Drtivá fyzická tíha tlačila Rowenu Astorovou hluboko do matrace a vyrážela jí z plic dech. Probudila se v naprostém děsu, tělo paralyzované náhlým, dusivým tlakem, který na její hrudník doléhal. S každým zpanikařeným nádechem se jí nosní dírky plnily těžkým, opojným pachem drahé whisky. Zamrkala do naprosté tmy pokoje, srdce jí divoce bušilo do žeber, dokud si její zrak nepřivykl temnotě. Impozantní svalnatá silueta, která ji přitlačovala k posteli, patřila jejímu muži, za něhož byla už tři roky zákonně provdána, Kingstonu Thorneovi.

Než vůbec stihla vyslovit jeho jméno a zeptat se ho, co to dělá, Kingston přesunul svou těžkou váhu. Bez jediného slova varování sáhl dolů, zaujal pozici a vrazil svůj tvrdý penis hluboko do její vagíny.

Rowena zalapala po dechu, prsty se jí zoufale zabořily do drahého povlečení. Když násilím pronikl do jejího nepřipraveného těla, projela jejím nitrem trhavá, bodavá bolest. Kousla se do spodního rtu, aby potlačila šokovaný výkřik. Po tři trýznivé roky, už od chvíle, kdy je jeho dědeček Alistair Thorne do tohoto manželství donutil, se k ní Kingston choval jako k neviditelnému vzduchu. Nikdy jí nevěnoval jediný pohled, natož aby se jí dotkl s tak surovou, primitivní agresí.

Přesto tu dnes v noci byl a bral si ji s bezohlednou, alkoholem poháněnou vervou.

Ve tmě tiše zafuněl a stáhl svůj úd zpět, než jej znovu vrazil do jejího těla. Tření bylo zprvu brutální. Rowena snášela intenzivní pálivou bolest a svírala jeho široká, napjatá ramena, jak se nad ní pohyboval. Ale jak Kingston udržoval svůj silný rytmus a narážel do ní se stále větší naléhavostí, počáteční trhavá bolest se postupně proměnila ve stav bezdechého, ohromujícího blaha. Žhnoucí teplo jeho těla a surová intimita tohoto aktu v ní zažehly dřímající touhu. Ze rtů jí unikalo tiché, svůdné sténání. Připadala si, jako by se vznášela, ztracená v čirém fyzickém potěšení z toho, že si ji její manžel konečně bere.

Byla nesmírně šťastná, ohromená zranitelností tohoto okamžiku. Opravdu věřila, že do jejího pokoje dnes v noci vešel proto, že byl konečně ochoten naplnit jejich prázdné manželství.

O dvě hodiny později, s hlubokým, hrdelním sténáním, provedl Kingston poslední, hluboký příraz. Vyvrcholil s trhaným dechem a pak se na ni v naprostém vyčerpání zhroutil. Měsíční světlo proudící okny od podlahy až ke stropu ozařovalo jeho zpocenou svalnatou postavu, která těžce spočívala na její hrudi.

Rowena poslouchala, jak jeho zrychlený tep buší proti tomu jejímu, a pevně mu ovinula paže kolem vlhkého krku. Oči jí plavaly v hluboce zamilovaných emocích zalitých slzami. Z té drsné intimity zůstala udýchaná, srdce jí přetékalo pošetilou, zoufalou nadějí.

Vzhlédla k jeho nápadnému profilu a její hlas byl tichý a chvěl se čistou náklonností. „Kingstone... Kingstone, já opravdu...“

Dříve než jí slovo ‚miluji‘ vůbec stihlo přejít přes rty, Kingston ve svém nevědomém stavu tiše a chraptivě zamumlal.

„Anco...“

To jediné slovo v mžiku zmrazilo krev v Roweniných žilách. Zastavil se jí dech. Její tělo se proměnilo v pevný led.

Její srdce divoce sevřela čirá, oslepující trýzeň, když na ni dolehla brutální realita.

Anca.

Anca byla Bianca Loxleyová. Byla to Kingstonova milovaná láska z dětství, žena, kterou jeho dědeček před lety poslal do zahraničí. Žena, která se teprve včera vrátila do země.

V Rowenině mysli se mihl krutý, posměšný vzkaz a rozezněl se tichou ložnicí. Bianca jí ho poslala teprve včera. *Jsem zpátky, Roweno, a pro tebe už v rodině Thorneových není místo! S Kingem jsme lásky z dětství. Myslíš si, že můžeš moje místo zabrat za pouhých pár let? Zmiz! Vrať se do sirotčince, protože tam patříš! Nemáš ponětí, jak moc mě miluje, co? I kdyby ti ležel v posteli, nepochybně bude volat moje jméno! Jsi hodna jen toho být mojí dočasnou, ubohou náhražkou. To musí být hořký pocit, co, Roweno?*

Tehdy se to snažila popřít. Odvážně si říkala, že ona je pravá paní Thorneová. Ale teď tu ležela přišpendlená pod spící tíhou svého manžela a jeho nevědomé mumlání naprosto pošlapalo poslední zbývající cáry její důstojnosti. I když měl penis zabořený do ní, jeho mysl a srdce patřily jiné ženě.

