„Myslíš, že můžeš jen tak z rozmaru měnit nevěsty?“ Alistairův stisk na Rosalindině křehkém zápěstí zůstával nekompromisní. Na zatnuté čelisti mu cukl sval. „Nebuď směšná.“

Jeho hněv maskoval hlubokou, znepokojivou paniku. Tíha jejího dřívějšího přiznání – klidného, plochého tvrzení, že jí na něm už dávno přestalo záležet – ho těžce tlačila na hrudi. Dusilo ho to, zanechávalo v něm bolest, kterou