Kaelia

Krčila jsem se ve vlhké hlíně pod matným sklem kancelářského okna. Chlad večerní půdy prosakoval mými tenkými džínami, ale já tu zimu sotva vnímala. Nehty se mi zaryly do země a já čekala na ten hlasitý, uspokojivý třesk otcovy ruky, která dopadne na Trentovu čelist. Čekala jsem, že Alfa Thorne ty odporné výmysly prokoukne a toho kluka ztrestá za to, že se vůbec opovážil vypustit z pusy takovou špínu. Zadržovala jsem dech a poslouchala, kdy se ozve řev Alfy bránícího vlastní krev.

Místo toho jsem nahlédla úzkou mezerou mezi žaluziemi. Žaludek se mi propadl a zanechal mi v hrudi zejeící prázdnotu. Otcovy rysy se zkřivily do masky čirého, nefalšovaného odporu. To znechucení v jeho očích směřovalo k pouhému pomyšlení na mě.

Vivienne vycítila snadné vítězství a chopila se okamžiku, aby ještě více rozdmýchala plameny. Vykročila vpřed, její podpatky ostře klapaly o mahagonová podlahová prkna a pěstěným prstem ukázala na Trentovo čelo.

"Podívej se na to, Thorne. Vidíš ten šrám na jeho kůži? Tvá nemanželská dcera nemá žádnou slušnost ani čest. Je to jen zlomyslná stvůra, která se snaží zničit tu dokonalou rodinu, kterou jsme vybudovali. Je to fena v říji, co se vrhá na tvého nevinného syna."

Ta boule byla skutečná, ale pocházela z toho, že jsem se mu bránila a chránila své vlastní tělo před jeho nechtěnýma rukama, když mě zahnal do kouta. Chtěla jsem prorazit pěstmi to sklo. Chtěla jsem křičet pravdu tak nahlas, až by mi krvácelo v krku, chtěla jsem od otce, aby se na mě podíval a viděl hrůzu, kterou mě Trent nutil prožívat.

Pak můj otec otevřel ústa.

"A to si pomyslím, že jí v žilách koluje má krev. Nechápu, jak jsem mohl zplodit něco tak odporného a ubohého. Nikdy jsem si neměl brát vybranou družku. Měl jsem počkat na tebe, Vivienne. Necítím nic než hanbu." Ta slova odplivl a hlas mu klesl do drsného, znechuceného chrapotu, který jako by otřásl samotnými základy mého světa.

Vzduch mi vylétl z plic. Ta slova mě zasáhla tvrději než jakákoli fyzická rána, kterou bych kdy mohla dostat.

Přitáhl si Vivienne do pevného objetí a zabořil jí tvář do ramene, jako by u ní hledal útěchu z noční můry, jíž byla má existence. Přes otcova široká záda se Trentův pohled mezerou v žaluziích setkal s mým. Po tváři se mu rozlil zlomyslný úšklebek. V očích mu tančil triumf. Vyhrál. Zmanipuloval Alfu natolik, aby odvrhl své vlastní maso a krev.

"Zbav se jí. Cokoliv Lykanský král s jejím tělem udělá, se mě netýká. Pro mě je mrtvá." Otcův tón přešel do mrazivého, apatického a bezcitného konstatování, ze kterého mi zmrzl morek v kostech.

Srdce se mi v hrudi zastavilo. V uších mi znělo duté zvonění, které přehlušovalo Viviennino souhlasné mručení. Pevně jsem se zakousla do vnitřní strany tváře, dokud mi jazyk nezaplavila kovová pachuť krve, a potlačila tak pálivé slzy hrozící přetéct přes mé řasy. Ta mučivá realita se mi v hrudi usadila jako olověné závaží. Ztratila jsem svou rodinu. Poslední zbývající nit, která mě spojovala s touhle smečkou, praskla a zanechala mě napospas nepřátelskému území.

Nebyl jediný důvod zdržovat se tam byť jen o vteřinu déle.

