Slunce už vystoupalo výš, když Roxana konečně vyšla z domu. Vzduch byl teplý, ulice rušné, plné toho druhu obyčejného hluku, který měl přehlušit myšlenky, jež jí stále bzučely v hlavě. Ale Declanův hlas přetrvával – ten tichý, opatrný tón z ranního hovoru se jí přehrával dokola jako svědění, které si nemohla poškrábat.

Když dorazila do kavárny, stále jí pod kůží tepalo podráždění – syrové a neklid