„Nebijte mě! Já už fakt tu moč neudržím!“ vyjekl Leo a ošíval se v železném sevření toho obrovitého cizince. Malýma ručičkama se zoufale svíral na předku svých kalhot. Ostrá, dunivá štípavá bolest na zadku od toho nečekaného plácnutí byla podřadná v porovnání s mučivým, nafukujícím se tlakem v jeho močovém měchýři. Kroutil trupem zleva doprava a snažil se vyklouznout z pevného sevření, ale mužova paže mu kolem žeber připadala jako ocelová obruč.

Z velkých, zpanikařených očí mu hrozily vytrysknout slzy. Jeho mysl se točila ve zběsilých kruzích. Otec? Proč o sobě tenhle impozantní, děsivý muž agresivně tvrdil, že je jeho táta? Clara mu jasně a opakovaně řekla, že jeho otec zemřel už dávno. Jeho táta byl v nebi a odpočíval v pokoji, rozhodně nepochodoval pětihvězdičkovým hotelem s výrazem bouřkového mraku, připraven srazit kohokoliv, kdo mu zkříží cestu. Ten čirý zmatek jen zhoršoval jeho fyzické utrpení.

„Chápeš, jakou chybu jsi udělal?“ dožadoval se Declan. Jeho hluboký hlas zaduněl u Leova boku a rozechvěl drobnou kostru chlapce.

„Jo, jo, chápu!“ vyhrkl Leo okamžitě. Neměl ponětí, jakou chybu má ten muž na mysli, ale převládl u něj instinkt přežití. Prostě potřeboval záchod. Hned teď. Pokud ho souhlas s tímhle šíleným obrem dostane k pisoáru dřív, přizná se naprosto ke všemu.

„Opovážíš se ještě někdy takhle utéct?“ zeptal se Declan a stiskl ho pevněji. Hněv planoucí v jeho hrudi měl kořeny v nefalšované hrůze. Když zjistil, že se jeho dítě potuluje obrovským, přeplněným hotelem bez jediného bodyguarda v patách, srdce se mu zastavilo. Svět mimo panství byl nebezpečné místo. Traumatická vzpomínka na to, jak byl jeho syn unesen jako batole, zanechala trvalou jizvu, která se nikdy plně nezahojila. Nemohl dovolit, nikdy nedovolí, aby se historie opakovala. Tento stupeň lehkomyslnosti musel být okamžitě potlačen.

„Už neuteču! Slibuju, že neuteču!“ kýval Leo zběsile hlavou, až mu mop jeho tmavých vlasů nadskakoval. „Jenom mě už pusťte!“

Když byl konečně uspokojen chlapcovou slovní poslušností, Declan ostře vydechl. Upravil své sevření, přesunul ruku tak, aby kroutící se dítě bezpečně udržel, a zamířil přímo k veřejným záchodkům na druhém konci chodby.

Jeho dlouhé nohy překonávaly vzdálenost bez námahy, jeho boty na míru ostře klapaly o mramorovou podlahu. Ale pro Lea bylo tempo mučivě pomalé. Každý mužův krok otřásl Leovým přeplněným měchýřem a vystřelil vlny diskomfortu skrz jeho podbřišek.

„Můžete jít rychleji?“ zaprosil Leo a jeho hlas přešel do vysokofrekvenčního, zoufalého tónu. „Pospěšte si! Už to teče!“

Kdyby ho ten muž předtím nezastavil, aby mu položil všechny ty nesmyslné otázky a kázal mu, mohl mít už Leo dávno hotovo. Stiskl látku na svých kalhotách pevněji.

Declan všechny ty zběsilé prosby nepokrytě ignoroval. Udržoval si svůj klidný, autoritativní krok, i když se dítě pod jeho paží zmítalo jako ulovená ryba. Protáhli se těžkými dřevěnými dveřmi třpytivé, mramorem obložené koupelny. Prostor byl naprosto čistý a lehce voněl po drahém citrusovém mýdle a leštěném kameni.

Declan přešel kolem řady pozlacených umyvadel a nakonec chlapce postavil na nohy.

Vteřinu poté, co Leovy tenisky dopadly na dlážděnou podlahu, vrhl se kluk prakticky k nejbližšímu porcelánovému pisoáru. Jeho malé prstíky zběsile šmátraly po pásku kalhot. Chytil malý kovový jezdec na zipu a trhl jím dolů ze všech sil.

Ani se to nehnulo.

Nastoupila chladná a ostrá panika. Leo znovu trhl. Látka se tvrdohlavě zasekla v kovových zoubcích. Bylo to pevně zaseknuté a zanechalo to Lea v mučivém stavu pouhé centimetry od úlevy.

