POV Kaelia

Ledový průvan proklouzávající pod popraskanými dřevěnými dveřmi mě vždy probudí dlouho předtím, než mi zazvoní budík. Přitáhnu si tenkou, od molů prožranou deku výš k bradě a nezadržitelně se třesu, zatímco pouhých pár centimetrů od mé provizorní matrace přeběhne po vlhkých, hnijících podlahových prknech myš. Tento stísněný kumbál na košťata bez oken je mým jediným světem v rozlehlém sídle smečky Duskrend. Mými jedinými společníky během dlouhých, osamělých nocí jsou hlodavci, kteří si hnízdí ve stěnách, a švábi, kteří se hemží ve tmě. Ležím na svém tenkém lůžku, zírám na nízký strop a obrňuji se na další den plný trýznivé reality.

Být dcerou Alfy Thorna Redgravea je prokletým břemenem, nikoli privilegiem. Technicky vzato mi v žilách koluje jeho krev, ale tato mocná pokrevní linie mi nepřináší nic než bolest. Jsem nelegitimní vyvrhel, zbavený jakéhokoli právoplatného postavení, žijící jako duch v domě, který býval mým vlastním.

Má existence se roztříštila na ostré, zubaté kusy přesně v okamžiku, kdy můj otec poprvé spatřil Lunu Vivienne. Roky hledal svou družku poté, co byl předtím odmítnut, a spokojil se s mou matkou jako svou vybranou družkou. Milovala ho celým svým srdcem. Dala mu své mládí, svou oddanost a dala mu mě. Ale ve chvíli, kdy našel Vivienne, svou pravou osudovou družku, matku bez sebemenšího zaváhání nemilosrdně odvrhl. Členové smečky uctívají osudové pouto nade vše ostatní a věří, že jde o božský dar od Měsíční bohyně. Osudové družky jsou považovány za mnohem nadřazenější vybraným družkám. Můj otec odhodil mou matku jen proto, aby si zajistil legitimního dědice se ženou, kterou mu údajně vybraly hvězdy.

Hluboký žal z této náhlé, brutální zrady zlomil mé matce srdce. Chřadla smutkem a marně otce prosila, aby se k ní vrátil alespoň kvůli mně. Ale on se skrze nás díval jako přes sklo a zacházel s námi jako se špínou pod svými drahými botami. Její předčasná smrt ze mě udělala sirotka uvnitř těchto chladných, neúprosných zdí. Otec mě vinil z jejího odchodu a jeho hluboká zášť zpečetila mé místo na samém dně hierarchie smečky.

Nyní je Viviennin arogantní syn Trent neustále vystavován na odiv a oslavován jako nedotknutelný dědic. Vivienne přesvědčila mého otce i starší, že Trent je plodem předchozího osudového pouta s družkou, která zemřela už dávno, což z něj dělá právoplatného nástupce titulu Alfy. Smečka tu lež spolkla bez jediné otázky a zahrnuje Trenta respektem a výsadami, zatímco mě zavřeli do špinavé komory na zásoby. Tento krutý osud jsem přijala už dávno; vím, že nemanželské dítě nečeká slunce a duha, ale také vím, že život loveného odpadlíka za hranicemi tohoto území by skončil jedině zotročením nebo smrtí.

Digitální hodiny na zaprášené polici přeskočí přesně na šestou ranní.

Srdce mi těžce spadne do žaludku.

"Kaelio, kde sakra jsi?"

Viviennin ostrý, panovačný hlas se rozléhá velkolepými chodbami a proniká přímo skrz mé tenké dřevěné dveře. Obvykle pobývá v přepychovém bungalovu Alfy ukrytém hluboko v lesích, daleko od všedního štěbetání v sídle smečky, ale její pronikavé příkazy si mě vždy dokážou najít.

Hruď mi sevře panika. Odkopnu deku a vyškrábu se na nohy, ignorujíc ostrý chlad, který se mi zakusuje do holé kůže. Zběsile vyrazím z kumbálu a mé bosé nohy pleskají o leštěné podlahy z tvrdého dřeva v hlavní chodbě. Pokud se opozdím s přinesením jejího běžeckého vybavení a ranního občerstvení, tresty budou brutální.

"Kolik je hodin?"

Viviennin hlas znovu štěkne, tentokrát blíž.

"Je šest hodin ráno, Luno Vivienne."

Zadrhávám nahlas do prázdné chodby a nutím své unavené nohy k rychlejšímu pohybu.

"A kde jsou mé běžecké boty a občerstvení? Kolikrát jsem tě žádala, abys měla všechno připravené, než půjdu běhat?"