Tiskla jsem tělo nízko k zemi a odplížila se od okna. Vlhká půda tlumila mé kroky, když jsem se prosmýkla kolem boku sídla smečky a vyhýbala se zářícím světlům z verandy. Rozběhla jsem se ke své stísněné, zchátralé chatce na samém okraji pozemku. Stíny stromů mi nabízely dočasné krytí, ale srdce mi bušilo o žebra jako lapený pták.

Zabouchla jsem za sebou chatrné dřevěné dveře, až panty protestně zavrzaly. Ruce se mi třásly, když jsem zpod své hrudkovité matrace vytáhla vybledlou plátěnou cestovní tašku. Otevřela jsem rozviklanou skříň a nacpala dovnitř svou ubohou hromádku obnošeného oblečení. Dvě mikiny, dvoje džíny a nějaké obnošené ponožky. Nebylo to prakticky nic.

Padla jsem na kolena a nehty jsem přejela po okraji hnijícího podlahového prkna poblíž zrezivělého radiátoru. Do praskliny jsem vtlačila malou železnou tyč. Dřevo se rozštípalo a zavrzalo, když jsem prkno vypáčila nahoru.

Pod prachem a silnými pavučinami ležela malá zmačkaná obálka. Ukrývala mou bídnou zásobu hotovosti, kterou jsem si za ta léta nasyslila. Každá zapomenutá mince, každá zahozená bankovka, kterou jsem ukořistila při domácích pracích kolem sídla. Byla to má jediná vstupenka ven.

Můj plán se tvořil v rychlých, zběsilých záblescích. Trent se zmínil o lidské osadě kousek za našimi hranicemi, o místě s nočními kluby a hlasitou hudbou, kam se občas nenápadně vytráceli členové smečky. Musela jsem proklouznout do hustého lesa, překročit hranice a zmizet v tom nedalekém lidském městě. Mohla jsem smazat svou identitu, zpřetrhat svá pouta s vlkodlačím světem a začít nový, anonymní život jako servírka nebo uklízečka. Cokoliv bylo lepší než být otrokyní netvora.

Přehodila jsem si cestovní tašku přes rameno, na hlavu jsem si natáhla kapuci temné mikiny, abych skryla obličej, a sevřela studenou mosaznou kliku.

Ve chvíli, kdy jsem vyšla do chladného večerního vzduchu, prořízl napjaté ticho dvora drsný úšklebek.

"Kryso, kam si myslíš, že jdeš?"

Trent stál pár yardů ode mě, ruce zkřížené na hrudi a jeho mohutná postava blokovala hlavní cestu k lesu.

Ztuhla jsem. Na zátylku mi vyrazil studený pot. Pokud zaváhám, pokud ho nechám, aby mě odvlekl zpátky dovnitř, bude můj osud zpečetěn. Předají mě Lykanskému králi. Odmítla jsem se ohlédnout zpět na chatu. Odmítla jsem mu dovolit vidět děs, který mě svíral pod krkem.

Nechala jsem tašku sklouznout z ramene. Dopadla do hlíny s tlumeným žuchnutím.

A pak jsem vystřelila.

Odrazila jsem se ze špiček a sprintovala maximální rychlostí k zlověstné, tyčící se hranici stromů toho hustého lesa.

"Nenechte ji utéct!" zařval Trent a jeho autoritativní příkaz prořízl tiché stmívání a shromáždil muže v okolí.

Zvuk jeho hlasu zapůsobil jako startovací pistole. Do žil se mi vlila čistá hrůza a donutila mé svaly k šílené maximální námaze. Dorazila jsem na kraj lesa a vřítila se po hlavě do hustého podrostu, větve mě šlehaly přes obličej.

Za mnou se večerní vzduch naplnil hrůzným, odporným chorusem přeměňujících se kostí. Páteře praskaly a prodlužovaly se s mokrými křupnutími. Svaly se trhaly a pod měsíčním svitem se znovu formovaly. Hrdelní, krvežíznivé vytí stráží smečky se odráželo od stromů, prvotní vyhlášení lovu. Šli si pro mě.

