protáhne tlapky, utápějíc se v hlubokém, pudovém uspokojení.

*Musíme zůstat. Podívej se na něj. Je to náš druh.*

Jeho vůně je všude. Ulpívá mi na kůži a naplňuje místnost. Syté, tmavé dřevo smíšené s opojným, hřejivým kořením. Je to vůně čiré moci.

*Je to ten nejsilnější Alfa, na jakého jsme kdy narazily,* trvá na svém Sivna. *Cítíš ho? Nikdo se nás neopováží dotknout, když naši kůži značí jeho vůně. Spi dál.*

Lidská panika přebíjí touhy mé vlčice.

Nemůžu v téhle posteli zůstat. Musím se vrátit domů. Mému bratrovi Kaelenovi je teprve čtrnáct let. Je v tom zchátralém bytě úplně sám. Náš otec, Gideon, mě prodal svým bezcitným věřitelům, aby splatil své dluhy z karet. Pokud si bookmakerovi muži uvědomí, že jsem utekla, začnou hledat nějakou páku. Vynechají mě a půjdou rovnou po Kaelenovi. Zmocňuje se mě palčivá, ochranitelská touha dostat se k němu dřív, než to udělají oni.

Zadržím dech a vyklouznu zpod těžké přikrývky. Pohybuji se nanejvýš kradmo a obezřetně. Látku zakrývající jeho pas nechávám na místě, abych uchránila jeho důstojnost. Obětuji přitom svou vlastní počestnost. Je lepší být přistižena, jak stojím nahá v chladném vzduchu, než zůstat uvězněná v téhle posteli.

Očima přelétnu potemnělý pokoj. Mé roztrhané oblečení není nikde k nalezení. Muži, kteří mě včera v noci pronásledovali, ho museli nenávratně zničit.

Na dřevěné komodě u okna leží otevřený kožený kufr. Po špičkách přejdu po hustém koberci. Přímo z otevřeného kufru spícího cizince popadnu obrovskou, naškrobenou bílou košili na knoflíky. Ten muž je ve srovnání s mou postavou obrovský. Vklouznu pažemi do rukávů. Bílá bavlna mi spadá až ke kolenům a zakrývá mou nahotu. Z kufru popadnu tmavou hedvábnou kravatu a pevně si ji uvážu kolem pasu, aby se košile nerozevírala.

Na leštěném dřevě komody leží elegantní zlaté pouzdro na vizitky. V tlumeném světle se na něm lesknou iniciály DK. Prsty se mi třesou, když k němu natahuji ruku. Vytáhnu z hromádky pevnou vizitku a přiblížím si ji k obličeji.

Srdce mi začne silně bušit do žeber.

*Declan Kensington.*

*Nightfall Entertainment.*

Závažnost situace mi dopadne do žaludku jako kámen. Klan Kensingtonů není jen tak ledajaká smečka. Jsou známí jako nejbohatší a nejmocnější vlkodlačí smečka v zemi. Ovládají korporace, politiky a rozlehlá území. Jejich zdroje jsou nekonečné.

Tenhle muž, který spí v posteli, je Declan Kensington.

Strach mi sevře hrdlo. Zoufale se toužím vyhnout tomu, abych vyprovokovala jeho dravé instinkty Alfy. Pokud se probudí a zjistí, že se jeho družka pokouší odejít, jsem ztracená. Alfa jako on nikdy nenechá svou osudovou družku odejít ze dveří. Uvězní mě v tomhle pokoji. Zaboří mi tesáky do krku a natrvalo si mě označí. Budu už navždy zavřená v jeho pozlacené kleci.

To nesmím dopustit. Kaelen mě potřebuje.

*Patříme mu!* zakňučí Sivna. Přechází mi v mysli sem a tam, rozrušená mým ústupem. *Nemůžeme odejít!*

*Našeho osudového druha budeme kontaktovat později. Slibuju.*

Sevřu tu pevnou vizitku v ruce. Otočím se ke spícímu Alfovi zády. Opatrně pootevřu těžké dřevěné dveře, s trhnutím se přikrčím při tichém cvaknutí západky a vyklouznu na tichou chodbu. Nepozorovaně se prosmýknu k výtahům.

Kovové dveře se v přízemí rozestoupí a odhalí opulentní, spoře osvětlenou halu. Ve stinných koutech stojí plyšová sametová křesla. Na stěně září neonový nápis 'ENVY' v psacím písmu.

Po krku mi začne stoupat červeň hanby. Envy je nechvalně známý klub rozkoší. Všichni ve městě vědí, co se děje v apartmánech v horních patrech.