Neodvažuji se nabídnout výmluvu. Prostě jen běžím směrem k velké posilovně smečky v přízemí. Plíce mě pálí, když dorazím k těžkým kovovým dveřím. V panickém spěchu, vyděšená z následků toho, že ji nechám čekat o minutu déle, se celou svou vahou opřu do kliky a rozrazím dveře až příliš velkou silou.

Místností se rozlehne odporné žuchnutí.

Těžká kovová hrana dveří narazí přímo do pevné svalové stěny. Trent klopýtne dozadu a drží se za nos. Stál přesně na druhé straně a chystal se posilovnu opustit.

Ztuhnu na místě. Žilami mi zaplaví čirá hrůza, ledová a paralyzující. Přitisknu si dlaně na ústa a s vykulenýma očima zírám na tyčící se, zuřivou postavu svého nevlastního bratra.

"Trente, moc se omlouvám. Přísahám, že jsem tě neviděla."

Nabízím své zoufalé, horečnaté omluvy, hlas se mi třese ryzím strachem.

Místo toho, aby přijal mou omluvu, svěsí ruku. Neteče mu krev, ale po tváři se mu rozlije temný, dravý úšklebek. Využije příležitosti, udělá krok vpřed a agresivně mě zatlačí do kouta.

"Udělala jsi to schválně, že ano?"

Ušklíbne se na mě s hlubokou zlomyslností.

Zavrtím hlavou a mýma očima nervózně těkám k posilovacímu vybavení, kde na lavičce čekají Vivienniny běžecké boty. Musím je vzít. Musím z téhle místnosti vypadnout, než se jeho nálada zhorší.

"Luna Vivienne na mě čeká. Prosím, jen mě nech vzít jí ty věci."

Snažím se posunout bokem a držím záda přitisknutá ke studené omítnuté zdi.

Trent mi vstoupí přímo do cesty a svými širokými rameny mi zablokuje jakoukoli šanci na útěk. Drtivým stiskem mě chytne za zápěstí a trhne mým tělem nepříjemně blízko k sobě. Nos mi naplní odporná vůně jeho agresivní, pižmové kolínské, ze které se mi s odporem zvedá žaludek.

"Říká se, že nemanželské dítě je na tom stejně jako ubohá omega. Víš, co je nejlepší vlastností omegy?"

Jeho zvrácený úsměv se prohloubí, když se na mě dívá spatra.

Svíjím se v jeho železném sevření, zděšená a znechucená temným, odporným chtíčem, který mu blýská v očích.

"Přestaň s tím. Jsme sourozenci, Trente."

Zoufalým hlasem mu to připomínám a snažím se vymanit zápěstí z jeho sevření.

"Nevlastní sourozenci."

Okamžitě mě opraví tónem odkapávajícím temným pobavením.

Pustí jedno mé zápěstí a volnou rukou se plazí dolů. Přitiskne mi dlaň naplocho na břicho a jeho prsty cílevědomě přejdou k pasu mých džín. Uchopí kovový knoflík, nacvičenou lehkostí ho rozepne a chytne malý kovový jezdec zipu. Zatáhne ho dolů a rozevře džínovinu, aby odhalil kůži pod ní.

"Not tak, jsi sexy. Vím, že si ráda hraješ na nedobytnou, ale očividně si vždycky najdeš způsob, jak do mě narazit."

Posmívá se mi a nakloní se blíž, až mi jeho horký dech přejede po krku.

"Cože? To nedělám! Dívám se na tebe jako na bratra!"

Zaječím, když mé smysly ovládne čirá panika a těžký odpor.

Dotek jeho ruky na mé kůži zažehne oslepující příval pudu sebezáchovy. Použiji veškerou svou mizivou sílu, opřu obě ruce naplocho o jeho pevnou hruď a silou ho od sebe odstrčím.

Náhlé, tvrdé strčení ho zaskočí. Trent klopýtne dozadu a jeho boty divoce podklouznou po gumové podložce tělocvičny. Ztratí rovnováhu a těžce narazí do vysokého stojanu kovového posilovacího vybavení. Ozve se hlasité kovové zařinčení, když jeho lebka narazí přímo do silné ocelové tyče.

Klesne na jedno koleno a v bolestech se drží za hlavu. Na čele se mu rychle vytvoří viditelná fialová boule, která mu pod prsty bleskově otéká.

"Za tohle zaplatíš, ty děvko."

Vydá ze sebe tiché, zuřivé zavrčení a v očích mu probleskne smrtelné, dravé nebezpečí.

