Z pohledu: Talia

Dusivá tma, která mě pohltila před policejní stanicí, se konečně začíná rozplývat v měkké, uklidňující teplo. S námahou otevírám těžká víčka a mhouřím oči proti rannímu světlu, jež proniká skrz tenké závěsy. Rozmazané obrysy místnosti postupně získávají jasné tvary. Ležím v cizí, ale vyhřáté ložnici. Matrace pod mými zády je luxusně měkká – ostrý kontrast vůči sterilnímu, nepřátelskému prostředí stanice, kde mě nemilosrdně vyslýchali, dokud moje tělo zkrátka nevypovědělo službu. Končetiny mě bolí vyčerpáním až do morku kostí. Má vnitřní vlčice zůstává pevně schoulená v tom nejtemnějším koutě mé mysli. Je příliš vysílená, než aby se byť jen pohnula.

Lehce se otřesu, odsunu stranou silnou peřinu a spustím nohy přes okraj postele. Bosými chodidly tiše našlapuji po studené, vyleštěné dřevěné podlaze. Zvednu se, ale okamžitě mě zasáhne vlna závratě, takže se musím opřít dlaní o zeď. Jakmile se se mnou přestane točit svět, vyjdu na chodbu. Dům je obrovský a tichý. Ticho narušuje jen rytmické cvakání klávesnice, které se rozléhá z pokoje na konci chodby. Snažím se dýchat mělce a vydám se za tím zvukem.

Opatrně nakouknu pootevřenými dveřmi a uvidím svého tajemného právníka. Harrison sedí za masivním dubovým jídelním stolem a soustředěně pracuje na notebooku, jehož displej mu osvětluje tvář. Na dosah ruky má postavený kouřící hrnek kávy. Periferním viděním zachytí můj nepatrný pohyb, vzhlédne od obrazovky a věnuje mi mírný, přívětivý úsměv.

„Tělo si kvůli naprostému vyčerpání vynutilo osmnáctihodinový spánek,“ poznamená Harrison nenuceně a opře se o opěradlo židle.

Osmnáct hodin? To číslo se rozléhá v mém otupělém mozku. Jakmile se moje mysl naplno probere, děsivé trauma mě znovu zasáhne jako těžká rána přímo do břicha. Vzpomínky se na mě hrnou bez sebemenšího slitování. Mí rodiče jsou mrtví. Byli zavražděni. Jejich krev se rozlila po dřevěné podlaze našeho rodinného domu. Křečovitě zavřu oči a snažím se popadnout dech přes náhlé sevření na hrudi.

Dusivým žalem ale vzápětí pronikne děsivá poslední vzpomínka na chvíli, než jsem včera zkolabovala na betonových schodech. Harrison tehdy zmínil jeden konkrétní, velmi nebezpečný titul.

Vejdu rovnou do místnosti a veškeré mé obranné instinkty okamžitě ožijí. S každým krokem ke stolu se mé utlumené smysly prudce zostřují. V teplém vzduchu jasně zachytím jeho specifický pach. Je zemitý a divoký, je to sytá směs rozdrceného jehličí a vlhké lesní půdy. Ta pravda mě zaplaví tak prudce, až se mi zatají dech. Harrison je vlkodlak. Je úplně stejný jako já a moji rodiče.

„Říkal jste, že po mně jde Alfa. Jaký Alfa?“ vyhrknu a hlas se mi chvěje chaotickou směsí strachu a zoufalé zvědavosti.

Harrisonův výraz zjemní lítostí. Zavře notebook a věnuje mi svou plnou pozornost. „Alfa z tvé bývalé smečky.“

Má traumatizovaná mysl se okamžitě propadne do minulosti. Zase je mi deset let a někdo mnou uprostřed noci třese, abych se probudila. Vzpomínám si na to horečnaté, zmatené balení. Přichází mi na mysl čirá hrůza, která z mých rodičů sálala v dusivých vlnách, když jsme zoufale prchali z tamního území. A pamatuju si toho děsivého, krví zbroceného vůdce smečky. Alfu jsem tehdy viděla jen párkrát v životě, ale ta brutalita vrytá do jeho zjizvené tváře a zvířecí dominance, kterou vyzařoval, se mi navždy vypálily do dětských vzpomínek. Pro mě to nikdy nebyl vůdce. Byla to jen zrůda plná zubů a drápů.

Ze surovosti té vzpomínky se mi roztřesou ruce. Obejmu se pažemi a zabořím si nehty do vlastní kůže, abych si udržela kontakt s realitou.

„Proč by nás starý Alfa chtěl mrtvé?“ zeptám se, zmatená z té náhlé hrozby, kterou jsme údajně nechali za sebou už před deseti lety. Celé roky jsme žili jako lidé. Nikdy jsme nepůsobili žádné problémy.

Harrison si zhluboka povzdechne a projede si rukou úhledně upravené vlasy. „Přesný důvod neznám. Většina vůdců nenávidí, když členové opustí smečku, ale obvykle je nezačnou lovit po tolika letech jen proto, aby je zabili. Skutečně netuším, co od tebe nebo tvých rodičů chce.“

Spustím ruce podél těla. Hlava se mi točí z nezodpovězených otázek. „Odkud se s mými rodiči vlastně znáte?“

„Před několika měsíci vtrhli do mé kanceláře, abychom urychleně sepsali poslední vůli. Chovali se, jako by věděli, že jim dochází čas, a nutili mě, abych veškeré papírování maximálně urychlil,“ odhaluje Harrison.

