Rosalind sklopila zrak k hlíně, pevně sevřela čelist a donutila své potlučené tělo vstát. Spolkla měděnou pachuť krve, která se jí hromadila v ústech, a vlekla nohy směrem k čekajícímu kočáru. Každý pohyb vysílal do jejích zničených nohou ostré záchvěvy mučivé bolesti. Kolena se jí pod její ubohou váhou třásla a hrozila, že se znovu podlomí, ale zachytila se dřevěného rámu. Neobratně, za pomoci obou pohmožděných rukou a odřených kolen, se vyškrábala do kabiny. Sedřená kůže na dlaních ji štípala, jak se třela o vyleštěná prkna podlahy, což ostře kontrastovalo s blátem a špínou, které si přinesla s sebou.

Alistair odvrátil hlavu a díval se z okna na protější straně. Hlasitě se ušklíbl. Tři roky v trestaneckém táboře měly zlomit její tvrdohlavou pýchu. Přesto tu byla, jen pár chvil po jejich shledání, a předváděla celé divadlo. Prohlédl její třesoucí se končetiny i trhaný dech. Byla to jen další ubohá hra navržená tak, aby zmanipulovala jeho soucit. Odmítal jí věnovat byť jen střípek své pozornosti.

Opřel se o měkké sametové sedadlo, tvář měl nehybnou jako z kamene. K té ubohé dívce sedící naproti němu necítil žádnou osobní náklonnost. Kdyby záleželo na něm, shnila by v pevnosti až do posledního dechu. Vyzvedl ji jen kvůli nepochopitelnému, nekompromisnímu rozkazu od vysoce postaveného úředníka ve městě Valcrest. Muž s tak obrovskou mocí neměl žádný důvod starat se o zneuctěnou, vyhnanou dceru rodu Ashbourneů. Ta záhada Alistaira dráždila. Proč by někdo tak nedotknutelný požadoval její okamžitý návrat vteřinu poté, co dorazil do města? Nedávalo to smysl, ale rozkaz byl rozkaz.

Cesta zpět k sídlu probíhala v dusivém tichu. Rosalind nespouštěla oči ze svého roztřepeného, blátem obaleného lemu šatů. Cítila, jak jí zanícené rány těžce tepou v rytmu kol kočáru rachotících po dlažebních kostkách. Bolest byla oslepující, ale neodvážila se vydat ani hlásku.

Když kočár konečně zastavil, Alistair rozrazil dveře ještě dřív, než sluha vůbec stihl sáhnout po klice. Vystoupil na nedotčenou dlažbu a střelil po svých podřízených chladným pohledem.

„Mám v táboře ještě nějakou práci,“ nařídil. Namířil prstem v rukavici zpět na dřevěnou kabinu. „Jakmile vystoupí, zlikvidujte tenhle kočár. Spalte ho na popel. Už ho nikdy nechci vidět. Je špinavý.“

To kruté slovo zasáhlo Rosalindinu hruď jako fyzická rána. Špinavý. Tupá, svíravá bolest se jí rozšířila žebry a vytlačila z plic i poslední zbytek dechu. Podívala se dolů na své zašpiněné ruce a zablácené oblečení. Odmítla mu ale dopřát zadostiučinění a ukázat, že sebou trhla. Spolkla ostré štípnutí ponížení, zachovala si prázdný výraz a vystoupila z kabiny.

Vysoká červená vrata vévodského sídla se nad ní tyčila a vrhala dlouhé stíny přes kamennou cestu. Hned za honosným vchodem čekala její biologická matka Clarissa.

Jakmile Clarissa Rosalind spatřila, spěchala kupředu, její drahé sukně šustily ve svěžím větru. Její oči zkoumaly Rosalindinu vyhublou postavu, pozorovaly propadlé tváře a pohaslý pohled. Ale místo objetí bylo její přivítání podmíněné a chladně odsuzující.

„Má sladká dcero. Jsou to už tři roky,“ řekla Clarissa a zastavila se ani ne krok od ní. Její hlas nesl směs úlevy a přísného odsudku. „Uvědomila sis už konečně svou chybu?“

„Ano,“ odpověděla Rosalind. Její hlas zněl plochým, bezemočním tónem.

