POV: Gideon

„Chci kontrolu těhle míst ve čtvrté zóně Feral. Chci, aby byl každej čokl od VanceMoonů mrtvej, nebo ležel ve zkurvený nemocnici.“ Přecházím po zasedací místnosti, v hrudi mi vibruje hrdelní vrčení, když se dívám do očí svým hlavním poručíkům. Stojí strnule a vstřebávají ten smrtící rozkaz. Čtyři mé loajální vlky včera odmítli přijmout v místní nadpřirozené nemocnici. Odepřeli jim lékařskou péči. Krev se ve mně vaří při té zjevné neúctě.

Vyhrabal jsem se ze špíny, abych se stal Alfou Strykerů. Přežít jako opuštěné sirotčí štěně znamenalo naučit se vytrhávat hrdla dřív, než oni vyrvou to moje. Na barvě srsti nesejde; záleží jen na vlkovi. Odmítám dovolit, aby mi do mých operací zasahoval nějaký privilegovaný spratek, který svůj titul pouze zdědil. Kaelen VanceMoon si myslí, že se na nás může dívat spatra? Máme ve Stryker Heights přes pět set vlků. Já jim vládnu, protože jsem si to zasloužil. On vládne, protože mu tatínek odkázal peníze.

„Jdu si vyzvednout svou družku a přivedu ji sem,“ prohlašuji. V místnosti zavládne mrtvolné ticho.

Odcházím z velitelství odhodlaný vzít si to, co mi patří. Zastavím u té malé pekárny, kde pracuje, ale úplně ztuhnu. Okolí se hemží elitními válečníky VanceMoonů. Vystupují ze stínů uličky s tvrdými výrazy a jejich tiché vrčení se nese chladným večerním vzduchem. Je teprve osm hodin, není dost pozdě na to, aby ulice zely prázdnotou, a přesto tihle bastardi tady stojí v zemi nikoho a odvažují se mě vyprovokovat k prvnímu kroku. Ignoruji jejich vyzývavé pohledy a prorazím předními dveřmi dovnitř.

Uvnitř nedokáže ta sladká vůně cukru a droždí zamaskovat těžké napětí. Vetchý lidský majitel, pan Barnaby, stojí toporně u pultu a vypíná velkou průmyslovou troubu.

Podívá se mi přímo do očí. „Madeline tu už nepracuje, synku,“ řekne přísně.

Jeho zrychlený tep prozrazuje, že lže. Rozzuřený jeho vzdorem nechám zpoza rtů vyklouznout ostré tesáky. Mé oči se rozzáří jasnou, zářivou zelenou barvou. Z hrdla se mi vydere hrozivé zavrčení. „Špatná odpověď, starochu.“

Okamžitě ze stínů předního posezení pekárny vyjde sedm těžce ozbrojených válečníků a těsně mě obklíčí.

„Gideone, tenhle člověk je pod ochranou Alfy. Stáhni se,“ zavrčí velitel válečníků a dlaň má položenou na skryté zbrani pod bundou.

Bez mrknutí oka udělám dva vyzývavé kroky k pultu. „Co je mu kurva do nějakých lidí?“ ušklíbnu se.

„Protože jeden z těch lidí je moje pravá družka a ty jsi k ní neměl úctu.“

Ze zadní místnosti se ozve hluboký, autoritativní hlas. Vzduch v pekárně ztěžkne jako olovo. Kaelen projde lítačkami. Jeho přítomnost udusí ten malý prostor čistou dominancí. Do smyslů mě udeří vůně ozonu a alfí moci. Okamžitě si uvědomím svou chybu. Tohle je past. Vypočítavá past. Nepřišel sem jen chránit člověka; oficiálně mě tady a teď na linoleové podlaze vyzývá k boji o dominanci a území.

„Ta holka je moje!“ zařvu, klesnu do bojového postoje a jsem připraven bojovat na život a na smrt.

Ale hluboko v mé mysli mi nohy podtrhne katastrofální zrada. *Ne, to není,* štěkne Bane, můj vlastní vlk. *Já ti nepomůžu.*

Násilím mě odřízne a vybuduje neproniknutelnou mentální zeď. Odmítá mi propůjčit jedinou kapku nadpřirozené síly, opouští mě, protože oba známe tu nepopiratelnou pravdu. Není naše a my si ji nemůžeme nárokovat.

Kaelenův postoj se změní, jak vycítí ten vnitřní rozkol mezi mnou a mým vlkem. Rtu se mu dotkne krutý úsměšek. „Kdyby byla, tvůj vlk by tě nechal označit si ji,“ zavrčí.

