Pohled Madeline

Déšť bičoval výlohu pekárny a rozmazával světla pouličních lamp do mlhavých zlatých šmouh. Vytrvalý liják už před hodinami zahnal poslední večerní zákazníky. Uvnitř prázdného obchodu se rozléhalo jen rytmické tikání nástěnných hodin. Půlnoc. Zavíračka.

Opřela jsem se o pult a zhluboka vydechla. Zase jsem si zapomněla deštník. To znamenalo jít dva bloky domů v mrazivém lijáku.

Můj pohled zabloudil k tlusté manilové obálce ležící vedle pokladny. Pět set dolarů v čerstvých bankovkách. Výpalné.

Pracovala jsem pro pana Barnabyho, devadesátiletého pekaře, který se ke mně v tomhle městě choval lépe než kdokoli jiný. Jeho rodina tohle místo vlastnila už čtyři generace. Obchod přežil světové války, ekonomické krize i proměny čtvrti jen díky houževnaté lásce, kterou celé generace vkládaly do své tradiční cihlové pece. Bylo to jediné místo ve městě, kde se chleba ještě dělal poctivým způsobem, a on měl se mnou dost trpělivosti, aby mě řemeslu naučil.

Ale mafii nezajímalo dědictví ani řemeslný chléb. Zajímal ji jen její podíl.

„Pamatuj, Madeline,“ řekl mi pan Barnaby už dřív, když mi jeho vrásčité ruce poprvé vkládaly do dlaně klíče od obchodu. „Pokud se ti chlapi ukážou, prostě jim dej, co chtějí. Nebojuj s nimi. Zavolej mi, až to bude hotové, a můj syn tě hodí domů.“

Jeho syn Garrett nechtěl mít s rodinným podnikem nic společného. Nemohla jsem mu to mít za zlé. Týdenní vydírání toho starého muže vyčerpávalo. Každý pátek zmizelo do kapes gaunerů pět set babek.

Pan Barnaby by tu normálně zůstal, aby předávku vyřídil sám, ale jeho žena byla nemocná. Dvaaosmdesátiletá paní Barnabyová pro něj znamenala celý svět. Prakticky jsem ho musela vystrčit ze dveří a přikázat mu, ať jede do nemocnice, aby mohl být s ní.

Takže jsem zůstala já. Prodala jsem posledních pár bochníků, předala objednávku na dort a čekala. Hodiny se vlekly. Sledovala jsem kluzkou, prázdnou silnici a čekala, až se u skleněných dveří objeví černý sedan nebo zazní těžké kroky.

Nikdo nepřišel.

Kolem půlnoci byla ulice jako město duchů. Už jsem nehodlala dál vyčkávat. Pan Barnaby mi tu nechal čerstvý bochník chleba jako poděkování, že jsem si vzala tuhle noční. Popadla jsem ho a vklouzla s ním do igelitky hned vedle manilové obálky. Nemohla jsem tu hotovost nechat jen tak ležet. Kdyby se sem přes noc někdo vloupal, mafiánské peníze by byly pryč a pan Barnaby by musel ručit za dalších pět set dolarů. Mít je u sebe se zdálo jako jediná bezpečná možnost.

Zhasla jsem stropní světla, vyšla do bodavého chladu a zamkla za sebou bezpečnostní závoru.

Déšť mě udeřil okamžitě. Studené kapky se vsakovaly do mých kaštanových vlasů a stékaly mi do očí. Přitáhla jsem si bundu k tělu, v duchu si nadávala, že jsem si to ráno umyla hlavu, a vyrazila rychlým krokem.

S každým dalším blokem se čtvrť měnila. Udržované výlohy bledly a nahrazovaly je popraskané chodníky, blikající lampy a stinné uličky. Spěchala jsem k okraji čtvrti Stryker Heights. Domov byl tak blízko. Už jen pár rohů.

Ulice byly mrtvolně tiché, ozývalo se jen šplouchání mých bot. A pak jsem to uslyšela.

Deštěm zadunělo hluboké, hrdelní zavrčení.

Dech se mi zadrhl v krku. Ten zvuk nevycházel z projíždějícího auta. Znělo to jako obrovský toulavý pes, vibrující syrovou nepřátelností. Sevřela jsem igelitku pevněji. Možná ho vylákala vůně čerstvého chleba.

Zdálo se, že se to vrčení rozléhá z poslední uličky, kterou jsem musela minout, než dojdu ke svému domu. Chloupky na zátylku se mi zježily. Ztěžka jsem polkla, tep se mi zrychlil. Zvířata jsem měla ráda, ale tahle část města nebyla přátelskými tuláky zrovna proslulá. Někdy se u popelnic potulovali divocí psi, zoufalí a zlí. Rozhodně jsem se nechtěla stát něčí dnešní večeří.

„Do háje,“ zamumlala jsem si pod vousy a přešla do svižného, nervózního poklusu, když jsem se přiblížila k ústí té temné uličky.

„Copak to máš v té tašce, princezno?“

Hluboký, hrubý hlas mě zastavil na místě. Ztuhla jsem a moje oči střelily do černočerné propasti mezi cihlovými budovami. Skrz hustý déšť zazářily ve tmě dvě neonově zelené oči. Nepatřily toulavému psovi. Patřily muži. Lupiči.

V hrudi mi vystřelila panika. Otočila jsem se na podpatku k útěku, ale než jsem udělala i jen třetí krok, kolem paže se mi sevřela něčí ruka. Sevření bylo jako železný svěrák.