Uvnitř na ni dolehla trpká pravda. Její skutečnou chybou nebyla falešná otrava, která jí zničila pověst. Její chybou bylo, že vůbec kdy toužila po lásce této rodiny. Vyčerpala se do poslední kapky krve ve snaze získat si místo, které jí nikdy nepatřilo. Nyní se rozhodla tyto citové vazby navždy zpřetrhat. Zůstane v těchto impozantních zdech jen tak dlouho, dokud bude její babička Eleanor vyžadovat její péči. V okamžiku, kdy tento závazek skončí, Rosalind navždy zmizí z jejich životů.

Clarissa natáhla ruku a chytila Rosalind za paži, ve snaze o mateřské utěšení. Rosalind okamžitě ustoupila. Záměrně si udržovala chladný fyzický odstup a chránila se tak před ženou, která ji odvrhla.

Clarissiny ruce zamrzly ve vzduchu. Tvář se jí zkřivila do hlubokého žalu. Oči se jí zalily slzami, které se jí přelily přes napudrované tváře. Vytáhla z vyšívaného rukávu hedvábný kapesníček a otírala si tvář, před okolním služebnictvem hrajíc zraněnou oběť.

„Vyčítáš mi, že jsem byla tvrdá?“ rozplakala se Clarissa, hlas se jí třásl uměle vyvolaným žalem. „Udělala jsem to pro tvé vlastní dobro. Abych napravila tvůj charakter! Která matka nechce pro své dítě to nejlepší? Prosím, Rosalind... nezazlívej mi má minulá rozhodnutí. Také jsem trpěla.“

Než vůbec Rosalind stihla zpracovat čisté pokrytectví ženy, která plakala nad dcerou, již opustila v brutálním trestaneckém táboře, z nádvoří sídla ladně vyšla štíhlá postava.

„Matko,“ ozval se jemný, melodický hlas. „Rosalind se právě vrátila domů. Pravděpodobně je z té cesty vyčerpaná. Nebuď smutná, pokud potřebuje čas.“

Ophelia se snesla po předních kamenných schodech dolů. Na sobě měla nedotčené hedvábné šaty, které zachytávaly odpolední světlo. Její porcelánová pleť zářila zdravím, její jemné rysy doplňoval sladký, bezchybný úsměv. Přistoupila ke Clarisse, jemně ji vzala pod paží a sehrála dokonalou roli poslušné, milující dcery.

Pak Ophelia obrátila své široké, upřímné oči na Rosalind. Natáhla křehkou, neposkvrněnou ruku.

„Rosalind,“ řekla Ophelia tónem překypujícím velkorysým odpuštěním. „Nic ti za to, co se stalo, nevyčítám. Zapomeňme na minulost. Jsme rodina. Měly bychom se mít rády, přesně jako dřív.“

V Rosalindiných prázdných očích se mihlo neskrývané znechucení. Podívala se na Opheliinu nataženou ruku a pak zpět na ten neškodný úsměv. Čirá troufalost toho gesta jí převrátila prázdný žaludek. Tři roky mučení a Ophelia si myslela, že pár sladkých slov smaže krev na jejích rukou.

„Mít rády?“ prolomila Rosalind těžké napětí. Konfrontovala ten prázdný sentiment přímo, její tón byl zcela zbaven tepla. „Vy a já?“

„Co to máš za přístup?“ štěkl na ně z ulice za nimi hromový hlas.

Rosalind sebou trhla. K branám kráčel její starší bratr Benedict. Stále na sobě měl karmínové úřednické roucho královského dvora, tvář zrudlou vztekem. Teprve před chvílí seskočil z koně a pohled na Rosalindino chladné odmítnutí okamžitě roztříštil i tu poslední špetku trpělivosti, kterou měl.

„Ophelia se může přetrhnout, aby k tobě byla laskavá, a ty jí to vmeteš do tváře?“ obořil se Benedict ostře na Rosalind a zastavil se vedle Ophelie jako ochranný štít. Shlížel na svou biologickou sestru, jako by to byla krysa vytažená ze stoky. „Myslíš si, že jsi byla jediná, kdo ty poslední tři roky trpěl? Nemáš ponětí, čím si prošla matka. Nespala noc co noc. Z tvé zákeřnosti jí bělají vlasy! Pošpinila jsi jméno této rodiny!“

Rosalind na něj zírala. Příval obvinění narážel do její vyčerpané mysli, ale odmítala ustoupit.

