Ticho domu prořízl pronikavý výkřik a vytrhl mě z hlubokého spánku. Vystřelila jsem v posteli do sedu, hruď se mi prudce zvedala a ten zvuk mi stále dozníval v uších. Na okamžik mi tma v mém pokoji poskytla falešný pocit bezpečí. Zdálo se, že je všechno na svém místě. Stíny se nehýbaly, okno bylo zavřené a ve vzduchu visela povědomá vůně mého pracího prášku. Pak ticho roztříštil druhý výkřik. Byl surový, hrdelní a nepochybně patřil mé matce.

Odkopla jsem přikrývky a vrhla se ke dveřím. Bosýma nohama jsem dopadla na podlahu na chodbě, ale neudělala jsem víc než dva kroky. Uviděla jsem červenou. Stěny chodby byly zamazané karmínovými šmouhami, jako by někdo vlekl po sádrokartonu těžké, krvácející tělo. Do nosu mě udeřil kovový, nevolnost vyvolávající pach čerstvé krve, který zcela pohltil mé smysly.

Zkusila jsem se rozběhnout k ložnici rodičů, ale nohy mi zničehonic podklouzly a já tvrdě dopadla na zem. Teplá, hustá tekutina mi cákla na kůži a okamžitě se nasákla do pyžama. Hrabala jsem se po čtyřech a bojovala o pevnou půdu pod nohama, ale chodba byla kluzká krví mé matky. Hrdlo mi sevřela panika. Skousla jsem si ret, abych potlačila vzlyk. Končetiny se mi třásly, když jsem konečně našla oporu o podlahovou lištu a donutila se vstát.

Zbytek cesty jsem doklopýtala a vtrhla otevřenými dveřmi do ložnice rodičů.

Nad zničným tělem mé matky stál mohutný muž v tmavém oblečení s černou maskou. Sklopila jsem zrak. Ležela bez pohnutí, oči měla prázdné a rudá kaluž kolem ní se zvětšovala. Z hrdla se mi vydral přiškrcený výkřik a podlomila se mi kolena. Dopadla jsem na podlahu vedle zárubně. Maskovaný muž pomalu otočil hlavu a zafixoval na mě svůj temný pohled.

Moje vnitřní vlčice zakňučela, paralyzovaná čirou dominancí a hrůzou, které z vraha vyzařovaly. Nemělo smysl utíkat. Nemělo smysl se bránit katovi, který právě zmasakroval moji rodinu. Pevně jsem zavřela oči a sklonila hlavu na znak podřízenosti. Tiše jsem se modlila k Měsíční bohyni a prosila ji, ať mi dopřeje rychlý konec, abych se mohla připojit k rodičům v jejím vřelém objetí. Čekala jsem na poslední ránu. Čekala jsem na bolest.

Nic se nestalo.

Otevřela jsem oči. Ložnice byla prázdná, až na těla na podlaze. Vrah byl pryč. Přerývaně a třesavě jsem vydechla, plíce mi hořely, ale úleva zemřela ve chvíli, kdy jsem se znovu podívala dolů. Místnost naplnil dusivý zápach smrti. Byla jsem jedinou živou bytostí, která v domě zbyla.

Drsné lusknutí prstů mě vytáhlo z noční můry.

„Slečno? Slečno Vanceová?“

Zamrkala jsem a začala ostře vnímat sterilní, oslepující zářivky policejní vyslýchací místnosti. Hleděla jsem přes ošoupaný kovový stůl na lidského detektiva. „Ano. Omlouvám se.“

„Ptal jsem se, jestli jste viděla útočníka.“ Opřel se na židli a poklepával tužkou o blok.

„Ano, ale měl masku. Neviděla jsem mu do tváře.“ Udržovala jsem hlas chladný a monotónní, abych skryla vztek, který mi vřel těsně pod kůží.