„Ach ne, ne, ne,“ zakňučel Leo. Malé nožičky tiskl zuřivě k sobě, třely se o sebe v čiré agónii. Předvedl zoufalý taneček a přenášel rychle váhu z jedné nohy na druhou. Zkroutil horní část těla, aby se podíval na muže, který ho sem dotáhl.

Declan stál pár kroků pozadu, ruce překřížené na široké hrudi a mlčky čekal.

„Jen tam tak nestůjte!“ křikl Leo a jeho hlas se lámal naléhavostí i zadržovanými slzami. „Pomozte mi! Zaseklo se to!“

Declan svěsil ruce. Unaveně si povzdechl a popošel o krok vpřed. Ladně si klekl na zářivě čistou mramorovou podlahu, čímž svou obrovitou postavu dostal do úrovně očí toho zoufalého dítěte.

Jeho velké, pěstěné ruce se natáhly a smetly stranou Leovy třesoucí se prsty. Declan chytil miniaturní kovový zip a opatrně pracoval s tou vzpurnou látkou. Napnul materiál a snažil se narovnat dráhu zipu, aniž by přetrhl ten delikátní mechanismus.

Po boji s malinkým zipem Declan nakonec dokázal uvolnit uvízlou nit. Kovové zoubky povolily a on kalhoty rozepnul.

Hned v té vteřině, kdy zip sjel dolů, spustil Declan okamžitě přísné, otcovské kárání. Hlavu měl stále sklopenou a soustředil se na chlapcovo oblečení.

„Kdo tě oblékl do takového směšného oblečení? Tyhle kalhoty jsou pro dítě tvého věku absolutně nepraktické. Už nikdy na sebe tuhle značku neber...“

Leo pevně sevřel oči. Tlak dosáhl bodu zlomu. „Pane, uhněte prosím stranou!“

Než vůbec stihl Leo své varování dokončit, hráz se protrhla.

Declan si uvědomil, že musí uskočit, ale to uvědomění přišlo o zlomek vteřiny pozdě.

Teplý, neustávající proud tekutiny porcelánový pisoár úplně minul. Vystřelil přímo vpřed v nekompromisním oblouku. Declan se trhl dozadu, reflexy zapracovaly zrovna včas na to, aby uchránil svou tvář od přímého zásahu. Ale jeho trup byl přímo v palebné linii.

Teplá tekutina se ztěžka rozstříkla o jeho hruď a prosákla přímo do jemné látky jeho kalhot a jeho čisté, na míru šité košile.

Čas jako by v té blýskavé koupelně zamrzl.

Declan tam klečel na podlaze, paralyzovaný. Cítil nezaměnitelné, šířící se teplo té tekutiny, která prosakovala vrstvami drahého oblečení a mokře přilnula k jeho kůži. Zvuk toho proudu se hlasitě odrážel od mramorových stěn.

Leo rychle pohnul boky do strany a zbytek proudu namířil do porcelánové mísy, kam patřil. Ze sebe vydal dlouhý, třesoucí se vzdech úlevy, jak se jeho měchýř konečně vyprázdnil. Ta čirá, ohromující agónie zmizela a nahradila ji vlna nepřekonatelného komfortu.

Poté, co dokončil svou nutkavou potřebu, Leo si kalhoty bez problémů zapnul. Otočil se, aby čelil tomu muži.

Declan stále klečel na podlaze. Jeho rysy byly ohromené. Jeho tělo bylo uzamčené v tuhém stavu čisté nevíry. Tmavá, mokrá skvrna pokrývala předek jeho čisté bílé košile a táhla se po stehně jeho kalhot.

Leo ucítil ostrou ránu trapnosti, která mu zahřála tváře, ale jeho obranné instinkty okamžitě vzplály. Překřížil si ruce na hrudi a vystrčil bradu.

„Proč jste musel pořád mluvit?“ obořil se na něj Leo a hodil vinu rovnou na dospělého. „Já vás varoval! Říkal jsem vám, že to neudržím. Vy jste ten, kdo nechtěl uhnout.“

Declan pomalu zvedl hlavu. Oči měl tmavé, bouřlivé a plné emocí hraničících se syrovou nevírou. Čelisti měl sevřené tak silně, že mu ve tváři viditelně tikal sval.

Při pohledu na ten děsivý výraz v mužově tváři se Leo rozhodl zvolit diplomatickou cestu. Projevil zvláštní zralost na dítě svého věku, sjel si muže pohledem a pečlivě posoudil škody na promočeném oblečení.

