„Dáme si ještě jedno kolo?“ zašeptal muž u odhaleného ramene Vivienne Carterové. Jeho smyslný hlas překypoval pokušením a prořízl dusné horko jejich společné ložnice. Vůně jejich nedávné vášně stále těžce visela ve vzduchu.

Vivienne pohlédla dolů na širokou matraci. Po podlaze ležely rozházené pozůstatky jejich vášnivé intimity – její jemné černé krajkové prádlo pohozené vedle jeho na míru šitých oblekových kalhot, hedvábné povlečení jako zmačkaná změť potu a stop po jejich milování. Tělo ji bolelo z fyzického vypětí; měl neúnavnou výdrž a ještě před chvílí z jejích rtů málem vyloudil prosby o milost. Byla hluboce pokoušena tou pevnou, uklidňující hřejivostí vyzařující z jeho vypracované, potem zalité hrudi pod jejími konečky prstů, ale svou fyzickou vyčerpanost zamaskovala.

Vydala ze sebe tichý, škádlivý smích, melodický zvuk vykalkulovaný tak, aby udržel těžkou atmosféru odlehčenou. „Jestli už se tě nebudu moct dotýkat, bude mi to chybět mnohem víc, než bys kdy dokázal pochopit,“ zamumlala. Přejela pěstěným nehtem po tvrdých rovinách jeho břicha.

Muž ztuhl. Svaly mu pod jejím dotekem ztvrdly, zaskočen náhlou definitivností ukrytou v jejím tónu. Hravý záblesk v jeho tmavých očích zmizel. „Co tím myslíš?“

Vivienne odhodila tenké prostěradlo a vstala z matrace. Její štíhlá silueta se v přítmí pohybovala s nacvičenou jistotou. Posbírala z podlahy své rozházené oblečení, přetáhla si šaty přes hlavu a bez sebemenšího zaváhání vklouzla do značkových podpatků. Sáhla do kožené kabelky ležící na nočním stolku a vytáhla předem vypsaný šek. Ustoupila zpět ke zmuchlanému povlečení a podala mu ten kousek papíru přímo do ruky.

Částka napsaná tučným inkoustem na řádku byla závratných pět milionů dolarů.

„Zlato,“ řekla s odtažitou sladkostí, její hlas postrádal tu syrovou vášeň, kterou sdíleli ještě před několika okamžiky. „Tyhle peníze jsou tvá kompenzace. Tuhle luxusní vilu si také můžeš nechat.“

Šek mu vklouzl do dlaně jako tiché, těžké ultimátum. Jeho počáteční zmatek se zvrhl ve výbušný, temný hněv. Žíly na krku mu naběhly, když zíral z papíru na její klidnou, nečitelnou tvář. „Vivienne. Pokoušíš se se mnou právě teď rozejít?“

Vivienne, odmítající se nechat zastrašit bouří, která se stahovala v jeho očích, zůstala vyrovnaná. Přistoupila blíž, zvedla ruku a jemně mu naklonila pevnou bradu vzhůru. Vtiskla mu na rty rychlý, rozhodný polibek. „Můj manžel se vrátil. Už se nemůžu účastnit téhle tajné hry. Skončíme to.“

Mužův výraz potemněl do zuřivého zamračení, po tváři mu přeběhly stíny ve směsici zničené hrdosti a syrového vzteku.

Vivienne mu věnovala slabý, odevzdaný úsměv. Otočila se na podpatku, popadla kabelku a odešla od tajného milence, s nímž se tři dlouhé roky stýkala.

Ušla jen pár kroků leštěnou mramorovou chodbou, když ticho vily za ní zničil zuřivý rachot tříštícího se skla a rozbíjených předmětů. Neohlédla se ani koutkem oka, když vyšla předními dveřmi do chladného večerního vzduchu.

Když Vivienne jela sama po rozlehlé dálnici směrem k letištnímu terminálu, svírala kožený volant. Pneumatiky hučely o asfalt a světla města se za čelním sklem rozmazávala do jasných šmouh. Její mysl pohltil návrat hořkých vzpomínek. Dnes se Damon Winslow – její odcizený manžel – konečně vracel po tříletém pobytu v zámoří. Nevracel se sám. Přivážel s sebou svou pravou lásku, Claru.

Bolestné vzpomínky se Vivienne neúprosně vracely v mysli jako temný film, který nedokázala zastavit. S Damonem kdysi tvořili nerozlučný pár už od dětství. Jejich rodiny, Carterovi a Winslowovi, spojovalo hluboké pouto trvající po generace a jejich mocní rodiče plánovali jejich velkolepé zasnoubení už od narození. Vyrůstali bok po boku, trávili prázdniny v domovech toho druhého a jejich přátelství přirozeně rozkvetlo v románek. To nedotčené pouto bylo zničeno ve chvíli, kdy do jejich životů vstoupila Clara Caldwell.