Detektiv se znovu naklonil dopředu, oči zúžené podezřením. „Měl ten muž nějaké rysy, které byste dokázala rozeznat? Barvu očí? Tón pleti? Možná výšku?“

Zírala jsem na jeho povýšený výraz. V hrudi mě drásalo primární nutkání. Chtěla jsem se proměnit. Chtěla jsem nechat své kosti praskat a přetvořit se, vypustit svou vlčici, abych mohla tuhle vyslýchací místnost roztrhat na kusy a ukousnout mu hlavu. Lidská spravedlnost byla ubohý, pomalý stroj. Když se moji rodiče rozhodli opustit naši starou smečku a žít klidný život mezi lidmi, respektovala jsem to. Nikdy jsem o tom nepochybovala. Ale právě teď, když jsem seděla v mrazivé místnosti pokrytá zaschlou krví, mi došla chybnost jejich plánu. Lidé spoléhali na soudy a důkazy. Vlkodlaci na krev za krev.

Neměla jsem v úmyslu nechat tuhle věc na lidské policii. V té ložnici jsem zachytila vrahův výrazný pach. Má vlčice si uložila do paměti přesný kovový nádech jeho potu smísený s kůží jeho masky. Hodlala jsem ho vystopovat sama. Ta vyděšená holka, co padla na kolena a modlila se za smrt, byla pryč. Nahradil ji predátor prahnoucí po pomstě.

Ale tohodle detektiva pravda nezajímala. Z jeho otázek odkapával sarkasmus. Podíval se na mé krví nasáklé oblečení, na můj prázdný výraz a už se rozhodl, že jsem hlavní podezřelá. V jeho mysli jsem své rodiče zmasakrovala já a on už dělal jen rutinní kroky, aby mě mohl zavřít do cely.

„Slečno, potřebuji, abyste odpovídala na mé otázky.“ Detektiv poklepal tužkou silněji a znovu pronikl do mých myšlenek.

„Měl tmavé oblečení, masku a rukavice. Byla jsem v šoku. Skoro jsem se na něj nepodívala.“ Nakrmila jsem ho úplně stejnými zbytečnými informacemi, jaké jsem mu dala před hodinou.

Otevřel ústa, aby na mě začal tlačit víc, ale těžké kovové dveře cvakly a otevřely se. Do místnosti vešel další uniformovaný policista, naklonil se k detektivovi a něco mu zašeptal do ucha. Detektiv zatnul čelist.

„Vypadá to, že náš malý rozhovor prozatím skončil. Váš právník je tady.“ Detektiv znechuceně odhodil tužku na stůl.

Zamračila jsem se, upřímně zmatená. „Právník? Jaký právník?“

„Váš právník, slečno Vanceová.“

Otočila jsem se na tvrdé plastové židli. Dveřmi prošel elegantně oblečený muž. Měl na sobě na míru šitý tmavošedý oblek, ze kterého přímo křičely staré peníze, a nesl úhlednou koženou aktovku. Vypadal na necelých třicet, měl nápadné rysy a takový ten druh arogantního sebevědomí, které si podmanilo celou místnost vteřinu poté, co vešel.

Položil aktovku na stůl a ochranářsky se postavil po mém boku. „Harrison Croft. Jsem právník slečny Vanceové.“

Zkoumala jsem jeho tvář a pátrala v paměti, ale nepoznávala jsem ho. Toho muže jsem v životě neviděla.

Harrison se na mě nepodíval. Jeho ostrý pohled zůstal fixovaný na naštvaném detektivovi. „Jsem tady, abych si odvedl svou klientku. Jsem si jistý, že tento vyčerpávající výslech si nelze mylně vykládat tak, že mou klientku obviňujete z vraždy jejích rodičů. Že ano, detektive?“

Detektiv sevřel okraje stolu a zjevně potlačoval nutkání odseknout mu nějakou ostrou poznámku. „Samozřejmě že může jít. Pokud ovšem bude v případě potřeby k zastižení pro další výslech.“