Ponižený a zaslepený vztekem se vrhnu kupředu. Máchám pěstí se vším, co jako člověk mám, a zasadím pevnou ránu drtící kosti přímo do Kaelenova obličeje.

Alfa VanceMoonů ani neucukne. Hlava se mu sotva pohne.

S oslepující rychlostí zaútočí Kaelen zničujícím úderem přímo do mého břicha. Rána mi s ostrým vzlykem vyrazí vzduch z plic. Trupem mi vybuchne bolest a já zavrávorám dozadu. Vrazím rovnou do čekajících paží válečníků VanceMoonů. Popadnou mě za ruce, natáhnou je a brutálně mě přitlačí k pomoučené vitríně.

Kaelen, který se neštítí špinavých triků, aby mi ukázal svou převahu, udělá pomalý, rozvážný krok k pultu. Natáhne ruku a popadne pevnou kovovou obracečku ležící u pokladny. Zírá mi do očí a svírá kovovou rukojeť holou rukou. Stiskne ji. Silný kov se ohne a zkroutí pod jeho čistým stiskem, dokud se mu ostré hrany nezabodnou do dlaně. Tmavá krev začne silně prýštit, kape z rukojeti a tlumeně dopadá na podlahu.

„Tohle je za to, žes vyděsil mou družku,“ zavrčí Kaelen. Jeho žluté oči září smrtícím úmyslem. Vstoupí do mého prostoru, zvedne svou těžkou, obutou nohu a připravuje se vybrat si brutální daň. Srazí botu tvrdě na můj kolenní kloub. Pekárnou se rozlehne odporně znějící křupnutí kosti, po kterém následuje další přesné dupnutí na mou druhou nohu. Bolestí se mi zatmí před očima.

POV: Madeline

Obklopí mě vůně drahé kolínské a ukotví mě v přítomnosti. Pohodlně sedím na svém malém gauči a cítím se přesně tak, jako by mě střežil nějaký obr. Kaelen má svou silnou, svalnatou paži pevně ovinutou kolem mých ramen. Po tom děsivém, monstrózním chování, které dnes předvedl pan Stryker, je tohle bezpečí luxus, o kterém jsem nikdy nevěděla, že po něm prahnu.

Spokojeně si opřu hlavu o jeho širokou hruď a poslouchám stabilní, rytmické bušení jeho srdce. Jeho sako na míru se mi otírá o tvář.

„Co děláš v nemocnici, Kaelene?“ zeptám se potichu.

Cítím, jak se proti mně na zlomek vteřiny napne, než se uvolní. „Pracuju s Declanem na HR oddělení,“ řekne ležérním, plynulým tónem. „Bydlím tu, protože si šetřím peníze, abych se mohl vrátit do školy.“

Věřím té lži, aniž bych o tom přemýšlela. Dává to naprostý smysl. Ukolébaná jeho teplem a pevnou hradbou svalů pod jeho oblečením se mi zavřou těžká víčka. S ním a s jeho masivním psem nablízku mi nemůže nic ublížit. Sklouznu do hlubokého bezesného spánku na gauči, abych se druhý den ráno probudila sama ve své vlastní posteli.

Protáhnu se, zírám do prázdné místnosti a cítím hluboké zklamání, že nezůstal na noc.

Odhodím ten pocit a rozhodnu se být produktivní, jelikož mám volno. Umyju zatoulané nádobí, ustelu postel a popadnu koště, abych uklidila obývák. Když zametám poblíž předních dveří, štětiny se mi zachytnou o něco pevného.

Shýbnu se a vytrhnu z drážek podlahy tvrdou bílou obálku. Byla tiše vstrčena pod moje dveře. Když rozevřu klopu, vyklouzne mi do dlaně těžká platinová kreditní karta s vysokým limitem, následovaná milým ručně psaným vzkazem.

*Skoro jsem zapomněl. Tady máš nějaké peníze pro případ, že bys něco chtěla, když jsi teď doma. NECHOĎ nikam sama, Brant je v mém bytě, stačí zaklepat a on tě vezme svým autem. Jo, a Alfa šel dneska do psího salonu! —Kaelen.*

Na rtech mi pohrává úsměv, dokud mi zrak nepřelétne to dokonalé písmo podruhé. Elegantní, ostré smyčky písmen spustí ostrou vzpomínku. Zatají se mi dech. Vrhnu se ke kuchyňské zásuvce a vytáhnu tajuplný vzkaz, který jsem dostala po mém přepadení v uličce – ten, který byl přiložený k mafiánským penězům a podepsaný ‚Alfa‘.

Položím je vedle sebe na linku. Rukopis je identický. Každý sklon, každé přeškrtnuté ‚t‘. Oba dva napsal Kaelen.