Vyděšená k smrti jeho hněvem neztrácím ani vteřinu. Prosmýknu se kolem něj, popadnu z lavičky Vivienniny běžecké boty a prchám z posilovny tak rychle, jak mě jen nohy nesou. Puls mi tluče chaotický rytmus o žebra, zatímco sprintuji dlouhou prázdnou chodbou. Po tvářích mi stékají horké slzy a rozmazávají mi vidění. Zběsile si je otřu hřbetem ruky a nutím se uklidnit dech. Nemůžu dovolit, aby mě Vivienne viděla brečet. V duchu si připravuji lež, kterou omluvím své zdržení, a plánuji jí říct, že jsem zakopla o vlastní nohy a upadla. Obvinit jejího milovaného syna ze sexuálního obtěžování by pro mě mělo za následek jen mnohem přísnější trest. Nikdy by neuvěřila nemanželskému sirotkovi před svým zlatým chlapcem a výprask, který bych dostala za pomlouvání budoucího Alfy, by mě připoutal na lůžko.

Dorazím do přední haly, kde už čeká Vivienne. Stojí u velkolepých dvojitých dveří a probodává mě pohledem plným čistého jedu vteřinu poté, co jí vstoupím do zorného pole.

"Omlouvám se, že jsem vás nechala čekat, Luno Vivienne. Cestou sem jsem zakopla a upadla."

Oříkám vykonstruovanou výmluvu a držím hlavu skloněnou nízko v podřízenosti.

Má lež mi nepřinese žádné slitování.

Vivienne vykročí vpřed a agresivně mi vytrhne běžecké boty přímo z mých třesoucích se rukou. Vklouzne do nich nohama a její ostrý pohled do mě řeže jako fyzická čepel.

"Tak strašně jsi zlenivěla. Celý den neděláš nic jiného, než že spíš a žereš jako prase."

Štěkne chladně.

Zůstávám pokorně zticha a zírám na složité vzory na mramorové podlaze. Dokonce i jako s dcerou Alfy se mnou zacházejí hůř než s obyčejnou služkou.

"Promluvím si s Alfou Thornem o drastickém omezení tvých výdajů. Už není žádný důvod financovat ti školné na univerzitě."

Prohlásí chladně, zatímco si upravuje tkaničky u bot.

Hruď mi sevře dusivá panika a drtí mi plíce. Přestávám dýchat.

Moje levná, neznámá lidská univerzita je mým jediným zbývajícím útočištěm. Zatímco elitní děti Alfů navštěvují prestižní akademie, já jsem zapsaná do zchátralé státní školy plné chudých lidských dětí a sirotků. Je to jediné místo na téhle zemi, kde mohu skrývat temné, skvrnité modřiny na pažích pod dlouhými rukávy. Lidé nevědí nic o vlkodlačím světě, o vybraných družkách nebo osudových poutech. Je to jediné místo, kde jsem jen normální holka, kde je snadné lhát o svém původu a předstírat, že vedu normální život. Každý den unikám před neustálým fyzickým a psychickým týráním, které mi smečka způsobuje, tím, že sedím v těch tichých třídách. Je to ta jediná dobrá věc, co mi v téhle mizerné existenci zbyla. Představa, že ztratím tuto svobodu, že budu uvězněna v tomto domě čtyřiadvacet hodin denně bez jakéhokoli útočiště, roztříští zbytky křehkého sebeovládání, které mi zbylo.

Zoufalá ochránit svůj jediný únik padnu okamžitě na kolena přímo k jejím nohám.

Tvrdý mramor mě pleskne do čéšek, ale bolest mě nezajímá. Slzy se mi volně derou na podlahu, kapají mi z brady, když k ní vzhlédnu.

"Ne, prosím, nedělejte to. Prosím, Luno Vivienne. Udělám všechno, co budete chtít. Vydrhnu každou podlahu v tomhle domě. Budu pracovat dnem i nocí."

Prosím ji a můj hlas se láme do ubohých vzlyků.

Nenávidím svou vlastní mučivou zranitelnost v tomto okamžiku. Nenávidím to, že klečím před ženou, která zničila život mé matky a ukradla mi domov. Ale přežití vyžaduje oběti a moje hrdost zemřela už před lety. Nemám kam jinam jít.

"Už se vám nikdy neukážu na oči, pokud si to budete přát. Jen mě prosím nechte dál chodit do školy."

Zoufalou prosbou se jí snažím chytit okrajů jejích drahých sportovních kalhot.

Její pohled ztvrdne v čiré, ledové opovržení. Dívá se na mou klečící, vzlykající postavu očima zbavenýma jakékoli empatie. Nevidí mladou ženu, která prosí o kousek klidu. Vidí jen ubohou špínu na své bezchybné podlaze.

Stáhne nohu zpět a přeruší tak mé zoufalé sevření jejího oblečení.

"To je to nejlepší, co jsi za dlouhou dobu řekla."