"Sakra." Clara se zhmotnila po Roxanině boku. Natahovala krk ke skleněným dveřím, kde se zrovna přestal houpat mosazný zvonek. "Vidělas ho? Byl fakt sexy. Jakože, nespravedlivě sexy. Oblek na míru, obrovská ramena, to, jak se nesl... vyzařovalo z něj takové to doutnající kouzlo ve stylu ,stážisty jím k snídani‘."

Roxana uvolnila svůj strnulý postoj. Přinutila se otočit zpět ke svému kovovému plechu s pečivem a zvedla stříbrné kleště. "Objednal si koláček a kávu. To je všechno."

Clara zavzdychala a těžce se opřela bokem o skleněnou vitrínu. "To je všechno? Holka, ty jsi nemožná. Vejde sem takový chlap, hodí sem peníze bez mrknutí oka, a ty nad tím ani nepřemýšlíš." Udělala rukama obscénní, pumpující gesto.

"Není to můj typ." Roxana udržela svůj hlas chladný.

Navzdory jejím klidným slovům zůstávala její hruď bolestivě sevřená. Puls jí bušil do hrdla v nerovnoměrném, zběsilém rytmu. Přetrvávající intenzita jeho Alfí přítomnosti jí těžce ležela na ramenou a dusila její obvyklý ostražitý klid. Byl to přesně ten typ muže, kterému se celý život snažila uniknout, a přesto po něm její tělo bzučelo.

Clara se ušklíbla, odmítnutím se nenechala vyvést z míry. "Prosím tě. Takovýhle chlap je typ každé ženy. To sexuální napětí by se tu dalo krájet."

Roxana protočila oči. Soustředila se na řazení zbylých medových koláčků do přesných, úhledných řad. "Dostaň své hormony pod kontrolu a vrať se do práce."

Clara divadelně lapla po dechu a přitiskla si ruku na srdce. "Prosím? Vidíš, proto jsi pořád tak napjatá. Potřebuješ ošukat. Pořádně, zhluboka a tvrdě."

"Můj vibrátor mi úplně stačí," odsekla Roxana suše a rovnala další plech.

Clara vyštěkla smích, který se rozlehl tichým obchodem. "Prosím tě. Bzučící kus plastu není nic ve srovnání s opravdovým chlapem, který do tebe zaboří svůj úd a donutí tě křičet."

Roxana zavrtěla hlavou a kousla se do rtu, aby potlačila náhlý úsměv. "Ty jsi neskutečná."

Odpoledne ubíhalo ve stálém tempu cinkajících zvonků, štěbetajících zákazníků a uklidňující vůně praženého cukru. Roxana se udržovala v zaměstnání a pohřbívala svůj neklid v opakující se práci. Hnětla těsto, odměřovala mouku a obsluhovala pokladnu. K pozdnímu odpoledni nával zákazníků konečně ustal. Obchod utichl do tichého hučení průmyslových pecí a jemného škrábání Roxaniny silikonové stěrky o keramickou mísu.

Pak nastal ten zlom.

Pod Roxaninu kůži se začalo plížit pomalé, nepřirozené horko. Začalo to jako slabé mravenčení u kořene páteře a rychle se rozkvetlo hluboko v podbřišku. Přerušila míchání a přitiskla si hřbet zápěstí na čelo. Kůže jí hořela. Pece v pekárně vždycky udržovaly v kuchyni teplo, ale tohle bylo jiné. Tenhle oheň neměl nic společného s okolní teplotou ani s fyzickým vyčerpáním.

V žilách jí bzučelo neklidné chvění. Srdce jí tlouklo rychleji s každou další minutou a naráželo do žeber jako lapený pták. Ruce se jí třásly, když se snažila chytit okraje pracovního pultu. Zhluboka, roztřeseně se nadechla a snažila se uklidnit svůj nevyrovnaný puls, ale kyslík jen přiživil oheň v její krvi.