„Výborně. Tak tedy půjdeme.“ Harrison sáhl do kapsy saka, vytáhl úhlednou vizitku a shodil ji na kovový stůl. „Tady je má vizitka. Ocenil bych, kdybyste mě před dalším výslechem mé klientky kontaktoval přímo. Pokud se dozvím, že s ní mluvíte bez mé přítomnosti, s radostí podám návrh na vaše suspendování. Přeji hezký den, detektive.“

Harrison obrátil pozornost zpět na mě, jeho tón se jen nepatrně zjemnil. „Talio, pojďme.“

Zarazila jsem se, můj mozek stěží stíhal ten náhlý přesun moci. Zvedla jsem se ze židle na ztuhlých a bolavých nohou a následovala ho ze dveří. Procházeli jsme rušnými chodbami okrsku a ignorovali zírání ostatních policistů. Sklonila jsem hlavu dolů a sledovala jeho naleštěné boty, dokud jsme neprošli těžkými skleněnými dvoukřídlými dveřmi.

Do tváře mě udeřilo ranní slunce, drsné a oslepující. Zastavila jsem se na nejvyšším betonovém schodu a zvedla ruku, abych si zastínila oči. Zrak se mi rozmazal, jak jsem se snažila přizpůsobit dennímu světlu. Vylovila jsem z kapsy telefon. Displej byl prasklý, ale digitální hodiny vyprávěly děsivý příběh. Byla jsem na tom okrsku zavřená dvacet čtyři hodin. Celý den neúnavného vyslýchání bez jídla, vody nebo spánku.

Adrenalin, který mou vlčici držel při vědomí, se konečně vytratil. Narazila do mě vyčerpanost až do morku kostí a mírně se mi z ní podlomila kolena.

Vzhlédla jsem. Harrison už byl v polovině chodníku a přesouval se dlouhými, odhodlanými kroky.

„Počkejte! Kam jdete?“ křikla jsem, hlas mi suše přeskočil.

Zastavil se a otočil, když si uvědomil, že už za ním nestojím. „Beru tě někam, kde si odpočineš. Máš za sebou opravdu hodně a jsem si jistý, že jsi unavená.“

Sestoupila jsem o těžký krok níž po schodišti a svírala kovové zábradlí, abych se udržela zpříma. „Asi docela jsem.“

„Protože šok a adrenalin doznívají, můžeš se cítit velmi slabá. Bylo by nejlepší, kdyby sis dala na chvíli čas, něco snědla a odpočinula si.“ Harrison vyšel zpátky po chodníku a zastavil se na úpatí schodů.

Pohled se mi znovu rozvlnil. Své těžké končetiny jsem cítila, jako by byly nalité olovem, a moje vnitřní vlčice se schoulila vzadu v mé mysli, příliš vyčerpaná na to, aby si vůbec udržela stráž. Zírala jsem dolů na toho pohledného cizince, který mě právě vytáhl z policejního výslechu.

„Kdo jste?“ vyhrkla jsem ostře a hlas mi klesl do drsného šepotu.

Přistoupil blíž, natáhl se a pevně mě chytil za ramena. Jeho dlaně byly pevné a teplé, ukotvovaly mě, když jsem vrávorala na nohou. „Jsem přítel tvých rodičů. Všechno ti vysvětlím, to slibuji, ale právě teď jsi stále v nebezpečí. Musím tě dostat do bezpečí.“

To slovo nebezpečí se mi do hrudi zabodlo jako nový mrazivý osten paniky. Zrychlil se mi dech, mé plíce odmítaly přijmout dostatek kyslíku. Proč by někdo chladnokrevně zmasakroval mé rodiče? Proč mi tenhle cizinec říká, že jsem na řadě?

„Proč jsem v nebezpečí? Kdo po mně jde?“ Popadla jsem ho za klopy jeho drahého obleku a zoufale se dožadovala odpovědi.

Harrison pohlédl dolů na mě s vážným, nečitelným výrazem. „Alfa.“

To slovo se mi rozléhalo v lebce. Než jsem stihla zpracovat děsivou tíhu toho titulu, vidění se mi zúžilo. Hlava mi nesnesitelně ztěžkla, ranní slunce vybledlo do černa a tma mě pohltila celou.