POV: Kaelia

Zůstávám klečet na mrazivé mramorové podlaze a s naprostým zmatkem vzhlížím k Luně Vivienne. Její krutá poznámka visí ve sterilním vzduchu obrovské vstupní haly, ale tvrdý fyzický trest, na který se připravuji, nepřichází. Místo toho se jí přes nalíčené rty přežene zlověstný úšklebek, který zkřiví její krásné rysy do něčeho temného a ošklivého.

"Přesně za dva dny možná smečka přivítá velmi důležité hosty. Postaráš se o to, aby každý centimetr tohoto sídla zářil čistotou a aby nebylo nic mimo své místo. Znáš následky, pokud selžeš." Pronese to přísné varování chladným tónem, úmyslně udělá krok vpřed, aby se na mě podívala svrchu, jako bych byla jen další šmouha špíny pod jejími drahými běžeckými botami, a pak se otočí na podpatku a vyběhne předními dveřmi.

Hrudí se mi prožene ohromující vlna úlevy a vytlačí z mých sevřených plic těžký výdech. Nedodržela svou hrozbu, že mi zruší školné. Má levná, neznámá lidská škola je prozatím v bezpečí. Dokud si budu moci udržet školné a přes den z tohoto místa uniknout, budu drhnout tyhle bezchybné podlahy, dokud mi nezačnou krvácet klouby.

Vypadnu z foyer, než stihne dokončit svůj běh a změnit názor. Stáhnu se do svého stísněného, spoře osvětleného pokoje v ubikacích pro služebnictvo, svléknu si oblečení a vejdu do maličké koupelny. Vystavím se trestající sprše v ledové vodě a lapám po dechu, když mrazivý proud zasáhne mou pohmožděnou kůži. Studená voda je pro můj organismus šokem, který smyje přetrvávající děs z Luniných výhrůžek. Rychle se osuším a spěšně na sebe natáhnu svou jedinou obnošenou, nadměrnou mikinu a roztřepené rukávy si stáhnu až za zápěstí, abych skryla temné stopy na pažích.

Popadnu svůj těžký, přeplněný batoh a odejdu ze sídla smečky do školy mnohem dřív než obvykle. Ranní vzduch mě štípe do tváří, ale jdu svižně, zoufale se snažím vyhnout tomu, abych narazila na Trenta a jeho zlomyslný gang tyranů. Úzká polní cesta lemovaná stromy, která odděluje rozlehlé území smečky od lidského města, poskytuje dočasné útočiště. Šustící listí a tichá izolace mi pomáhají vyčistit mou pádící mysl a připravují mě na normální den mezi nevědomými lidmi.

Jak se blížím k povědomým, zrezivělým kovaným branám mé izolované lidské školy, bizarní scéna mě přinutí zastavit se jako přikovanou.

Přes popraskaný asfalt studentského parkoviště je neuspořádaně zaparkovaná obrovská flotila luxusních černých aut. Kolem lesknoucích se vozidel stojí v nejvyšší pohotovosti obrovští, mohutně stavění muži oblečení do dokonale padnoucích černých obleků. Jejich široká ramena a strnulé postoje křičí nebezpečí. Naše obyčejná, neznámá škola nikdy nepřitahuje žádná velká zvířata nebo bohaté jedince. Lidé, kteří navštěvují tento zchátralý státní institut, jsou stejně chudí a zapomenutí jako já.

Mou pozornost upoutá náhlý, zpanikařený povyk z předního nádvoří. Hustý dav studentů se do sebe strká a tlačí, jejich hlasy se zvedají do chaotického šumu, jak se snaží přes sebe vidět, co se děje.

Prodírám se vpřed a lokty se prostrkávám přes zírající teenagery. Pohled do středu improvizovaného kruhu mi zmrazí krev v žilách.

Mohutný muž s kamennou tváří a děsivou aurou pevně svírá pod krkem mého vyhublého kamaráda Setha. Ten obrovský muž zvedne Setha jedinou rukou ze země a jeho obnošené tenisky nechá bezmocně viset ve vzduchu. Seth sebou hází svými tenkými končetinami, obličej mu nabírá nebezpečný, skvrnitě rudý odstín, jak marně škrábe po železném sevření, které mu odřezává dýchací cesty.

"Jestli se opovážíš před králem znovu zvýšit hlas, zabiju tě." Obrovský muž pronese smrtelnou hrozbu mrtvým, dunivým hlasem, ze kterého mi běhá mráz po zádech.

Neschopná jen stát a dívat se, jak můj přítel umírá, se protlačím přes poslední vyděšené přihlížející a vyběhnu na volné prostranství.

"Nech Setha na pokoji!" Křiknu na toho muže, hlas se mi láme zoufalstvím.

Seth lapá po dechu, oči mu vylézají z důlků za jeho brýlemi slepenými páskou, když ze sebe vykašlává ubohé vysvětlení. "Nemluvil jsem na krále, Beto Dane."

Dan to zoufalé volání ignoruje. Jeho tlusté prsty se viditelně stáhnou a svírají Sethovo hrdlo ještě silněji. Sethovy oči se protáčejí a jeho kopání slábne.