Do cesty mi vstoupí hosteska v přiléhavých černých šatech. K hrudi tiskne tablet. „Mohu vám nějak posloužit?“

Odmítám vůbec přemýšlet o tom, jaké služby by asi mohla nabízet. „Potřebuji odvoz. Prosím.“

Zaťuká na skleněnou obrazovku. „Samozřejmě. Jaká je cílová adresa?“

Otevřu pusu, abych jí nadiktovala adresu domů. Hned ji zase sklapnu. Návrat do Gideonova bytu by znamenal rozsudek smrti. Ti muži by tam na mě mohli čekat.

Místo toho si objednám odvoz k domu mé nejlepší kamarádky Sienny. Siennin domov je pro mě útočištěm.

Během jízdy přes celé město Sivna neustále nervózně přechází sem a tam.

*Opustily jsme našeho druha, aniž by byla kterákoli z nás označená!* rozčiluje se. *Co když si bude myslet, že ho odmítáme? Co když si bude myslet, že nejsme hrdé na to, že mu patříme? Bude zuřit!*

Opřu si hlavu o chladné sklo okénka. Sleduji, jak se venku rozmazává ranní doprava.

*On to přežije, Sivno. Je to dospělý Alfa. Kaelen je jen chlapec. Právě teď potřebuje, abychom zajistily jeho bezpečí, protože Gideon ho neochrání. Na řešení záležitostí s naším druhem máme zbytek života, ale Kaelen bude mít nějaký život před sebou jen tehdy, pokud se o něj postaráme my.*

Sivna svěsí hlavu mezi tlapky a tiše trucuje.

Řidič zastaví u velkého domu na předměstí. Poděkuji mu a spěchám po dlážděném chodníku. Než vůbec stihnu zaklepat na těžké dubové dveře, prudce se rozletí.

Ve dveřích stojí Sienna. Oči jí lemují tmavé kruhy. Tvář má staženou hlubokými obavami. Sáhne do kapsy a vytáhne můj ztracený mobilní telefon.

Podá mi ten chladný kovový přístroj. „Našla jsem ho u kontejnerů před školou. Nevěděla jsem, co jiného dělat. Šla jsem za rodiči. Zavolali jsme tvému otci.“

Pevně telefon stisknu. Výraz v Siennině tváři prozrazuje, že právě absolvovala nepříjemný telefonát s Gideonem. Gideon byl určitě krutý. Jako vždycky.

„Děkuju, že jsi ho našla, Sienno. Nemáš tušení, jak moc to pro mě znamená.“

Obrním si nervy. Odemknu obrazovku a vytočím Kaelenovo telefonní číslo. Palcem stisknu tlačítko pro volání a přiložím si telefon k uchu.

Ve sluchátku to jen jednou zazvoní. Spojení se s cvaknutím naváže.

„Kaelene! Jsi—“

Zběsilé zavrčení, které se rozlehne na druhém konci linky, mě umlčí. Není to mladistvý hlas mého bratra. Je to Gideon.

Gideon do sluchátka vztekle prskne. „Doufám, že jsi teď spokojená! Ti chlapi odvedli tvého bratra hned po tom, co jsi utekla.“

Mám pocit, jako by se mi pod nohama propadla podlaha.

Uhodím na něj: „Co tím myslíš, že ho odvedli?!“

Gideon do telefonu zaštěká. „Myslím tím, že ho prostě sbalili! Kdybys přes noc zůstala v tom pokoji tak, jak jsi měla, nic z tohohle by se nestalo. Kdybys těm mužům prostě dopřála trochu zábavy, byla bys teď doma a Kaelen by nechyběl.“

Trochu zábavy.

Rty mi znecitliví plíživou hrůzou. Svaluje vinu na oběť. Prodal mě stvůrám, aby splatil své dluhy z karet, a teď mi klade za vinu, že jsem přežila.

Gideon se do telefonu ušklíbne. „Říkali, že jsi utekla, aby ses pelešila s nějakým Alfou. Dalo se čekat, že narazíš na jediného nezadaného Alfu v celé té zatracené budově. Užila sis s ním? Doufám, že ses dobře bavila. Zabijí tvého bratra, pokud neseženeš ty peníze, co chtějí.“

Křečovitě se chytím okraje stolku v předsíni. „Když já neseženu peníze?! Kde mám podle tebe asi vzít nějaké peníze?!“

Gideon se zasměje. „To je teď tvůj problém! Já už svou část splnil. Dal jsem jim tebe. Ten dluh padl na tvoji hlavu vteřinu poté, co jsi zdrhla z toho hotelového pokoje. Pět set tisíc. Buď je dostanou, nebo Kaelena zabijí.“

V hrudi mi vzplane čirá nenávist. Sivna naprázdno cvakne čelistmi, bažící po chuti jeho krve. Bez sebemenšího zaváhání přesunul své břímě na má bedra.

Hlas se mi třese vztekem. „Jsi zvrácený člověk.“

Gideon se mi vysmívá. „Řekni si o pomoc svému novému Alfovi! Jak se vůbec jmenuje? Ráčila ses vůbec zeptat, než jsi na sebe nechala vlézt?“

Vztekle odseknu: „Jmenuje se Declan Kensington.“

Na lince na zlomek vteřiny zavládne ticho.

