Pořád jsem se omlouvala: „Počkejte na mě, za chviličku jsem tam.“

Jelikož moje auto bylo také v opravně, musela jsem pro něj jet taxíkem.

Když mě Tristan uviděl přijíždět v taxíku, jeho výraz byl k nezaplacení – napůl šok, napůl pobavení a špetka nevěřícnosti.

„Mám rozbité okénko u auta,“ vysvětlila jsem.

„Aha, takže to auto s tím vyskleným okýnkem bylo vaše?“ utahoval si ze mě Tristan bez sebemen