Pohled: Kaelen.

„Alfo, jsi si tím jistý? Jsi si naprosto jistý, že tahle lidská dívka je tvá osudová družka?“

Soustředěně jsem zíral na zářící displej svého telefonu. Fotografie Madeline mi pohled oplácela. Palcem jsem přejížděl po její usmívající se tváři. Bylo to dnes ráno už po desáté, co se mě Declan zeptal na úplně tu samou otázku. Vedle mě v elegantním výtahu můj Beta přešlápl z nohy na nohu. Cítil jsem z něj ve vlnách vyzařující skepticismus.

V hrudi mi zachrastilo hluboké, hrozivé vrčení. Ta naprostá troufalost jeho pochybností Easta hluboce urazila. Můj vnitřní vlk zavrčel a jeho majetnická zuřivost drásala okraje mého sebeovládání. Střelil jsem pohledem po Declanovi. Vidění se mi zabarvilo, jak mé modré oči dravě zežloutly.

„Máš snad s mou družkou nějaký problém, Declane?“ vyštěkl jsem. Můj hlas byl jako temné dunění a odrážel se od kovových dveří.

Declan sebou trhl, sklopil zelené oči a nervózně si projel rukou blond vlasy. Byl Betou mého otce. Svěřil bych mu svůj život i bezpečí smečky, ale odmítal jsem komukoli dovolit zpochybňovat posvátné pouto udělené samotnou Měsíční bohyní.

„Smrdí jako člověk,“ zamumlal Declan a nechal hlavu skloněnou v podřízenosti.

„Já vím, že voní jako člověk,“ opáčil jsem a přinutil své dominantní instinkty ke klidu. Výtah cinkl a oznámil naše patro. „Ale nikdy ji neodmítnu. Za žádných okolností neopustím svou předurčenou partnerku. Ona je moje a já jsem její.“

Dveře se rozestoupily a odhalily prosklenou zasedací místnost. Zastrčil jsem si telefon do kapsy a přesměroval pozornost zpět k naléhavým obchodním záležitostem. Měl jsem vést smečku a zajistit multimilionovou korporaci.

Delta stál v pozoru u těžkých dvoukřídlých dveří. „Alfo, členové představenstva už jsou tady.“

Kývl jsem, upravil si kravatu a vešel do místnosti. Tucet mužů v dobře střižených oblecích povstal z úcty. Tito lidští manažeři pracovali už pod mým zesnulým otcem. Dnes jsme měli dokončit masivní fúzi s klinikami Apex. Nešlo jen o další korporátní akvizici; bylo to otcovo poslední přání.

Zavraždil ho sabat Shadow Haven, špinavé doupě hrabivých upírů. Ta vzpomínka mi stále vypalovala díru do břicha. Chtěl jsem jim vytrhat hrdla, ale slepá pomsta by jen zanechala mou smečku zranitelnou. Nejprve jsem musel upevnit svou pozici Alfy a ochromit ty krvesaje tam, kde to bolelo nejvíc.

Tento konkrétní řetězec nemocnic stál přesně na hranici nadpřirozených území města. Aktuálně ho žádný tvor z nadpřirozené komunity nemohl bezpečně využívat, protože patřil lidem. Kdyby si na něj činil nárok sabat Shadow Haven, získali by kontrolu nad místní zdravotní infrastrukturou. Udělali by z ní zbraň a odmítali vlkům ošetření až do poslední vteřiny, jen aby se mohli dívat, jak krvácíme. Byl jsem tady, abych jim v tom zabránil.

Sedl jsem si do čela dlouhého mahagonového stolu. Byrokrati cosi monotónně drmolili, promítali prezentace a finanční plány. Bylo to úmorně nudné. Sáhl jsem po elegantním černém peru ležícím na koženém portfoliu přede mnou a podepsal se na tečkovanou čáru.

Tím jediným tahem inkoustu jsem se oficiálně stal majitelem nemocniční sítě celého severního okrsku. Fúze s klinikami Apex byla dokončena.

Odhodil jsem pero. Znal jsem následky této agresivní expanze. Zajištění tohoto korporátního bastionu bylo jako hodit zbytky ryb do vod plných žraloků. Jakmile to prosákne na ulici, rivalské frakce vycení zuby. Zaměří se na mě, protože ve svém mladém věku vypadám zranitelně. Myslí si, že je mé impérium slabé, protože po mém boku nestojí žádná Luna, jež by uzemnila mou moc. Jen ať přijdou. Korporátní bezpečí mé smečky musí mít přednost před jejich malichernou politikou.