„Hele, co takhle?“ řekl Leo a jeho tón se změnil v úsečný a obchodnický. „Kolik ty vaše šaty stály? Řekněte si cenu. Já vám je zaplatím.“

Declanova tvář ztmavla do bouřlivého, děsivého odstínu. Ta absolutní drzost toho dítěte, že se mu pokouší nabídnout finanční kompenzaci, ho rozpálila doběla. Zaskřípal zuby, oči se mu zúžily do smrtících škvír, když sykl jediné jméno do tiché koupelny.

„Luke Mercer!“

Leo zamrkal, nijak ho to neoslnilo a pořád byl naprosto zmatený, kdo že je ten ‚Luke‘ zač.

Declan se přinutil zavřít oči a zhluboka se, s uzemněním, nadechnout. Vdechoval tu sterilní vůni koupelny promísenou se zřetelným, nepopiratelným pachem čerstvé moči. Situaci si v duchu racionálně zdůvodnil. Otcové prostě museli tyhle nepříjemné nehody svých synů snášet. Byl to mizerný rituál přechodu. Ty kojenecké roky si pamatoval velmi živě. Hned při tom úplně prvním pochování malého Luka, když to bylo ještě novorozeně, byl uvítán podobným, teplým překvapením prosakujícím skrz jeho košili.

Řekl si, že bude trpělivý. I když syn udělal něco, čím by vytočil otce na pokraj šílenství, otec to prostě musel vydržet.

Ale trpělivost má své meze.

Declan se postavil. Mokrá látka jeho kalhot mu nepříjemně pleskla o nohu. Jeho drahé oblečení, ušité na míru, bylo teď katastrofickou a odpudivou směsí drahého rozlitého červeného vína z dřívějška a čerstvé moči. Smrděl odporně. Nebylo absolutně možné, aby v takovém stavu vyšel ven z těchto toalet a čelil elitní společnosti na oslavě dole. Byl to muž moci a respektu; nesměli ho vidět zapáchat jako veřejný záchodek.

Declan sáhl do své suché kapsy a vytáhl telefon. Vytočil číslo a očka mu střelila po tom chlapci.

„Pojďte sem,“ štěkl Declan povel do sluchátka. „Odvezte mého syna zpátky domů. Hned.“

Zavěsil a ostré cvaknutí telefonu se odrazilo od stěn.

O necelých třicet vteřin později se rozletěly těžké dveře záchodků. Do prostoru se vhrnuli tři hřmotní bodyguardi v tmavých oblecích. Jakmile spatřili šéfův děsivý výraz, okamžitě jednali.

Jeden z těch mohutných mužů přistoupil a agresivně bránícího se chlapce bez okolků sebral z podlahy.

„Hej! Co to děláte?!“ křičel Leo z plných plic. Kopal nohama a bojoval proti těm tlustým pažím, co ho držely. „Postavte mě na zem!“

Osobní strážce si ho nadhodil a pevně si vzpouzející se dítě přehodil přes široké rameno, aniž by mu ublížil.

„Omylem jsem vás počůral!“ dohadoval se Leo a stáčel krk, aby se podíval po Declanovi. „Řekl jsem, že mě to mrzí! Omluvil jsem se! Dokonce jsem vám nabídl peněžní odškodné! Proč mě necháváte odvést? To je nelegální únos! Tohle nesmíte!“

Declan stál u umyvadel a jeho tvář byla zachmuřená a neústupná. Všechny ty klukovy zoufalé právnické argumenty ignoroval.

Jak bodyguardi manévrovali se zmítajícím se klukem k východu, jasně zaznamenali ten hluboce nepříjemný zápach linoucí se od jejich šéfa. Ten štiplavý pach přímo krájel vzduch.

Muži vrhli po Declanovi opatrné, úkosmé pohledy. Všimli si té obrovské mokré skvrny na jeho kalhotách.

Declan jejich zírání zachytil. Tvář se mu ještě víc zachmuřila a v očích mu zuřila temná bouře. Odmítavě mávl rukou.

„Odneste ho,“ poručil Declan chladně.

„Ano, pane,“ odpověděli bodyguardi sborově. Vynesli hlasitě protestujícího chlapce ze dveří a ty se za nimi zabouchly.

Když zůstal Declan na záchodech sám, přešel k zrcadlu. Zíral na svůj zničený odraz. Znovu vytáhl telefon a poručil svému asistentovi, ať okamžitě přinese čisté oblečení na toalety.

