Tři trýznivé dny zůstávala rutina naprosto stejná. Brala jsem do ruky telefon, vyťukávala Harrisonovo známé číslo a naslouchala dutému, opakujícímu se vyzvánění. Každý můj hovor spadl rovnou do jeho sterilní, automatické hlasové schránky. Ticho na druhém konci linky bylo ohlušující. Nemilosrdně ohlodávalo můj zdravý rozum a nutilo mě představovat si ty nejhorší možné scénáře. Přecházela jsem po úzkých podlahových prknech svého bytu, dokud mě nebolely svaly, zírala jsem do stěn a čekala na znamení. Až se mi na displeji telefonu konečně rozsvítilo oznámení.

Byla to od něj krátká textová zpráva. Vzala jsem zařízení z linky, srdce mi bušilo o žebra.

„Jsem v pořádku, Talio. Prosím, nedělej si starosti.“

Zírala jsem na svítící písmena na malém displeji. Formulace byla příliš strohá, příliš formální a příliš stručná. Chybělo jí jeho obvyklé sebevědomí a teplo. Cítila jsem v kostech, že je něco hrozně špatně. Alfa ho musel zahnat do kouta. Instinkty na mě křičely, abych si sbalila tašku a utíkala mu pomoct. Ale pokusit se teď hned odcestovat zpátky za ním by byla zaručená sebevražedná mise. Kdybych se vrátila, nakráčela bych přímo do pasti a Harrisonova snaha mě ochránit by přišla vniveč. Nezbylo mi nic jiného než spolknout narůstající paniku. Musela jsem věřit, že kdyby byl v bezprostředním, smrtelném nebezpečí, našel by před koncem jiný způsob, jak mě varovat.

Zatlačila jsem svou silnou úzkost hluboko do žaludku a donutila jsem se soustředit na realitu před sebou. Dnes byl můj úplně první oficiální den na vysoké škole. Postavila jsem se před malé zrcadlo v koupelně a kriticky zkoumala svůj odraz. Záměrně jsem se oblékla nenápadně. Navlékla jsem si obyčejné vybledlé modré džíny a oprané tričko ze seriálu *Stranger Things*. Své tmavé vlasy jsem stáhla do rozcuchaného, nenápadného culíku. Nanesla jsem si jen minimum make-upu. Potřebovala jsem splynout s davem. Musela jsem se stát neviditelnou tváří mezi rozrůstajícími se lidskými masami.

Vzala jsem si batoh, zamkla za sebou na západku a vyšla na chladivý ranní vzduch. Univerzitní kampus byl chaotické, rušné bludiště energických studentů. Plížila jsem se po dlážděných cestách se sklopenou hlavou a očima upřenýma pevně před sebe. Záměrně jsem obcházela hlučné, barevné stany pro nábor do klubů rozeseté po hlavním zeleném trávníku. Kolem mě se rozléhal smích, hudba a křik, ale já jsem se odmítla zapojit. Sblížit se s lidmi by znamenalo riskovat, že mé nebezpečné tajemství pronikne na světlo. Zůstat v izolaci byla moje nejlepší a nejlogičtější strategie pro přežití.

Tiše jsem vklouzla do obrovské přednáškové auly na hodinu klasické literatury. Přejela jsem pohledem po stupňovitých řadách dřevěných sedadel a našla volnou lavici bezpečně zastrčenou v zadním rohu. Posadila jsem se, vytáhla svůj nový tablet a zírala na prázdnou obrazovku v naději, že nepozorovaně splynu s okolím.

Můj pečlivě vypracovaný plán zůstat neviditelnou byl rychle zničen. Po kobercem potažených schodech přiběhla drobná dívka s obrovskýma, jasnýma očima a silnými brýlemi. Zastavila se přímo u mé řady, minula několik prázdných míst a posadila se na sedadlo hned vedle mě.

„Jmenuju se Sadie! A ty?“ Zářivě se usmála a nadšeně natáhla ruku.

„Talia.“ Ponechala jsem si plochý tón a nabídla jí krátké, nevzrušené podání ruky.

„Talia? To je hrozně hezké jméno! Skvěle se k tobě hodí!“ Vytáhla z tašky stoh nedotčených sešitů.

„Díky.“ Zírala jsem přímo před sebe na prázdnou tabuli.

„Studuješ literaturu?“ mírně se naklonila, zjevně neodrazená mým chladem.

„Ne, studuju umění. Tohle je jenom předmět do počtu,“ odpověděla jsem krátce. Zoufale jsem se snažila udržet si chladný, nepřístupný zevnějšek, abych ji odehnala.

„Vážně? To je super. Takže chceš být umělkyní?“ s upřímným zájmem naklonila hlavu, její úsměv nezmizel.