Schůze se táhla dál. Muži v oblecích si třásli rukama a probírali čtvrtletní marže. Přitakával jsem a rozdával příkazy, ale má mysl byla daleko od zasedačky. Hruď mi svírala intenzivní, drtivá touha. Madeline. S každým novým nadechnutím mé smysly pátraly po ní. East vztekle přecházel sem a tam v mé hlavě a vyžadoval, ať k ní jdu.

Sklopil jsem zrak na hodinky. Ručičky svítily proti tmavému ciferníku. 23:30.

Projel mnou nečekaný šok. Bylo už hodně pozdě. Touhle dobou už půjde po ulicích úplně sama. Odstrčil jsem židli a opustil zbytek korporátních povinností bez jediného ohlédnutí. Vyřítil jsem se z budovy a hodil tělo za volant své Corvety.

Motor s řevem ožil. Uháněl jsem ulicemi města hnán primitivní potřebou dohlédnout z bezpečné vzdálenosti na to, aby došla bezpečně domů.

*Proč si naši družku nevezmeme ještě dnes večer domů?* dožadoval se East odměřeně a jeho hlas se rozléhal uzavřenými hranicemi mé mysli.

Sevřel jsem volant pevněji. *Ona vůbec netuší, kdo jsme. Žádný člověk nepůjde dobrovolně domů s úplným cizincem, Easte.*

*Je naše,* odsekl můj vlk.

*Musíme si její lásku zasloužit. Musíme časem vybudovat její důvěru. Nemá vlčí instinkty. Nemůžeme ji jen tak vtáhnout do našeho světa a čekat, že to přijme.*

East si pohrdavě odfrkl, mou přednáškou o lidských párovacích rituálech naprosto nezaujatý. *Tak si ji získej, pitomče.*

Těžce jsem si povzdechl a uznal jeho pravdu. Můj vlk se nemýlil. Potřeboval jsem vymyslet nějaký racionální plán. Ale než jsem se vůbec mohl zaměřit na to, jak náš vztah zařídit, zasáhly mé zbystřené nadpřirozené smysly něco děsivého.

Tichou nocí proklouzl zrůdný zvuk. Hluboké, divoké zavrčení. Do vlhkého vzduchu pronikl zřetelný zápach agresivního, pomateného vlčího pižma.

Dupl jsem na brzdy a strhl Corvetu k chodníku. Slyšel jsem šílený tlukot Madelinina srdce. Byla zahnána do temné uličky. Divoký Feral ji vháněl do kouta a jeho nespoutaný pohled visel na tašce s hotovostí v jejích rukou.

Jednal jsem zcela výlučně na základě výbušného instinktu, ani jsem se neobtěžoval otevírat dveře od auta. Vymrštil jsem se přes stažené okýnko ven a moje kosti ještě ve vzduchu začaly praskat a přeskupovat se. Za ten zlomek vteřiny, než mé tlapky dopadly na mokrý asfalt, jsem se plynule přeměnil do své obrovské podoby černého vlka.

Vřítil jsem se do stínů. Ten Feral se po ní ohnal, ale napálil jsem do něj jako nákladní vlak.

Mé čelisti sklaply na krku toho divocha. Ochutnal jsem horkou, odpornou krev. Házel sebou a chtěl mi do ramene zarýt tesáky, ale já byl příliš velký a mocný. Přibil jsem ho k asfaltu a nelítostně ho roztrhal na kusy. Kosti mu křupaly pod mými špičáky. Vytrhl jsem mu hrdlo a hodil tu bezvládnou masu masa stranou.

Stál jsem nad zničenou mrtvolou a z tlamy mi kapala krev. Madeline upustila peníze. Rychle se plazila zpátky a její pach prosytil čirý děs. Neudělal jsem k ní ani krok. Zůstal jsem ukrytý ve stínech, aby měla zcela volný prostor uniknout do deště.

Sledoval jsem, jak utíká, hruď se mi dmula. Okamžitě jsem otevřel myšlenkové spojení ke svému Betovi.

*Declane. Přines mi přesně pět set dolarů v hotovosti. Vem náhradní oblečení. A pošli na mou současnou pozici úklidový tým na tu mrtvolu!*

*Ano, Alfo,* odpověděl Declan skrze propojení.

O pár minut později se objevil s černým Escaladem. Vyšel ven do deště a podával mi obyčejné bílé tričko, černé džíny a zalepenou obálku. Přeměnil jsem se zpět do své lidské podoby, kosti zapadly na své místo. Navlékl jsem si džíny a přetáhl si přes hlavu triko.