Běžela jsem naslepo. Trnité liány se mi zachytávaly za oblečení, trhaly látku a surově se zařezávaly do mé odhalené kůže. Ostré kameny mi otloukaly kotníky. Horká krev mi stékala po pažích a lýtkách a štípala v chladném nočním vzduchu. Tlačila jsem přes spalující bolest. Zběsilé tlukot adrenalinu mě chránilo před tím nejhorším a hnalo mé nohy přes sukovité kořeny a mechem porostlé kluzké kameny. Plíce mi hořely a lapaly po kyslíku, ale neodvážila jsem se zpomalit.

"Kaelio! Chceme si jen promluvit! Nechceme ti ublížit!" Trentův hlas se odrazil od husté koruny stromů a zněl neuvěřitelně blízko.

Zasmál se, byl to temný, výsměšný zvuk odkapávající dravým jedem.

"No tak, malá kryso. Nemůžeš našim smyslům utíkat věčně. Nedělej to těžší, než je nutné!" posmíval se mi odněkud ze stínů po mé levici.

Měl pravdu. Byla jsem jen slabá, nepřeměněná dívka a oni byli vylepšení predátoři. Jejich čich zachytí stopu krve kapající z mých škrábanců. Ale pomyšlení na prokleté, monstrózní ruce Lykanského krále na mém těle mě nutilo utíkat rychleji. Klopýtla jsem o silný kořen a narazila do země, přičemž jsem si odřela kůži na dlaních. Vyškrábala jsem se zpátky, ta štípavá bolest mi dodala další výbuch rychlosti.

Z mého mrtvého úhlu se ozvalo náhlé zašustění.

Otočila jsem hlavu na stranu přesně ve chvíli, kdy se zpoza silného dubu vyřítil obrovský, plavý vlk ze smečky.

Z hrdla se mi vydral výkřik. Hodila jsem sebou do strany. Obrovské čelisti vlka sklaply pouhých pár centimetrů od mé tváře a proud horkých slin mi dopadl na tvář. Ta stvůra přepadla přese mě a svými drápy rvala vlhkou zem, když se snažila obrátit a znovu zaútočit.

Nečekala jsem. Vyškrábala jsem se na nohy a vrhla se vpřed. Přede mnou se tyčil shluk zubatých kamenů. Skrytý blízko základny a zakrytý visícím kapradím, nacházel se tam malý, spletitý otvor jeskyně.

Vrhla jsem se do tmy.

Kamenitá půda mi odřela lokty a kolena, když jsem se po čtyřech drápala tím zubatým hliněným tunelem. Vzduch uvnitř chladl, zvlhl a páchl dávnou hlínou a mokrým kamenem. Tunel byl trýznivě úzký. Nízký strop se mi otíral o páteř, ale lezla jsem dál a modlila se k Měsíční bohyni, aby černočerná tma pohltila můj pach a vlci mou stopu ztratili.

Za mnou se u vchodu do jeskyně ozývalo těžké vrčení. Štěrbina byla pro jejich masivní, přeměněná těla příliš úzká a slyšela jsem, jak jejich drápy zuřivě škrábou po kamenné podlaze.

"Kdepak jsi, malá kryso? Cítíme tvůj strach," zachechtal se Trent od vchodu a jeho hlas se rozléhal tunelem.

Dech se mi zadrhl v hrudi. Přitiskla jsem se k vlhké stěně a snažila se udělat své tělo co nejmenší. Hrabala jsem rychleji, mé zkrvavené prsty se zaryly do sypké hlíny a táhly mou spodní část těla vpřed.

Vpředu prorazil černočernou temnotu slabý záblesk umělého, jantarového světla.

Musela to být hlavní silnice.

Dohnala jsem své bolavé svaly až na samou hranici. Světlo zesílilo a vrhlo na stěny tunelu dlouhé stíny. Vyrazila jsem z jeskynního východu a hodila tělo vpřed s divokou setrvačností.

Čekala jsem, že dopadnu na měkkou hlínu nebo trávu.

Místo toho jsem hlavou napřed narazila do něčeho neuvěřitelně tvrdého a kovového.