Pravdou bylo, že od přírody nejsem zlý člověk. Být hrubá mi připadalo cizí a nepříjemné. Její upřímná srdečnost, nekonečné brebentění a nakažlivá energie rychle podlomily mou ztvrdlou obranu. S pocitem viny jsem si tiše povzdechla a s odtažitým chováním skoncovala.

„Chtěla bych. Umění se mi vždycky líbilo, ale nikdy jsem na něj nechodila do kroužku. Chci se na vysoké naučit všechno, co se dá, a snad se i zlepšit.“ Konečně jsem se k ní otočila a usmála se.

„To je skvělé! Já naopak studuju literaturu a psaní. Chci být spisovatelka! Tahle třída se mi do oboru tak nějak hodila, tak jsem si říkala, že by mě některá klasická díla mohla něco naučit o strukturálních tajemstvích.“ Vydala ze sebe veselý, melodický smích.

„To zní super. Nemůžu se dočkat, až si od tebe něco přečtu.“ Uvolnila jsem napjatá ramena.

„Bože, jsem hrozně trapná a stydím se někomu ukázat, co jsem zatím napsala! Ještě se to vůbec nedá číst.“ Rychle si zakryla obličej rukama a zuřivě zčervenala.

„Jsem si jistá, že to bude úžasné. Samy k sobě jsme vždycky nejvíc kritické,“ ujistila jsem ji měkce.

„To je pravda. No, jestli slíbíš, že mě nebudeš hodnotit moc přísně, tak se s tebou časem o něco podělím.“ Nakoukla skrz prsty.

„V to doufám.“ Přikývla jsem.

„Takže, už jsi tu našla nějaké kamarády?“ zeptala se po chvíli příjemného ticha.

„Jen pár lidí. Někdo jménem Declan mi před pár dny ukázal místní burgrárnu. Jsem ráda, protože vědět, kde dělají dobrý burger, je u mě nejvyšší priorita.“ Poklepala jsem stylusem o okraj tabletu.

„Declan, jo? Chodili jsme spolu na střední. Byl o pár let výš. Vždycky byl fajn, ale pohyboval se v mnohem populárnější, vyšší společnosti, takže jsem se s ním nikdy nebavila.“ Oči za ostrými obroučkami se jí rozšířily.

„Fakt? Jo, když jsem sem minulý týden přijela, ukázal mi cestu. Ráno jsem na něj znovu narazila při běhání a zmínila jsem se, že mám hroznou chuť na burger.“ Zasmála jsem se a cítila se kvůli své posedlosti jídlem trochu trapně.

„To je ale milé! Alespoň ti to tu trochu ukázal. Až budeš mít chuť na to nejlepší karamelové macchiato ve městě, dej vědět. Vezmu tě do jedné úžasné malé kavárničky, kam chodím.“ Tleskla rukama.

„Určitě tě vezmu za slovo.“ Zasmála jsem se.

Těžké dřevěné dveře v přední části místnosti se s hlasitým zavrzáním rozletěly. Zástup v učebně ztichl, když profesor přistoupil k pódiu. Byl to vážený muž středního věku s pečlivě upravenými prošedivělými vlasy a ostrými brýlemi s černou obroučkou. Vteřinu poté, co jsem uviděla jeho tvář, se mi bolestivě zadrhl dech v hrdle. Měl nápadnou a bolestnou fyzickou podobnost s mým zavražděným otcem. Tvar jeho čelisti, posazení ramen, všechno na jeho držení těla mi bylo až k zbláznění povědomé. Hrudí se mi prohnala náhlá, dusivá vlna smutku, kvůli které se mi těžko dýchalo.

Položil svou koženou aktovku, odkašlal si a pohlédl na třídu. A pak se stalo něco bizarního a zneklidňujícího. Očima přelétl po řadách studentů, než se přímo, až magneticky zastavil u mých. Ztuhl na místě. Jeho stárnoucí tváří se přelil hluboký, zničující výraz čistého žalu. Zastavil svůj úvodní proslov na dlouhou, neuvěřitelně napjatou vteřinu. Upíral na mě pohled, jako by viděl ducha. Ruce mu svíraly okraje dřevěného pódia, až mu zbělely klouby. Viditelně se otřásl, odvrátil pohled od mé lavice a pokračoval v přednášce, jako by se onen podivný moment plný napětí nikdy nestal.

„Co to bylo? Vypadalo to, jako by se díval přímo na tebe. Znáš ho odněkud?“ naklonila se Sadie a zběsile zašeptala.

„Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou a udržela si tichý hlas.

Byla jsem z jeho žalem zasaženého, pronikavého pohledu stejně zmatená a otřesená. Nešlo o letmý pohled letmého poznání. Byl to syrový, čistý žal.

Snažila jsem se odvést pozornost od toho těžkého bušení svého srdce a sklopila jsem zrak na vytištěné osnovy, které kolovaly řadami lavic. Jedna konkrétní pasáž mě okamžitě zaujala.