„Kdyby Ophelia nezastoupila tvé místo, neplnila tvé povinnosti a nepostarala se o matku, kdo ví, co by se stalo?“ ušklíbl se Benedict a povýšil údajnou Opheliinu obětavost do svatých výšin. „Ophelia tě dokonce kryla! Všem ve vyšší společnosti tvrdila, že jsi ji nikdy neotrávila. Uchránila tě před tím, aby tě klepy ještě víc zničily, a ty tu stojíš a jednáš jako oběť? Ukaž trochu vděku!“

Benedict přistoupil blíž a jeho impozantní stín dopadl na Rosalindinu potlučenou tvář. „Mluv! To jsi teď němá?“

Rosalind zamrkala. Snažila se zadržet náhlé, ostré štípání slz deroucích se jí do koutků očí. Když se dívala na jed, který křivil Benedictovy rysy, živě si vzpomněla na jiného bratra. Vzpomněla si na chlapce, který si jí kdysi cenil nade všechno ostatní.

Když se služebnictvo na sídle posmívalo Rosalindiným špatným způsobům, Benedict zasáhl a vzal rány bičem na sebe, aby ji ušetřil bolesti. Během vysokých zimních horeček seděl u její postele a držel ji za ruku. Strávil týdny vyřezáváním dřevěného přívěsku k jejím narozeninám a slíbil, že svou lásku rozdělí rovným dílem mezi ni a Ophelii.

Přesto se veškerá ta horoucí oddanost rozplynula beze stopy v okamžiku, kdy Ophelia předstírala bolest břicha a vyplivla plnou pusu krve. Láska, kterou bylo tak snadné odepřít, byla bezcenná. Stála na písku a byla připravená zhroutit se při první kapce deště.

Rosalind si uvědomila, že už nemá co říct muži, který jí pohrdá, a tak zůstala zticha. Pevně semkla rty a podívala se přes jeho rameno, na tváři masku trpké rezignace.

Clarissa vycítila hmatatelné, dusivé napětí, které houstlo ve vzduchu, a urychleně předstoupila. Otřela si oči a nasadila nucený úsměv, aby to urovnala dřív, než na ulici propukne scéna.

„Dost. Co se stalo, nedá se odestát,“ řekla Clarissa a nervózně mávla rukama. „Pojďme dovnitř. Váš otec a babička čekají v hlavním sále.“

Benedict si odfrkl. Mávnutím ruky v karmínovém rukávu Rosalind odmítavě pokynul, jako by jednal s nechtěným žebrákem postávajícím na jejich prahu. Pak se k ní otočil zády. Ve chvíli, kdy jeho pohled padl na Ophelii, jeho drsné, rozzuřené chování okamžitě roztálo do jemného tepla.

„Pojď sem, Ophelie,“ řekl měkce a v hlase měl plno něžné náklonnosti, kterou právě bezcitně odepřel Rosalind.

„Ano, Benedicte,“ zazpívala Ophelia.

Když se Ophelia pohnula, aby se zavěsila do Benedictovy paže, zastavila se. Přes bratrovo rameno vrhla tichý, triumfální pohled přímo na Rosalind. Sladká, nevinná fasáda na zlomek vteřiny praskla a odhalila samolibé vítězství pod ní.

Rosalind se s tím pohledem setkala bez mrknutí. Právě tehdy a tam upevnila své odhodlání. Ophelia je mohla mít všechny. Milující bratry, plačící matku, přísného otce i odtažitého snoubence. Rosalind už nechtěla mít s touhle iluzí nic společného.

Přesto, i když už byla pevně rozhodnutá, sledovat tu rodinnou zradu odehrávající se přímo před jejíma očima stále vyvolávalo hlubokou, trýznivou bolest v její hrudi. Hrdlo se jí sevřelo a dusilo ji, zatímco pálení za očima bylo silnější než kdy dřív.