Ale Alfa se měl jmenovat jeho pes. Proč by Kaelen podepisoval vzkaz jménem svého psa? Jak mě mohl pes zachránit v uličce a proč by Kaelen psal ten dopis?

Hlava mi šrotuje a skládá dohromady děsivé souvislosti, které nechci vidět. Popadnu oba vzkazy, pochoduji chodbou a pevně zaklepu na Brantovy dveře 1003. Potřebuju odpovědi.

Brant otevře dveře. Vypadá vyčerpaně. Ustoupí stranou a opatrně mě zve dovnitř. V bytě je nepořádek, všude leží prázdné obaly od svačin a zatuchlé hrnky od kávy.

„Promiňte za ten nepořádek, Luno,“ zamumlá a tře si oči. Ztuhne a z tváře mu vyprchá veškerá barva. Nervózně si odkašle a snaží se nešikovně opravit. „Chci říct... Madeline.“

Ignoruju to přeřeknutí a vstoupím dál do místnosti. „Potřebuju, abys mi něco slíbil,“ řeknu napjatě. „Odpřísahej mi posvátný slib, že nikomu neřekneš o tom, že jsme spolu tady mluvili, a slib mi, že si nebudeš myslet, že jsem blázen.“

Svalí se do křesla, překříží si nohu a zaujme obranný postoj. Kývne, celý prkenný.

Přecházím po podlaze a sypu ze sebe nemožná fakta. „Když jsem byla v autě pana Strykera, viděla jsem, jak mu rostly zuby a nehty. Oči se mu změnily z tmavě hnědých na zářivě zelené. Zavrčel, Brante. Ale ne jako člověk, který si odkašlává. Jako pes. Jako obrovskej, opravdovej pes.“

Zastavím se a natáhnu ruku se dvěma vzkazy. „Úplně stejné zavrčení jsem slyšela v pátek v noci. Na toho lupiče, který mě okradl, zaútočil obří černý pes. A tyhle vzkazy... rukopis je identický. Oba dva napsal Kaelen.“

Brant se sveze po zdi a zaklání hlavu. Těžce a poraženě si povzdechne. Vytáhne z kapsy jednu cigaretu a škrtne zapalovačem. Když si dlouze potáhne, podívá se na mě. Jeho oříškové oči nečekaně a naprosto nemožně zatančí žhnoucím, jasně oranžovým světlem.

„Do prdele s tím,“ zamumlá a vykašle se na tu maškarádu. „Je to vlkodlak, Madeline.“

Z plic se mi vytratí vzduch. Těžce dosednu na okraj konferenčního stolku, naprosto ohromená. Dech se mi zasekne v krku. Zírám na něj a čekám, kde je ta pointa, ale to oranžové světlo v jeho duhovkách zůstává stabilní a děsivé.

Brant se nakloní dopředu a nervózně mi vysvětluje realitu jejich skrytého světa. Podrobně popisuje smečky, hierarchii, to nebezpečí. Vysvětluje, jak se přede mnou Kaelen snažil tak usilovně a ze všech sil skrývat svou pravou povahu, až mu to drásá duši. „Dostal jsem příkaz vás hlídat, zatímco on je v práci. Asi mě zabije za to, že jsem vám to řekl.“

Ruce se mi třesou, když svírám okraje stolu. „...Ale myslela jsem, že Alfa se jmenuje ten pes?“ zeptám se a hlas se mi třese, když zapadne ten poslední, děsivý kousek skládačky.

Brant zakroutí hlavou a v hlase mu zní upřímná hrůza. „Ne, Alfa je Kaelenův titul. Hladila jste jeho pravou podobu. Je to náš vůdce.“

Paže a krk se mi pokryjí husí kůží. Ten smrtící, monstrózní tvor, kterého jsem hravě hladila, kárala, krmila ho zbytky a nechala ho spát ve své posteli, byl vražedný predátor. Byl to muž. Ten nejsilnější vlkodlak z jejich smečky. A přesto se mi navzdory své děsivé moci a síle lámat kosti nikdy nepokusil ublížit. Ležel mi u nohou.

Pořád dost silně nesvá z téhle nadpřirozené hierarchie a těch pravidel, co na mě Brant právě vysypal, těžce polknu. „Pak proč...“ odmlčím se a zírám na kouř cigarety, který stoupá ke stropu. „Proč se pořád přeříkáváš a říkáš mi Luno?“

Brant si naposledy zhluboka potáhne ze své cigarety. Nakloní se přes stůl a pomalu típe oharek v popelníku. Podívá se mi přímo do očí a uštědří mi finální ránu, co otřese celým mým světem.

„Protože jste pravá, spřízněná duše Alfy Kaelena.“