*Klasické pohádky – založené na pravdě?*

Přelétla jsem seznam doporučené četby. To, že se *Červená Karkulka* oficiálně objevila v osnovách univerzity, mi rozdmýchalo v těch nejhlubších místech ponuré, ukryté vzpomínky. Zírala jsem na tmavý inkoust na bělostném papíru. Když jsem byla dítě, rodiče si mě posadili v obýváku. Tvářili se neuvěřitelně vážně. Vylíčili mi strašlivou, krví nasáklou historii prastaré války mezi lidmi a naším druhem – vlkodlaky.

Otcův hluboký, vážný hlas se mi dokonale rozléhal v hlavě. Když lidé poprvé objevili naši existenci, dovedl je čirý strach k páchání nepopsatelných zvěrstev. Nechtěli mír. Nelítostně vraždili nevinné mezi námi. Lovili nás v lesích a ocejchovali naši rasu ve svém folklóru narovinu jako monstrózní démony, aby si obhájili své brutální násilí.

Otec mě vždy velmi rázně učil, že takové lidské báchorky nejsou prostá, neškodná zábava. Byla to chmurná varování, jež nám měla připomínat, abychom za jakoukoliv cenu skrývali naši skutečnou podstatu. Zírajíc na papír jsem hluboko v kostech pocítila dutou bolest. Jediné, co jsem si přála, bylo, aby mi natolik důvěřovali, že mi sdělí skutečný, fatální důvod, proč jsme opustili naši smečku a skrývali se na lidském území.

Zvonění konečně ukončilo výuku. Sbalila jsem si věci a vyšla z budovy. Mířila jsem ke své další zastávce. Byla jsem hluboce ztracená ve všech těchto pronásledujících a otupujících myšlenkách. Měla jsem skloněnou hlavu a slepě zírala na kachličkovou podlahu s naprostým ignorováním moře pohybujících se těl. Nedávala jsem pozor.

Tvrdě jsem rameny a hrudníkem narazila do někoho, kdo šel proti mně. Náhlý střet mi vyrazil dech. Mé těžké učebnice mi vyklouzly z rukou a hlasitě zarachotily o dláždění. Papíry se v chaotické hromadě rozletěly na všechny strany.

„Omlouvám se! Nedávala jsem vůbec pozor!“ okamžitě jsem se vrhla na kolena a spěchala sbírat rozházené listy.

Shromaždila jsem všechny materiály a omluvně vzdychala před urostlým, neskutečně pohledným cizincem. Vytáhla jsem se na nohy s učebnicemi sevřenými u hrudi.

„To je v pohodě, kotě, do mě můžeš narazit kdykoli.“ Na tváři se mu pomalu začal roztahovat neuvěřitelně arogantní úšklebek.

„Jo, takže vážně promiň. Měj se.“ Zkusila jsem se ve spěchu omluvit, a jakmile padla ta slova, otočila jsem se k odchodu.

Jeho obrovská ruka vystřelila s děsivou rychlostí. Pevně mě popadl za paži a bezpečně si mě tak udržel na místě. Prsty se mi zaryly do kůže.

„Počkej! Jak se jmenuješ?“ naléhal. Oči mu zjevně skenovaly mou tvář bez špetky hanby.

Snažila jsem se ruku vytrhnout z jeho stisku. Jako železo. A tak, s pocitem, že na mě padá celá hala plná lidí, jsem to skousla.

„Talia,“ odpověděla jsem podrážděně.

„Roztomilé. Já jsem Caleb! Ty jsi tu nová? Jsem přesvědčen, že tak krásnou tvář bych si vybavil,“ zavrněl Caleb a jeho úšklebek se natáhl do něčeho, co připomínalo predátora a hroznou temnotu.

Moje mysl pracovala na maximum. Zoufale jsem v sobě chtěla najít jak ukličkovat z jeho agresivního, pastí naplněného flirtu a nepřilákat k sobě masivní shluk zvědavců. Nemohla jsem riskovat, že odhalím svou sílu, ale kvůli svému současnému nedostatku vlčích schopností jsem se cítila strašně zranitelná.

„Díky,“ zamumlala jsem a sklopila oči k zemi.

Přiblížil se ke mně víc a zatlačil mě ještě blíž ke školním skříňkám.

„Hej, Calebe! Pusť ji!“

Chodbou za mými zády se hlasitě rozlehl náhlý, hřmící hlas.

Trhla jsem hlavou ke zvuku, který se vydral po hale. Declan k nám rázně a odhodlaně kráčel. Čelist měl pevně zaťatou.

„Řekl jsem, abys ji pustil,“ opakoval Declan.

Zastavil se těsně u nás. Jeho hlas teď klesl o celou oktávu. Z jeho obvyklého přátelského tónu se změnil na mnohem hlubší, pudovější a mnohem výhružnější zavrčení, ze kterého mi po zádech přejel ostrý mráz.