Sáhne do ošoupané kožené brašny vedle židle, vytáhne tlusté papírové desky a podá mi oficiální listiny. Převezmu ten těžký dokument a srdce mi zběsile buší do žeber. Odklopím desky a přelétnu očima hustě psaný právnický text. Zrakem sjíždím po stránkách dolů, dokud se nezastavím u konečné částky na konci seznamu majetku. V ochromeném úžasu zírám na vytištěná čísla. Usilovně zamrkám, protože předpokládám, že mě jen šálí unavené oči, ale počet nul se nemění.

Ostře se nadechnu, šokovaná tou obrovskou sumou. „Dva miliony dolarů? To přece není možné! Kde se ty peníze vzaly?“

Dožaduji se odpovědi, i když moc dobře vím, že jsme žili skromným životem střední třídy. Otec pracoval běžnou pracovní dobu a matka vystřihovala slevové kupony. Měli jsme spolehlivé auto a slušnou střechu nad hlavou, ale nikdy jsme nebyli bohatí. Taková suma peněz nedává sebemenší smysl.

Harrison si klidně složí ruce na stole. „Tví rodiče zdroj tohoto bohatství záměrně nikdy nespecifikovali. K ochraně těchto prostředků využili právní strategii takzvaného věrohodného popření a já, jakožto jejich zástupce, jsem moc dobře věděl, že je lepší se nevyptávat. Kromě tohoto obrovského jmění ti navíc odkázali dům, ve kterém jsi vyrůstala, a plně splacený byt, který se nachází nedaleko univerzity v Maine.“

Zmínka o této konkrétní univerzitě zboří křehkou hráz, která zadržovala mé emoce. Oči se mi zalijí horkými, palčivými slzami, které rozmažou černý inkoust na papíře. Zrovna před pár dny jsem obdržela dopis o přijetí právě tam. Vzpomínám si, jak jsme se s mámou procházely po kampusu a já se zamilovala do toho malebného městečka a nádherných cihlových budov. Přijetí jsme oslavily slavnostní večeří, smály se a plánovaly mou zářivou budoucnost.

Drtivé zjištění, že mi rodiče ten byt tajně koupili, aby zajistili mou budoucnost – protože věděli, že už tu nebudou, aby to viděli –, mi zlomí srdce. Věděli, že si pro ně jde smrt, a své poslední měsíce strávili tím, že se snažili zajistit, abych to přežila já.

Pustím desky na stůl a propuknu v pláč. Z hrdla se mi vydere zoufalý sten, který se rozlehne tichou místností. Zhroutím se do židle naproti Harrisonovi a zabořím obličej do dlaní.

„Jak bych vůbec mohla prožít normální, obyčejný život na vysoké škole, když mé rodiče právě tak chladnokrevně zavraždili?“ vykřiknu a hruď se mi zvedá s každým trhaným nádechem.

Harrison na mě s povzbuzením jemně naléhá. V jeho hlase je slyšet hluboká empatie, ale zároveň vyžaduje sílu. „Tvoji rodiče ti naplánovali budoucnost. Domníváš se snad, že by si přáli, abys tu zůstala a navždy je oplakávala? Nyní před tebou leží celý život, který můžeš prožít, a nesmíš dovolit, abys ho promarnila tím, že zůstaneš tady.“

Zírám na studenou dřevěnou podlahu a slzy mi kapou do klína. V hloubi duše vím, že jeho logika je naprosto přesná. Obětovali úplně všechno, abych dostala tuhle šanci. Zoufale moc chci být docela normální teenagerka. Chci chodit na přednášky, poflakovat se po kolejích a předstírat, že žádná monstra ve tmě neexistují. Ale nevyhnutelnou pravdou zůstává, že jsem lovený vlkodlak a pouhé předstírání mi život nezachrání.

„Jak ale můžu jít na vysokou, když mě ten Alfa loví? Není to teď příliš nebezpečné?“ oponuji a mé sebezáchovné instinkty na mě v tu chvíli křičí, abych utekla a ukryla se hluboko v divočině.

Harrison se odmlčí. Jeho výraz je smrtelně vážný, jak analyzuje tu zoufalou situaci. „Nevím, co přesně Alfa požadoval, ale nedomnívám se, že by toužil po tvé smrti. Ten vrah tě mohl odstranit také, ale neudělal to. Byla jsi tam a zůstala jsi ušetřena. K tomu musí existovat pádný důvod.“

Jeho logická dedukce ve mně rozezní strunu temné hrůzy. Vrah musel projít přímo kolem mého pokoje. Zmasakroval mé rodiče a prostě mě tam nechal, abych objevila těla. Proč?

Harrisonova další slova jsou pevná a nepřipouštějí žádné námitky. „Tvojí prioritou je teď nastoupit na univerzitu. Tvým úkolem je dokonale splynout a žít co možná nejvíce jako člověk, abys nepřilákala absolutně žádnou pozornost nadpřirozena. Skryj se mezi lidmi. Já mezitím využiji své utajené kontakty ve tvé staré smečce k tomu, abych vypátral nebezpečné odpovědi, které teď tak nutně potřebujeme.“

Pomalu přikývnu a přijmu to těžké břímě své nové reality. Chápu, že z tohoto plánu nevede cesta ven. Přesto, jak tak stojím a zírám na papírové desky, mě v koutku mysli stále temně stravuje mrazivý pocit z toho, že mě vytrvale loví mocný, neviditelný tvor.

Alfa. Co ode mě doopravdy chtěl?