V uších mi zadunělo odporné žuchnutí. Odrazila jsem se od toho studeného, nepoddajného povrchu a spadla dozadu. Drsný, abrazivní asfalt silnice mi rozedřel kůži na dlaních a nohách, když jsem dopadla na zem.

V mém rozmazaném vidění divoce tančily jasné hvězdy. Přímo hrudí mi projela oslepující, mučivá bolest vyzařující z mé levé strany. Rameno mi po nárazu vyskočilo z kloubu. Chytila jsem se za ruku a lapala po dechu, který nepřicházel. Teplá, hustá krev mi rychle stékala po straně obličeje, hromadila se v koutku oka a kapala na asfalt.

Přes závratný, dezorientující opar jsem přes tu krev zamrkala. Na krajnici prázdné silnice parkovalo elegantní, obrovské, luxusní auto. Leštěný černý zevnějšek odrážel jantarové pouliční lampy. Právě do něj jsem narazila.

Přes hlasité zvonění v mých uších se ozval zvuk těžkých bouchnutí dveří u auta.

Po chodníku se rychle blížily uspěchané, těžké kroky. Ostrý zvuk drahých kožených bot o asfalt sílil.

Do zorného pole mi vběhl vysoký muž. Klekl si k mému zbitému tělu. Dokonce i přes své rozmazané vidění jsem viděla, že je stavěný jako hora, jeho široká ramena napínala látku bezchybného, drahého černého obleku.

"Hej, slyšíte mě?" zeptal se naléhavě.

Jeho velká, mozolnatá ruka se natáhla. Zlehka mi poklepal na zkrvavenou tvář, jeho dotek byl překvapivě pevný, a přesto opatrný.

Snažila jsem se otevřít ústa. Potřebovala jsem ho varovat. Potřebovala jsem mu říct, že mě loví zlomyslná smečka krvežíznivých vlků a že musí odjet, než nás oba roztrhají na kusy.

Čelist se mi pohnula, ale hlasivky mě zradily. Ze rtů mi uniklo jen žalostné, vlhké zachroptění.

"Dobře, teď vás zvednu. Nebojte se, budete v pořádku," zamumlal ten muž.

Jeho hlas byl hluboký, uklidňující rachot, který vibroval přímo skrz asfalt a do mých roztříštěných kostí. Podsunul své obrovské paže pod má záda a pod mé kolena, nabral mě nesmírně opatrně, aby neotřásl mým zlomeným, krvácejícím tělem.

Když zvedl mou váhu ke své pevné hrudi, ten rychlý pohyb způsobil, že mu tmavé brýle sklouzly po kořeni jeho rovného nosu.

Okolní světlo z pouliční lampy mu dopadlo na tvář.

Zpět na mě upíral pohled pár nápadných, zářivých, jasně zlatých očí.

Čirá hrůza z toho uvědomění mou vytrácející se mysl zalila jako ledová voda.

Ty oči. Ta ostrá, děsivá linie čelisti. Zjevná aura starodávné, děsivé moci, která mu vyzařovala z kůže.

Lykanský král, Rhydian Vance, mě bezpečně svíral ve svých obrovských pažích.

Můj mozek šrotoval ve zběsilém šílenství. Co tu proboha dělal, zaparkovaný venku na tomhle opuštěném kusu silnice? Vystopoval si mě, aby mě potrestal za to, že jsem předtím ve škole praštila jeho betu? Byl tu, aby si svou otrokyni vyzvedl dříve?

A přesto, když jsem k jeho děsivé tváři vzhlížela, jeho ostré rysy nenabízely žádnou zlomyslnost. Jeho výraz v sobě nesl nepopiratelnou, upřímnou starost o mé zdraví. Díval se na mě, jako bych byla něco cenného, něco, co musel chránit.

Nedávalo to vůbec smysl.

Tato matoucí myšlenka byla to poslední, co má mysl dokázala zpracovat. Drtivá tíha paniky a intenzivní fyzické vyčerpání mě spolkly celé. Zlatá záře jeho očí se rozmazala do temnoty a můj pohled pohasl do černočerné tmy.