Rowena strávila celou noc zíráním do tmy a tichým pláčem. Spánek se jí vyhýbal. Horké slzy jí smáčely polštář, zatímco její mysl vířila vzpomínkami na tři roky slepé poslušnosti. Zmenšila samu sebe na prach, jen aby byla bezchybnou, dokonalou manželkou. Opustila svou vlastní slibnou kariéru a věnovala každou bdělou hodinu řízení jeho života. Snášela neustálé snobské ponižování ze strany jeho matky a sestry, polykala každou elitářskou urážku vrženou na její původ, jen aby v domácnosti Thorneových udržela mír.

Obětovala svou samotnou duši, a pro co? Jen použil její tělo jako schránku k tomu, aby ošukal vzpomínku na svou první lásku.

Oslnivé ranní slunce nakonec proniklo do ložnice a vrhlo ostré, nelítostné světlo na zmuchlané povlečení. Záře Kingstona probudila. Pohnul se a se sténáním si protřel bušící spánky. Jak mu do bdělé mysli narazily útržkovité, rozmazané vzpomínky na noční sexuální setkání, uvědomil si, kde je. Uvědomil si, v čí posteli leží.

Teplota v hlavní ložnici klesla k bodu mrazu.

Rowena tiše seděla u svého toaletního stolku na druhé straně pokoje. Na sobě měla jednoduchý hedvábný župan a byla k němu obrácená zády, nevnímajíc jeho vyzařující nevraživost. Klidně se snažila nanést si ranní pleťovou péči a nutila své chvějící se prsty vykonávat všední pohyby.

Bez varování na tvrdé dřevo agresivně zaduněly těžké kroky. Kingston se k ní přiřítil. Jeho velká ruka se jí sevřela kolem křehkého zápěstí jako železný svěrák a hrubě ji popadla. Trhnutím ji zvedl ze židle u toaletního stolku.

Náhlá, prudká síla způsobila, že jí prsty sklouzly. Těžká skleněná lahvička s kosmetikou jí vypadla ze sevření. Rozbila se na leštěné podlaze na tisíc ostrých střepů a husté bílé mléko se rozstříklo po dřevě.

Rowena zavrávorala, srdce jí v hrudi poskočilo, když prudce zvedla hlavu, aby se setkala s jeho pohledem. Kingston stál narovnaný a jeho velká postava se nad ní tyčila. Jeho pohledné rysy byly zkroucené do divokého, démonického úšklebku. Díval se na ni zuřivýma, znechucenýma očima.

„Myslela sis, že když mě zdroguješ, abys mě dostala do postele, staneš se skutečnou paní Thorneovou?“ vyslýchal ji a jeho hlas připomínal smrtící, zlomyslné syčení. Stiskl její zápěstí ještě brutálněji, až o sebe její křehké kosti zaskřípaly.

Rowena na něj upřeně hleděla, bledá a zlomená. To obvinění ji zasáhlo a vyrazilo jí dech z plic. Z hrdla jí unikl dutý, sebekritický smích. „Opravdu mě máš za takový druh ženy?“

V Kingstonových tmavých očích divoce plál intenzivní odpor. „Přestaň předstírat nevinnost!“ vyprskl zlomyslně, jeho tón prostoupený jedem. „Neobalamutila jsi snad před třemi lety mého dědečka opovrženíhodnými triky, aby sis tohle manželství vynutila? Zmanipulovala jsi ho, abys mě chytila do pasti. Od základu nestydatá ženská jako ty není hodna Ance ani nosit pantofle!“

Hořká ironie jeho slov pronikla až do samé Roweniny duše. Trýznivá, na kost pronikající bolest vyzařující ze zajatého zápěstí nebyla ničím ve srovnání s tržnými ranami jeho bezohledných urážek. Kdyby někdy skutečně chtěla použít špinavé taktiky jako to, že ho zdroguje, nečekala by tři mizerné, osamělé roky v chladném manželství bez sexu. Udělala by to o svatební noci.

Vůbec ji neznal. Nikdy se o to ani neobtěžoval pokusit.

Toto uvědomění ji zasáhlo s krystalickou čistotou. Její naprosté sebeobětování nepřineslo nic jiného než jeho čirou, nefalšovanou nenávist. Považoval ji za manipulativní, odpornou intrikánku. Křehká iluze jejího manželství se trvale roztříštila, rozpadla se na kousky přesně jako rozbité sklo u jejich nohou. Hluboká emocionální trýzeň, která ji dusila celou noc, zmizela a nahradilo ji mrazivé odhodlání.

Rowena snášela prudkou bolest v zápěstí a pomalu, zhluboka se nadechla. Poslušná, opatrná manželka v té vteřině zemřela. Zatnula zuby a posbírala každou špetku zbývající fyzické síly. Prudkým trhnutím ze sebe silou setřásla jeho ruku.

Udělala krok zpět a stanula mezi rozbitými střepy. Zvedla hlavu vysoko nahoru a pohlédla do jeho zuřivého pohledu bez jediné špetky strachu. Její hlas ztratil svou dřívější podřízenost a nesl v sobě pevnou, rozhodnou konečnost, když vynesla svůj ortel.

„Rozveďme se, Kingstone.“