Položil telefon na mramorový pult a Declan pustil kohoutek. Voda tekla horká. Nabral si plnou dlaň tekutého mýdla a začal si mýt ruce. Kůži si drhl s obsesivním opakováním, snažíc se ze sebe smýt onen fantomový pocit teplé tekutiny. Umyl si je jednou, dvakrát, třikrát. Jeho výraz zůstával dost pochmurný na to, aby nahnal strach komukoliv.

Mezitím se v rozlehlých, okázalých chodbách před hlavním banketním sálem odvíjel jiný druh chaosu.

Clara po kobercem vykládaných chodbách doslova letěla. Dech se jí trhal v krátkých, zpanikařených výdeších. Zkontrolovala každou skulinku a zákoutí. Odhrnovala těžké sametové závěsy, nakukovala za masivní pokojové rostliny a probírala se pohledy po sedadlech rozmístěných podél stěn.

Prohledala všechno, ale svého ztraceného syna nemohla najít.

Srdce jí bušilo do žeber zběsilý rytmus. Leo byl chytrý kluk. Nikdy neodešel, aniž by jí o tom řekl. Samotný fakt, že se v tomhle obrovském davu ztratil, v její mysli rozezněl poplašné zvony. Co když ho někdo unesl?

Zahnula za roh poblíž soustavy velkých výtahů, její bystré oči zkoumaly okolí.

Najednou se její pohled zafixoval na známou postavu.

Byl to obrovitý muž v tmavém obleku. Naprosto stejný osobní strážce z výtahu předtím. Muž, který pracoval pro Declana.

Clara ztuhla a krev jí ztuhla v žilách.

Ten bodyguard kvapně nesl kopající, bránící se dítě ven směrem k výtahům. Chlapec byl přehozený přes mužovo široké rameno a jeho malé nohy se míhaly ve vzduchu.

„Pusťte mě! Pusťte mě!“ dožadovalo se to dítě hlasitě.

Ačkoliv byla tvář dítěte z jejího úhlu zakrytá, zabořená do bodyguardových zad, ten rozhořčený, vysoký hlas dolehl ke Clařiným uším hlasitě a jasně.

Znělo to jednoznačně a neklamně jako Leo.

Clařino srdce sevřela čirá hrůza. Cítila to tak, jako by jí ledová ruka zmáčkla plíce. Přestala dýchat.

Vzpomněla si na to těsné minutí se ve výtahu. Vzpomněla si, jakým způsobem se na ně Declan podíval. Byla okamžitě přesvědčená, že Declan spatřil Leovu tvář, poznal tu nadpřirozenou podobu a bez slitování se rozhodl, že ho unese.

V žilách jí propukla dravá, oslepující mateřská panika. Clara tohle nesměla dopustit. Bral jí její dítě.

Hnaná čistým adrenalinem se Clara dala do zběsilého sprintu. Strkala do hostů, s očima zafixovanýma na ustupující postavy.

„Stůjte!“ řvala za muži. „Leo!“

Nutila nohy jít rychleji a pumpovala rukama. Osobní strážce držící zmítající se dítě nastoupil do prázdné výtahové kabiny.

Clara vyrazila vpřed a natahovala ruku.

Ale v době, kdy dosáhla k výtahům, kovové dveře se už s definitivním bouchnutím zavřely. Digitální čísla nad dveřmi se rozsvítila a značila, že kabina klesá.

Plácla dlaněmi do studeného kovu a ze sebe vydala frustrované vzlyknutí. Nestihla je. Jestli ho dostanou do auta, už nikdy je nedožene.

Odmítla to vzdát.

Bez ztráty jediné vteřiny se Clara otočila na podpatku. Očima přeletěla okolní zdi a zahlédla těžké protipožární dveře s ukazatelem směrem ke schodům.

Rozběhla se k nim. Popadla kliku, opřela do ní celou váhu svého těla a ty těžké dveře vedoucí na schodiště rozrazila.

Přechod z rušné chodby do tichého, ozývajícího se prostoru betonového schodiště byl nepříjemný. Clara se chystala sletět po schodech doufajíc, že předstihne výtah do přízemí. Pevně se chytila kovového zábradlí, její noha se už vznášela nad prvním schodem.

Jak vtrhla do toho tichého prostoru, její zběsilé pohyby se náhle zastavily.

Zamrkala, hruď se jí prudce zvedala a snažila se zpracovat scénu přímo před ní.

Přešlapujíc na betonových schodech, jen půl patra pod podestou, stály dvě nenápadně vyhlížející děti.

Jednou byla holčička s velkýma slzavýma očima.

Vedle ní ji chránitelsky držel za ruku malý chlapec v bezvadně střiženém zmenšeném obleku. Stál tam s vyrovnaným postojem a díval se na ni zpátky nahoru.