Pozdě odpoledne se slunce zanořilo pod sousední budovy a vrhalo na podlahu dlouhé stíny. Na zátylku jí vyrazil pot. Roxana si frustrovanými prsty svázala vlasy do neuspořádaného uzlu. Snažila se ignorovat způsob, jakým ji její vlastní tělo zrazovalo, a znovu a znovu si otírala vlhké dlaně do zástěry.

Clara vešla z přední jídelní části a náhle se zastavila. "Jsi v pořádku? Nevypadáš moc dobře."

"Jsem v pořádku." Roxana rychlými, trhavými pohyby otřela nerezový pult.

Clara si opřela ruce v bok a její výraz ztvrdl. "Kecy. Jsi celá rudá. Jakože vážně rudá. Vypadáš, jako bys měla obrovskou horečku."

Roxana zatahala za límec své bavlněné košile. Látka se jí nepříjemně lepila na vlhkou kůži. K jejímu zděšení si uvědomila, že to sžíravé horko nebylo blížící se bolestí žaludku nebo náhodnou nemocí. Hluboko mezi stehny se jí zažehl ostrý, hromadící se oheň. Její klitoris tepal těžkou, rytmickou bolestí a smáčel jí kalhotky horkou vlhkostí. Syrová, nutkavá bolest dychtila po okamžitém tření. Instinktivně přinutila nohy semknout se k sobě, pevně stiskla stehna, aby zmírnila to šílené tepání ve svém nitru.

Clara se zamračila a přistoupila blíž, aby si kamarádku prohlédla. "Hele, možná bys měla jít domů. Můžu to tu dneska zavřít. Vážně, vypadáš, že to s tebou každou chvíli sekne."

Roxana zaváhala a přesunula váhu, aby skryla tření, které hledala. "Jsi si jistá, že to zvládneš?"

"Samozřejmě. Jdi domů a odpočiň si. Upřímně, věděla jsem, že tvoje sklony k workoholismu tě nakonec doženou a způsobí ti fyzické zhroucení. Všechno to tady zvládnu." Clara na ni mávla směrem k zadní místnosti.

Roxana dokázala jen napjatě přikývnout. Rozvázala si zástěru, pověsila ji na háček u zadních dveří a popadla kabelku. Vyšla do chladného večerního vzduchu. Vánek ji udeřil do rozpálené tváře, ale nepřinesl žádnou úlevu. Ten nepřirozený tlak svíjející se uvnitř její kundičky se jen utáhl a dožadoval se uvolnění, které nedokázala pochopit.

Na druhé straně ulice, ve vyleštěné hotelové konferenční místnosti, seděl Declan klidně v čele masivního dubového stolu. Po lesklém dřevěném povrchu byly rozházené mapy a územní plány. Nacházel se uprostřed summitu s vysokými sázkami a chladně vyjednával o liniích teritorií se shromážděním nepřátelských Alfů. Vzduch v místnosti byl ztěžklý pózováním, zatímco se těžké pachy borovice, pižma a Alfí dominance střetávaly jeden s druhým.

"Expanze na sever je nevyhnutelná. Je lepší profitovat než bojovat." Jeden z hostujících Alfů se předklonil a poklepal tlustým prstem na zvýrazněnou mapu.

Declan se na něj podíval mrtvýma očima. "Zisk nebude k ničemu, pokud ztratíme kontrolu. Lidé se nedělí. Konzumují."

Jeho tón byl břitký, autoritativní a protkaný tichým nebezpečím. Tohle rázně podané sdělení dočasně umlčelo celou místnost. Ostatní Alfové se ošili ve svých těžkých kožených křeslech a vstřebávali jeho absolutní odmítnutí pohnout se v otázce severních hranic. Declan v těchto prostředích obvykle vzkvétal a bez námahy ohýbal slabší vlky své vůli.

Pak ho zasáhla ta vlna.

Nízko v hrudi se mu pohnul podivný, naléhavý puls horka. Začal jako přízračná jiskra a rychle vzplanul v hmatatelný uhlík pod jeho žebry. Declan si zachoval neutrální tvář, ale čelist se mu pevně sevřela.