Clara byla plachá, nesmělá spolužačka ze skromných poměrů, která často čelila brutální šikaně ze strany elitních, bohatých studentů na jejich střední škole. Vivienne, divoce loajální a ochranitelská, si tu nervózní dívku vzala pod svá křídla. Odháněla tyrany, chránila Claru před drsnou školní společenskou hierarchií a přijala dívku do svého nejužšího kruhu. Tím, že to udělala, neúmyslně postrčila Damona přímo do Clařiny otevřené náruče.

Během univerzitního letního kempu si Vivienne vymkla kotník a přenechala své vytoužené místo Claře. Povzbudila Damona, aby se zúčastnil, z obavy, že by se Clara bez její přítomnosti stala opět terčem šikany. Tento společný výlet zažehl mezi Damonem a Clarou skrytý románek, z čehož byla Vivienne naprosto zaskočená.

Bolest z toho, že jí Damon zlomil srdce, se tragicky spojila s obrovským otřesem v rodině Carterových. Objevili svou skutečnou biologickou dceru Biancu a přivedli ji domů, čímž zcela otřásli Vivienninou identitou. Když byla zbavena svého rodinného postavení a opuštěna mužem, kterého milovala, dovedlo Vivienne zdrcující zoufalství k zoufalému pokusu o sebevraždu.

Utrpení přežila, ale následky donutily Damonova mocného dědečka, Winstona, zasáhnout. Winston, pobouřený Damonovými bezcitnými činy, nařídil jejich sňatek a pohrozil, že Damona zbaví rodinných podílů, pokud se odmítne s Vivienne oženit a zachránit její pověst.

Vzali se. Ale vzpomínka na Damonovo kruté, neúprosné ultimátum o svatební noci jí stále hlasitě rezonovala v uších, čerstvá a pronikavá jako v den, kdy ta slova vyřkl.

„Nedotknu se tě,“ ušklíbl se Damon, když stál naproti ní v jejich chladném novomanželském apartmá. „To je můj slib Claře. Jediná věc, kterou ti můžu dát, je titul paní Winslowové. Jestli nesneseš být sama, klidně si najdi vlastního přítele. Nebudu se do toho míchat a ty se nebudeš míchat do mého vztahu s Clarou.“

Dva měsíce po tomto brutálním prohlášení se Damon přihlásil na výměnný pobyt na Oakhavenské univerzitě a odjel s Clarou do Vesperie.

Vivienne sešlápla plynový pedál a motor v odpovědi zaburácel. Od té noci uplynuly tři roky.

Vivienne zastavila v rušné zóně pro vysazování cestujících u letištního terminálu a zaparkovala luxusní vůz. Zkontrolovala svůj odraz ve zpětném zrcátku a ujistila se, že její výrazná karmínová rtěnka a kaskády blond vln jsou bezchybné. Rozlehlým skleněným čelním sklem sledovala, jak Damon konečně vyšel z automatických posuvných dveří do přeplněné příletové haly.

Na sobě měl bezvadně upravenou bílou košili a na míru šité černé kalhoty. Působil pohledně a uhlazeně, takže se za ním kolemjdoucí cestující otáčeli. Tlačil stříbrný vozík na zavazadla a jeho držení těla bylo strnulé a velitelské.

Vivienne popadla kabelku a vystoupila z auta. Zanechala za sebou svěží nevinnost a zoufalou touhu, které z ní vyzařovaly před třemi lety, a nahradila je okouzlující, sebevědomou aurou. Značkový outfit obepínal její křivky a vyzařoval moc, bohatství a nedotknutelnou grácii.

„Ahoj, manžílku!“ zavolala Vivienne přes prostranství. Její hlas se změnil v hladké, koketní předení, jehož jediným účelem bylo vyprovokovat ho. „Dlouho jsme se neviděli. Doufám, že se máš dobře.“

Damon se zastavil uprostřed kroku. Jeho zamračení okamžitě přešlo v tvrdý škleb, když si ji chladně prohlédl a všiml si její nápadné, elegantní proměny. Vnímal sebevědomý sklon její brady i svůdné pohupování jejích boků, když se k němu blížila.

„Neříkej mi touhle zdrobnělinou,“ odsekl ostře, čelist pevně sevřenou.

Jeho pohled se od ní instinktivně odvrátil a padl na ženu stojící mírně za ním.

Clara tam stála a uprostřed chaotického davu na letišti vypadala jako naprostý obraz sladké, křehké nevinnosti. Na sobě měla volné, rozevláté bílé bavlněné šaty a žádný make-up, její rysy byly jemné a plaché. Jednou rukou se zoufale držela Damonovy paže a choulila se k jeho boku, jako by se děsila vlastního stínu. Volnou rukou si však nápadně a ochranitelsky zakrývala mírně zakulacené břicho.

Vivienne zachytila toto promyšlené, ostražité gesto a zastavila se pár metrů od nich. Nechala svůj pohled sklouznout od Damonova chladného pohledu dolů ke Clařině břichu. Zvedla jedno dokonale tvarované obočí a na jejích výrazných karmínových rtech se objevil hravý, vědoucí úsměšek.

„Ty jsi těhotná, Claro?“