Odhazuji zamotané povlečení a vstávám z matrace. Dnes v noci už neusnu. V uších mi stále pulzuje tep z noční můry o zrůdném černém Alfovi. Už jako malé dítě mi noci sužovaly podivné a živé sny. Moje máma, která byla na nadpřirozeno velmi citlivá, mě vždy vážným tónem varovala, abych je nikdy neignorovala. Trvala na tom, že to jsou přímá poselství od Měsíční bohyně. Já si ale vždycky chtěla tvrdohlavě razit svou vlastní životní cestu. K smrti mě děsila představa, že mi můj konečný osud vybere nějaká neviditelná síla.

Kráčím do temné kuchyně a vařím si šálek kouřícího bylinkového čaje. Beru si silnou fleecovou deku, pevně se do ní balím přes ramena a stulím se na gauči v obýváku. Zapínám televizi a pouštím *Lauru*. Měkké světlo obrazovky vrhá po místnosti dlouhé stíny, což ve mně vyvolává hořkosladkou bolest na hrudi. Živě mi to připomíná, jak jsem se uprostřed noci kradla dolů po schodech, abych se s tátou dívala na staré černobílé filmy. Hruď měl širokou a teplou, a já jsem se k němu vždycky v bezpečí přitiskla a usnula, abych se další ráno probudila zachumlaná ve své vlastní posteli. Sedím tam a nechávám na sebe působit jeden klasický film za druhým, dokud nezačne vycházet slunce.

Potřebuju ze sebe fyzicky setřást zbytky té neklidné, děsivé noci. Nutím se zvednout z gauče, oblékám si sportovní oblečení a vyrážím ven na vyčerpávající ranní běh. Vyrazím naplno po zpevněných cestách kampusu. Nutím své nohy k výkonu, dokud mě svaly nepálí a stěží popadám dech. Zastavuji se, opírám si ruce o kolena a vydávám ze sebe syrové zasténání z čiré frustrace. Moje fyzická výdrž šokujícím způsobem klesla. Moje vlčice Rhea mě ve své tvrdohlavé snaze nás ochránit systematicky připravuje o mé nadpřirozené vlkodlačí schopnosti. Agresivně blokuje naše sdílené mentální pouto a nechává mě v mé lidské podobě nebezpečně a pateticky zranitelnou. Proč trvá na tom, že mě odstřihne přesně ve chvíli, kdy její sílu potřebuji ze všeho nejvíc?

Zpocená, rozbolavělá a poražená se vleču zpátky do bytu. Právě když za sebou zamknu bezpečnostní zámek, tichou místnost protrhne pronikavé zazvonění pevné linky. Zírám na starý telefon na zdi a srdce mi na okamžik vynechá. Tohle číslo nemá skoro nikdo.

Zvedám sluchátko z vidlice. „Haló?“

„Talio, tady Harrison.“ Ze sluchátka se ozve jeho známý, autoritativní hlas.

„Proč mi voláš sem, a ne na mobil?“ ptám se opatrně a pevněji sevřu plastové sluchátko.

„Jen preventivní opatření. Jak se ti daří?“

Na jeho tónu je něco špatně. Zní podivně odtažitě, napjatě a roztržitě; chybí mu jeho obvyklé sebevědomé machrování. Žaludek se mi svírá do těžkého uzlu.

„Fajn. Stalo se něco? Zníš divně.“ Naléhám na něj a dožaduji se vysvětlení, co se děje.

Vydá ze sebe krátké, nervózní zasmání, které zní nuceně, a zcela ignoruje mou hlubokou obavu. „Doufám, že tě brzy navštívím. Budu příští týden ve Washingtonu, mám se tedy zastavit? Nezapomenu ti přivézt tu knihu, o které jsem ti říkal. *Ztracená*, pamatuješ?“

Linka ohluchne.

Srdce se mi okamžitě rozbuší a naráží do žeber jako lapený pták. *Ztracená*. Dech se mi zasekne, když se myšlenky vracejí k našemu předchozímu rozhovoru. Harrison mi ten příběh už předtím výslovně vyprávěl. Byla to mrazivá historka o mladé ženě, kterou nelítostně trýznil a lovil temný pronásledovatel. V tichosti a tajnosti se cvičila a připravovala na ten nevyhnutelný den, kdy bude muset fyzicky bojovat o svůj život.

To uvědomění mě zasáhne jako kbelík ledové vody. Varuje mě. Alfa musel zjistit, že mi Harrison pomohl uprchnout z policejní stanice, a teď je Harrison ve vážném a bezprostředním nebezpečí. Mysl mi víří hrůznými možnostmi. Stojí právě teď někdo s ním v místnosti a drží mu čepel pod krkem, zatímco mi volá? Bylo tohle složitě zašifrované varování to poslední, co jsme si kdy řekli? Zmocňuje se mě chladná, paralyzující panika a já stojím zkoprnělá v obýváku. Zírám na mlčící telefon ve své třesoucí se ruce a ptám se sama sebe, jestli právě přicházím o posledního člověka na téhle zemi, kterému na mně záleží.