Knox seděl o dvě místa dál. Beta si všiml nepatrné změny v Declanově postoji. Knox naklonil hlavu a střelil po svém Alfovi tázavý pohled. Declan tichý dotaz ignoroval. Sáhl po sklenici ledové vody a odměřeně se napil.

Studená voda vůbec nepomohla. Uhlík rychle narůstal do pomalého, mučivého žáru.

Declanův vnitřní vlk se probudil. Šelma neklidně slídila uvnitř jeho mysli, přecházela sem a tam proti své mentální kleci. Vzadu v lebce se mu rozlehl tichý, primární vrčivý zvuk. Teplota v jeho krvi prudce stoupla. Na spánku mu vyrazil pot navzdory chladnému, agresivnímu náporu hotelové klimatizace. Jeho oblek šitý na míru mu najednou připadal jako dusivá druhá kůže.

Starší Alfa sedící naproti přes stůl přimhouřil oči, když si všiml náhlé změny v dynamice místnosti. "Alfo Declane? Zdáte se být roztržitý. Je vám dobře?"

Všechny oči v místnosti se upřely na něj.

Declanovy prsty se stočily do pevných pěstí. Nehty se mu zaryly jako ostré půlměsíce do dlaní, aby se uzemnil proti tomu rostoucímu peklu. "Jsem v pořádku."

Vycedil ta slova skrz zuby, ale jeho fyzický stav ho prozradil. Jeho obvykle opálenou kůži zalila chorobná bledost, která ostře kontrastovala s horečnatým zarudnutím šířícím se po jeho krku. Kolem dlouhého stolu propuklo mumlání. Šířil se z něj pach tísně a přehřívajícího se Alfy, což nebylo možné před vycvičenými predátory skrýt.

Další Alfa se naklonil dopředu, nozdry se mu rozšířily, když zaznamenal Declanův stav. "Je bledý. Horečnatý. Že by ho někdo tajně otrávil omějem?"

To obvinění viselo těžce ve vzduchu.

Rozzuřen urážkou, že byla jeho fyzická slabost odhalena před rivaly, Declan prudce otočil hlavu k tomu muži. "Nejsem otrávený."

Jeho vlk se defenzivně zježill, drásal mu hruď a dožadoval se, aby vytrhl hrdlo komukoli, kdo zpochybnil jejich sílu. Ale to trýznivé teplo zaplavující jeho tělo vysávalo jeho soustředění. Svaly mu cukaly, jak bojoval s biologickým nutkáním, které nedokázal identifikovat. Teplo kleslo níž a usadilo se jako nesnesitelná bolest v jeho slabinách.

"Možná bychom měli zavolat lékaře," navrhl třetí Alfa s tónem odkapávajícím falešnou starostí.

Knox se postavil. Beta využil své velitelské aury, aby prořízl narůstající šepot, a vztyčil se v plné výšce, čímž zablokoval výhled na svého Alfu. "Možná bychom v tom měli pokračovat zítra. Bylo to dlouhé ráno a můj Alfa by si měl odpočinout."

Declan obrátil na Knoxe zuřivý pohled. Nenáviděl ten náznak, že potřebuje zachránit, ale jeho tělo ho zrazovalo. Oheň v jeho žilách se měnil v tekutý plamen, který se hromadil těžce a žhavě. Nezůstala mu žádná převaha k hádce a jeho zvíře se nebezpečně blížilo k tomu, že převezme nad místností kontrolu.

Declan neochotně a krátce přikývl.

Starší Alfové zamumlali svůj souhlas a začali sbírat své složky a mapy. Schůzka byla odročena ve víru odsouvaných židlí a tichého šepotu.

Declan zůstal sedět, klouby vybělené o područky. Už znal tu děsivou pravdu. Tohle žádný lékař diagnostikovat nemohl. Žádná obyčejná horečka nestoupala s takovouhle násilnou, cílenou intenzitou. A žádná otrava omějem nepůsobila jako vyhladovělý, sexuální hlad.

Tenhle oheň byl něco úplně jiného.