Trhl mnou dozadu do stínů uličky. Vykřikla jsem a klopýtla o rozbitý asfalt. Igelitka mi vyklouzla z prstů a s vlhkým plácnutím dopadla na zem. Nasáklé drobky chleba a manilová obálka se vysypaly a rozletěly po zabláceném povrchu.

Lupič neřekl už ani slovo. Strčil mě tvrdě proti vlhké cihlové zdi. V rameni mi vzplanula bolest, jak jsem se sesunula na mokrou zem. V matném světle jsem viděla, jak padl na kolena, jeho zářící zelené oči upřené na rozsypanou hotovost. Popadl peníze.

Hrabala jsem se dozadu, dlaněmi drásala o hrubý kámen. Nohy se mi třásly, ale adrenalin mě přinutil vstát.

Než se lupič stačil otočit zpátky ke mně, stíny za ním explodovaly.

Do muže narazila masivní černá silueta. Vzduch se naplnil zvuky brutální, divoké rvačky. Vrčení, cvakání čelistí a děsivé dunění těžkých těl dopadajících na asfalt. Nebyla to jen pouhá rvačka – znělo to, jako když se zvíře zakusuje do kořisti.

Nezdržovala jsem se tam, abych zjistila, kdo vyhraje.

Vzala jsem nohy na ramena. Srdce mi bušilo o žebra jako lapený pták. Zoufale jsem zabořila prsty do kapsy kabátu, vytáhla klíče a běžela slepě dál deštěm. Vrčení se neslo ulicí a utichlo až ve chvíli, kdy jsem dorazila k těžkým skleněným dveřím svého bytového domu.

Na výtah jsem se ani nepodívala. Vrazila jsem na schodiště a vyběhla celých deset pater, plíce mě pálily a nohy křičely protestem. Vpadla jsem do chodby, sprintovala až ke svým dveřím. Narvala jsem klíč do zámku, otočila a vrhla se dovnitř.

Dveře se s prásknutím zabouchly. Zasunula jsem západku, zajistila řetízek a opřela se zády o masivní dřevo. Svezla jsem se na podlahu a lapala po dechu.

Byla jsem v bezpečí. Lupič mě nesledoval.

Svlekla jsem si promočené, mrazivé oblečení a vlezla do vařící sprchy. Horká voda smyla špínu, ale nedokázala smýt svíravý děs v mém žaludku. Nemohla jsem zavolat policii. Šlo o mafiánské peníze a odpovídání na dotazy poldů ohledně nelegálních poplatků za ochranu by pana Barnabyho vystavilo ještě většímu nebezpečí.

Z hrdla se mi vydral sten, který se odrazil od kachliček v koupelně. Peníze byly pryč. Ztratím práci. Budu si muset sbalit věci a potupně se vrátit domů. Pan Barnaby byl jediný, kdo mi dal skutečnou šanci, když jsem opustila město Cobalt. Chtěla jsem si tu vybudovat život. Snila jsem o tom, že budu mít vlastní podnik a možná jednoho dne koupím i jeho pekárnu.

Teď byl ten sen mrtvý v nějaké špinavé uličce.

Do mysli se mi vkradla temná myšlenka. Co kdybych lhala? Co kdybych panu Barnabymu řekla, že ti mafiáni přišli a peníze si vzali? Dneska v noci se tu vůbec neukázali. Možná je zatkli. Třeba už si o ně znovu neřeknou.

Vypnula jsem vodu, znechucená sama sebou, že s takovým nápadem vůbec koketuju. Tomu starému muži bych nikdy nedokázala lhát. Prostě budu muset zítra čelit následkům.

Vylezla jsem z koupelny, vysušila si vlasy a natáhla si nadměrné pyžamo. Vyčerpání mi tížilo celé tělo, ale věděla jsem, že dnes v noci neusnu. Odšourala jsem se do ložnice a odhrnula těžkou peřinu.

Ruka mi zavadila o něco tuhého a šustivého.

Papír.

Ztuhla jsem a dech se mi zasekl v hrudi. Přímo uprostřed mé matrace ležela nedotčená papírová obálka.

Nebyla to ta manilová z pekárny. Tahle byla nová, zářivě bílá a zalepená. Pod klopou byl zastrčený silný štos známých zelených bankovek. Pět set dolarů.

Po celém těle mi naskočila husí kůže.

Prudce jsem se rozhlédla a očima prohledala temné kouty ložnice. Bydlela jsem v desátém patře masivního věžáku. Doběhla jsem k oknu – zevnitř zamčeno. Zkontrolovala jsem vchodové dveře – stále na řetízku a západce.

Někdo byl v mém bytě. Někdo stál přímo tady v mé ložnici.

Třesoucími prsty jsem po obálce natáhla a zvedla ji. Na přední straně byl připojený malý vzkaz, napsaný ostrým, elegantním rukopisem.

Nestar se o zítřek, človíčku. Ochráním, co je moje.

-Alfa

Papír se mi v třesoucí se ruce chvěl. Strach, který jsem cítila v té uličce, byl ničím ve srovnání s ledovou hrůzou, co mi teď tekla po páteři.

Alfa.

Co to bylo za jméno? Bylo bizarní, majetnicky znějící a hluboce znepokojivé. Ale to, z čeho mi tuhla krev v žilách, bylo to náhlé, děsivé uvědomění, které mě zasáhlo.

Alfa. Přesně tak se jmenoval i starosta mého tajemného rodného města Cobalt City.