Tristanův výraz se nezměnil, ale v hlubokých očích mu zajiskřilo něco nového. Nenuceně ke mně přistoupil a vzal mě za ruku. „Jdeme, umírám hlady.“

Ulička za nemocnicí už ožila. Malé obchůdky prodávající snídaně lemovaly celou ulici. I když se nebe ještě úplně nevyjasnilo, vzduch byl plný páry a lákavé vůně čerstvého jídla.

Náhodně jsme si vybrali jeden podnik a objednali jsme si s Tristanem sendvi