Cora Vance stála jako přimrazená v potemnělé chodbě před svou vlastní hlavní ložnicí. Klouby jí zbělely, jak pevně svírala sametovou krabičku na šperky s párem platinových manžetových knoflíčků na míru. Sladká, těžká vůně vanilkového dortu k výročí v její druhé ruce jí zvedala žaludek. Dnes to byl rok od jejich svatby. Podle původního plánu už měla nastupovat do letadla do Oakhavenu. Místo toho na poslední chvíli zrušila služební cestu, aby svého manžela překvapila, a přinesla drahé červené víno, dort a kytici čerstvých květin.

Ukázalo se ale, že překvapená je tu jen ona.

Úzkou mezerou pootevřených dveří ložnice se do tiché chodby nesl povědomý ženský hlas. „Declane, minulý měsíc jsem konečně dokončila rozvod. Takže kdy se k tomu rozhoupeš ty? Nemůžeš to odkládat věčně. Pojďme to už mít za sebou. Prodlužování tohohle mrtvého manželství nikomu nepomáhá.“

Cora přestala dýchat. Okamžitě ten hlas poznala. Patřil Declanově vedoucí oddělení ve firmě. Posledního půl roku si Declan neustále stěžoval na práci do noci a tvrdil, že si u ní musí šplhnout, aby si zajistil povýšení. Teď se před ní odhalila skutečná povaha jeho nočních přesčasů.

„Není kam spěchat,“ odpověděl Declan Lockwood. V jeho tónu zaznívala ležérní, uvolněná lhostejnost, ze které Coru zamrazilo v zádech. „Rozvod je jen otázkou času.“

Cora sevřela krabici s dortem tak pevně, až se karton prohnul. *Jen otázkou času.* Když ji žádal o ruku, Declan sliboval, že ji bude navždy milovat a starat se o ni po zbytek života. Přísahal, že na ni počká, dokud nepřekoná svá minulá citová traumata. Vždycky trval na tom, že mu oddělené postele nevadí a že je ochotný udělat cokoliv, aby znovu otevřel její uzavřené srdce. Konečně stáhla své obranné hradby a byla připravena dnešní noci jejich manželství naplnit.

„Tak proč čekat?“ naléhala žena s náznakem netrpělivosti v tónu.

„Není to tak jednoduché,“ povzdechl si Declan. „Když to téma otevřu zrovna teď, bude to moc náhlé. Musím vymyslet, jak to navléknout tak, aby odešla sama od sebe. Nemůžu riskovat, že mě při vyrovnání připraví o majetek. Nech mě nejdřív zajistit finance a přepsat nemovitosti.“

Coře vystoupala do krku žaludeční kyselina. Tíživý šok ji na prchavý okamžik ochromil, ale rychle se přeměnil v ostrou, ledovou touhu po pomstě. Nechtěl ji jen zradit; on cíleně plánoval, že ji nechá úplně na mizině.

Vlna žhavého hněvu ji nutila vykopnout dveře a rozmazat jim výroční dort po jejich prolhaných obličejích. Ale pud sebezáchovy ji zadržel. Konfrontace v tuto chvíli by Declanovi akorát dala šanci zamést stopy a ukrýt peníze. Potřebovala pádný trumf.

S vykalkulovanou tichostí položila Cora víno a dort na konzolový stolek v chodbě. Vytáhla telefon, stoupla si tak, aby mezerou ve dveřích viděla přímo dovnitř, a zaostřila fotoaparát. Pořídila několik ostrých, nezpochybnitelných fotografií dvou postav propletených na její posteli. Ujistila se, že jsou vidět jejich obličeje a zmačkané povlečení. Jakmile byl digitální důkaz bezpečně uložen v jejím zabezpečeném cloudovém úložišti, otočila se a opustila rezidenci.

Dole Cora vyhodila dárky do velké popelnice u hlavní brány. Mávla na projíždějící taxík, otevřela dveře a vklouzla na zadní sedadlo. Světla města se za oknem rozmazávala.

Než stihla zpracovat tupou bolest na hrudi, v kapse jí zavibroval telefon. Obrazovka neúprosně blikala.

Byla to její tchyně, Myra Carmichael.

Cora se zamračila. Zvažovala, že hovor bude ignorovat, ale zařízení jí nepřestávalo vrnět o nohu. S náhlou vlnou podráždění hovor přijala a přitiskla si telefon k uchu.

„Coro! Co to má znamenat?“ zaječel Myřin pronikavý hlas z reproduktoru. „Zatáhla jsem za nitky, abych ti na dnešní odpoledne domluvila schůzku u nejlepšího specialisty na plodnost ve městě! To, že jsi ho nechala čekat, je jedna věc, ale jak se opovažuješ mi nezvedat telefon? To je neakceptovatelné!“

Cora si promnula pulzující spánky. Rodina Lockwoodových ji nikdy nevnímala jako lidskou bytost. Vzhledem k jejímu skromnému původu pro ně nebyla ničím jiným než levným inkubátorem. Očekávali od ní nesmírnou vděčnost jen za to, že dostala příležitost rodit pro jejich bohatou pokrevní linii.

„Jestli odmítáš rodit děti pro rodinu Lockwoodových,“ pokračovala Myra ve svém výlevu a z jejího tónu odkapával jed, „musíš jasně říct, jaké máš úmysly, a s mým synem se okamžitě rozvést. Venku čeká spousta schopných žen, které by tě rády nahradily. Žen, které skutečně znají svou povinnost!“

Při zmínce jména Lockwoodových Cora zatnula pěsti. Živé obrazy Declana v posteli s jeho šéfovou jí znovu probleskly před očima. Prsty sevřela okraj koženého sedadla.

„Chceš rozvod?“ přerušila ji Cora. Její hlas ztratil veškerou obvyklou vřelost, zněl smrtelně a ploše.

Myra se odmlčela, zaskočená. „Co jsi to právě řekla?“

„Můžeš být bez obav, Myro. S Declanem se rozvedu,“ vyslovovala Cora každou slabiku se smrtící přesností. „Už mě kvůli tomuto manželství nemusíš dál obtěžovat.“

„Ty nevděčná mrcho!“ vyjekla Myra. „Myslíš si, že si jen tak odejdeš?“

Cora ze sebe vydala suchý smích bez špetky pobavení. Přetrvávající bolest ze zrady se vytratila a zůstala jen čistá zlomyslnost. „Ach, a jelikož tak moc stojíš o vnoučata, tak ti je porodím.“

Odmlčela se a nechala ticho na zlomek vteřiny protáhnout.

„Ale z Declanova semene nebudou.“

Myra do sluchátka hlasitě zalapala po dechu. „Ty opovrženíhodná ženská! Jaké nesmysly to povídáš? Zbláznila ses?“

Cora se neobtěžovala poslouchat další urážky. Declan už porušil jejich sliby a znesvětil jejich manželské lože. Měla plné právo mu laskavost oplatit, ještě než zaschne inkoust na jejich rozvodových papírech.

Cora hovor prudce ukončila a podívala se na řidiče. „Do klubu Elysium Lounge, prosím.“