Pohlcena čirou panikou o život mého přítele, reaguji z čistého, bezohledného instinktu. Popadnu pevné plátěné popruhy svého těžkého batohu, otočím se na patě a naslepo vší silou máchnu batohem. Těžké učebnice uvnitř dodávají hybnost, když vrazím plátno přímo do Danova pevného břicha.

"Nech ho na pokoji!" Vykřiknu znovu a nebojácně vstoupím do obrova osobního prostoru.

Náraz je jako úder do pevné cihlové zdi. Dan se před tou ranou ani neškubne, ale nad mým drzým činem vzdoru mu po stoických rysech přeběhne překvapení. Místo toho, aby mi zlomil vaz nebo mi to vrátil, jeho temný pohled se od nás odvrátí a vzhlédne k oknu děkanovy kanceláře ve druhém patře.

Sleduji směr jeho pohledu a vzhlédnu. Ztuhnu.

Přes úzké štěrbiny částečně zatažených žaluzií se na mě intenzivně dívá pár pronikavých, uhrančivě zlatých očí. Ta barva je nepřirozená, září v záři stínů místnosti jako zapálená výheň. Ty oči se nedívají na Dana a nedívají se ani na Setha. Jsou zamčené přímo na mně s těžkou, dravou intenzitou. Čistá váha toho zlatého pohledu působí jako fyzická síla tlačící na mou hruď a nutící mě nedobrovolně udělat krok zpět. Ranní zvuky utichnou, pohlceny magnetickým neklidem, který z toho okna vyzařuje.

Mezi mužem držícím Setha a cizincem skrytým ve stínech kanceláře proběhne napjatá, tichá výměna. Okamžitě poznávám jemnou změnu v Danově postoji – je to vlkodlačí telepatické spojení.

Bez varování Dan zničehonic povolí sevření. Seth spadne na drsný asfalt jako kámen, hrubě kašle a lapá po tolik potřebném vzduchu. Dan se k nám otočí svými širokými zády a okolní dav se ve strachu spěšně rozprchne, vyděšený z toho, že by tam zůstal a viděl, co obrovští muži udělají dál.

Nezaváhám a padnu na kolena, ignorujíc ostré štípnutí chodníku přes mé džíny. Pomáhám Sethovi posbírat jeho rozbité brýle a rozsypané učebnice ze země. Ruce se mu nekontrolovatelně třesou, když popadne z hlíny spirálový blok.

Seth se na mě podívá v čirém úžasu, jeho hlas je jen chraplavý šepot. "Zbláznila ses? Právě jsi uhodila Betu Danta z jedné mocné smečky."

"Je mi jedno, jestli je to beta nějaký hloupý smečky. Ubližoval ti, a nikdo se s mým přítelem takhle nezahrává. Až příliš mnoho lidí s námi už tak zachází jako s odpadem, nepotřebujeme toho víc." Přeruším ho ostře, nacpu mu poslední propisky do plátěné tašky a s drsným škubnutím ji zapnu.

Seth slabě odmávne tu zkušenost blízkou smrti a upravuje si ohnuté obroučky brýlí na kořeni nosu. "Bylo to jen nedorozumění, Kaelio. Jsem v pořádku."

Vím, že to nebylo nedorozumění, ale nehádám se s ním tady venku. Přehodím si jeho pravou paži přes rameno, podepřu jeho mrtvou váhu a začnu s ním kráčet směrem k ošetřovně školy.

Jak odcházíme z chaotického nádvoří, fyzická váha těch znervózňujících zlatých očí mi neustále pálí do zad. Je to chladný, vypočítavý pohled, který sleduje každý můj pohyb, když pomáhám svému vyhublému příteli pajdat přes chodník. Odmítám se ohlédnout a upírám pozornost na těžké dvojité dveře hlavní budovy.

"Kdo jsou ti děsiví lidé a proč jsou na naší škole?" Zeptám se Setha tichým hlasem, když vstupujeme do bezpečí hlavní chodby.

Seth se těžce opírá o můj bok, jeho dech je stále trhaný, jak se naše kroky rozléhají po linoleové podlaze. "Lidi o tom mluví. Někdo říká, že sem Lykanský král přijel darovat škole peníze. Jiní tvrdí, že nějaký Alfa verbuje silné studenty, aby pracovali jako stráže. Dokonce jsem zaslechl divokou fámu, že tu Lykanský král hledá svou družku."

V hluboké nedůvěře svraštím obočí. Lykanský král je pro většinu mýtus, nejvyšší vládce, který sedí na samém vrcholu našeho brutálního světa. Pochybuji, že by ta nejmocnější bytost na světě někdy navštívila náš nezajímavý, zchátralý institut, aby si našla družku. Na takové hledání by jeli na ty nejlepší akademie.

Konečně vcházíme do světlého, sterilního prostředí ošetřovny. Těžké dřevěné dveře za námi zaklapnou a násilně tak přeruší můj intenzivní oční kontakt s tajemným cizincem se zlatýma očima v okně. Tísnivý, pálivý pocit na mých zádech zmizí vteřinu poté, co se dveře zavřou, i když mi srdce stále buší o žebra ve zběsilém rytmu.

Vůbec jsem netušila, že Lykanský král přijel hledat jednu jedinou osobu… mě.