„Od nynějška chci tři stráže, které budou střežit její trasu domů,“ vyštěkl jsem nekompromisní rozkaz a sebral Declanovi obálku z ruky.

Declan uklonil hlavu. Obrátil jsem se zády k čistící partě a namířil si to rovnou k Madelinině zchátralému obytnému komplexu. Cihlová fasáda se drolila a bezpečnostní branka byla pro legraci. Vůbec netušila, že přesně ve chvíli, kdy podepsala onu nájemní smlouvu, jsem pro jistotu odkoupil rovnou celou budovu.

Minul jsem vstupní halu a vyrazil po schodech. Desáté patro. Byt 1005.

Vytáhl jsem z kapsy svůj univerzální paklíč a vložil ho do zámku. Válec potichu cvakl. Vklouzl jsem do jejího bytu a tiše za sebou zavřel dveře.

Těžký pach jejího hlubokého strachu prostupoval celým stísněným obývákem. Byl hustý a kovový a sevřel mi zadní část krku. East v mé hlavě ze sebe vydal žalostné zakňučení. Nervózně popocházel a oplakával hrůzu, kterou naše ubohá družka zrovna prožila. Měli jsme ji chránit, a přesto musela projít takovým děsem.

Stál jsem zamrzle v malé předsíni. Z koupelny se ozývalo šplouchání hučící vody. Byla ve sprše. Pomalu začal ten kovový strach blednout a byl nahrazen omračujícím, nádherným aroma letních kopretin a pampelišek. Ta sladká vůně mnou prostoupila, ovinula mé smysly a uklidnila rozrušeného vlka.

Tiše, jako duch v noci, jsem vkročil do její malé ložnice. Přistoupil jsem k matraci a na postel položil bělostnou obálku. Uvnitř bylo nových pět set dolarů, které nahradily hotovost, o kterou málem přišla. Zepředu jsem připojil jen krátkou poznámku.

Potom jsem vycouval od postele. Musel jsem odejít, než vyleze ze sprchy. Cestou ven jsem si všiml poškozeného předního zámku dveří. Obratně a bez hluku jsem opravil volný řetízek a zarovnal západku.

Proklouzl jsem na chodbu jen pár vteřin předtím, než vodu ve sprše vypnula.

Vstoupil jsem dolů na ulici a nalezl zpátky soukromí ve své Corvetě. Seděl jsem potichu ve tmě a svíral volant. Zavřel jsem oči a zhluboka vdechl. Na látce toho bílého trička ještě zbývala její slaboučká stopa medových kopretin. Zhluboka jsem ten pach vdechoval a nechal první euforii z bytí v jejím těsném prostoru prostoupit kůží.

Ale to teplo nedokázalo přetrvat. Krutá, zdrcující pravda ohledně našeho mezidruhového pouta do mě znovu udeřila a začala ztěžka vytlačovat veškerou radost z mých plic.

Zíral jsem oknem auta ven a dočista se utápěl v temné propasti těch nejčernějších scénářů. Ty světy byly zcela odlišné. Co když z nás bude někdy strachy celá bez sebe? Co když nás navždy odmítne v okamžiku, kdy zjistí, jakým typem příšery opravdu jsem? Lidé měli z vlkodlaků děs. Kdyby věděla, že ta bestie v uličce jsem byl já, pohlédla by na mě vůbec ještě s láskou?

Z hlubin mojí mysli se však vynořila hrozivější, těžší obava. Její pravda byla tak krutá, že donutila i toho vřeštícího vlka zakňučet. East se schoulil vzadu a tiše vyčkával.

Já byl nesmrtelný.

Pokud by mě někdo nezabil v bitvě, čekala mě věčnost. Jenže Madeline ne. Její smrtelné tělo zůstávalo křehké, plynule spoutané neúprosným osudem.

Zůstanu mladý, zatímco její vlasy zešediví. Budu silný, zatímco její kosti zkřehnou. Budu muset držet její ruku, až nakonec sejde a podlehne smrti.

Plná hloubka té tragédie se mi usadila v plicích. Její délka života byla v porovnání s mou nekonečnou existencí jako kratičká vteřina. Zcela otřesen se můj štít zhroutil. Zaklonil jsem hlavu o sedačku, ukrytý v temnotě té tiché kabiny, a uronil jedinou horkou slzu.

„Je Měsíční bohyně skutečně tak krutá?“ zašeptal jsem nahlas.