Gideon zařve, vysmívaje se tomu mocnému jménu. „Declan Kensington? Ty jsi ale prolhaná mrcha! Fajn. Tak to zavolej panu Declanu Kensingtonovi, ať ti pomůže dostat Kaelena zpátky. Kensingtonovi si to můžou dovolit.“

Odmítám využít svého osudového druha jako banku. „Kaelen je tvůj syn! Je to tvoje zodpovědnost!“

„A já si vždycky můžu prostě udělat dalšího syna! Radši využij ty bezedné peníze svého nového druha. Posílám ti podrobnosti. Hodně štěstí.“ Zavěsí.

Můj telefon zaplaví příval příchozích zpráv. Přístroj mi bzučí v dlani. Tichou předsíní Siennina domu se rozléhá pípání.

Sienna přistoupí blíž. Ruce jí zůstanou bezmocně viset ve vzduchu.

Zazní její křehký šepot. „Oni unesli Kaelena?“

Když otevřu vlákno zpráv od Gideona, přežene se mi tělem dusivá vlna děsu. Obrazovku zaplní bloky textu. Bankovní spojení. Termíny. Výhrůžky.

Posunu obrazovku úplně dolů. Poslední zprávou je video soubor.

Natáhnu ruku s telefonem dopředu. „Je to video.“

Ruce se mi třesou tak silně, že nedokážu udržet obrazovku v klidu. Sienna se zhluboka nadechne. Přistoupí ke mně, stiskne mi obě zápěstí a zafixuje tak telefon přímo mezi námi. Poté klepne na tlačítko přehrávání.

Video se spustí.

Krev mi v žilách zmrzne na led.

Kaelen sedí uprostřed temné betonové místnosti. Je pevně přivázaný k těžké dřevěné židli. Do hrudi a paží se mu zařezávají silná lana. Obličej má zbitý, samou modřinu a zakrvácený. Lícní kosti mu pokrývají temně fialové podlitiny. Z roztržené rány nad okem mu odkapává čerstvá krev a stéká po jeho bledé kůži. Přes pusu má nalepený široký pruh stříbrné lepicí pásky.

Slzy mu stékají po pohmožděné tváři. Oči má rozšířené čirou hrůzou.

Sienna zalapá po dechu a zakryje si ústa.

Nedokážu dýchat. Plíce mi vypovídají službu. Jsem nucená bezmocně sledovat, jak můj milovaný mladší bratr trpí.

Do záběru vstoupí vysoký muž s tmavou maskou. Postaví se za Kaelenovu židli a položí mému bratrovi na ramena své těžké ruce. Kaelen sebou cukne.

Maskovaný muž pohlédne do čočky kamery.

Vznese mrazivé ultimátum, o kterém se nediskutuje. „Dobře poslouchej. Ten kluk je v bezpečí přesně jeden týden. Až těch sedm dní vyprší, začneme ti posílat další domácí videa. Začneme ti ho posílat po kouscích. Máš přesně dva týdny na to, abys zaplatila těch půl milionu dolarů.“

Plochou čepelí loveckého nože poklepe Kaelenovi na tvář. „Dva týdny na doručení hotovosti. Pokud ten termín propásneš, Kaelen bude popraven. A video z toho dostaneš taky. Tik tak.“

Obrazovka zčerná.

V předsíni se rozhostí ticho. Je to těžké a svíravé ticho.

Zírám na prázdnou obrazovku. Dva týdny. Půl milionu dolarů. Nebo popraví Kaelena.

Podlomí se mi kolena. Tvrdě dopadnu na dřevěnou podlahu. Po tvářích mi v horkých, neúprosných proudech tečou slzy. Nedokážu zadržet ty ošklivé, žalostné vzlyky, které se mi derou z hrdla. Sienna padne na kolena vedle mě. Ovine mi paže kolem ramen. Pláče stejně zoufale jako já. Obě vzlykáme, ochromené hrůzou.

Skrz naše vzlykání najednou pronikne zvuk klíčů chrastících v zámku.

Těžké dubové vchodové dveře se otevřou. Dovnitř vejdou Siennini rodiče. Ztuhnou hned v zádveří a upustí tašky na koberec. Zírají na nás, jak se choulíme na podlaze.

Siennina matka k nám přispěchá a klekne si vedle nás. „Sienno? Valero? Co se stalo? Co se děje?“

Hruď se mi křečovitě zvedá. Svět kolem mě se točí. Tíha toho výkupného mi drtí žebra, a já jen ztěžka lapám po dechu.

Přes závoj slz k nim vzhlédnu. Stojí mě to každičký kousek mé roztříštěné síly, abych ze sebe tu děsivou pravdu vůbec vypravila. „Musím sehnat půl milionu dolarů, jinak můj bratr Kaelen zemře!“