Knoxova těžká paže mi dál pevně svírá pas a jeho mohutný biceps se mi tiskne k boku jako neústupná bariéra. V jídelně zazvoní a ohlásí konec oběda. Moje kamarádky vstávají, stále si šuškají a chichotají se nad tím intenzivním představením, kterého právě byly svědky, a sbírají své odpadky. Pokusím se posunout po lavici, abych udělala totéž, ale Knoxův stisk nepovolí ani o milimetr. Otevřeně mě odmítá pustit od stolu.

„Co to děláš?“ zeptám se a vrhnu naštvaný pohled na jeho velkou ruku, která mi spočívá na boku.

Jeho pronikavé modré oči sjedou z mého obličeje na plastový tác přede mnou. Kriticky zírá na můj nedotčený talíř se samotným hlávkovým salátem a cherry rajčátky.

„Skončilas?“ zeptá se Knox smrtelně vážným tónem.

„Jo. Koupím si něco potom.“ Zapřu se o hranu stolu a znovu se pokusím vstát, ale jeho paže se sevře pevněji a přiková mě k tvrdému sedadlu. „Knoxi…“

„Neodejdeme odsud, dokud ten salát nedojíš,“ přikáže mi tichým, velitelským hlasem.

V naprostém šoku mi spadne brada. „Prosím?“

Knox se pohne a nakloní se blíž. Ten dřívější posměšný úšklebek je pryč, nahradilo ho přísné zamračení. „Jsi moc hubená. Nemusíš hladovět jen proto, abys zapadla do pitomýho týmu roztleskávaček. Tvoje zdraví by mělo být důležitější než velikost uniformy.“

Ten nečekaný projev starosti mě zasáhne přímo do hrudi. Za žebry se mi zvláštně, teple zachvěje a do žaludku se mi zničehonic rozlije horko. Takhle se mnou nikdo nikdy nemluví. Nikdo nikdy nedává pozor na to, jestli jím, nebo ne. Nate vždycky věděl, že vynechávám jídla, abych si udržela post kapitánky, ale nikdy neřekl jediné slovo, aby mi v tom zabránil. Popravdě, když jsem se jednou odvážila objednat si před ním jahodový mléčný koktejl, střelil po mně kritickým pohledem a výslovně mě varoval, že po tom cukru ztloustnu. Tahle jediná, necitlivá poznámka mi koktejly navždycky znechutila. A teď tady tenhle delikvent s děsivou pověstí sedí, tiskne mě k lavici v jídelně a nutí mě, abych se o své vlastní tělo opravdu starala.

Než se s Knoxem stihnu začít hádat o svých dietních rozhodnutích a říct mu, že moje stravovací návyky jsou můj problém, hlukem vyprazdňující se místnosti se rozlehne ostrý, skřípavý hlas.

„Jaká to romantická scénka.“

Ztuhnu. Na rohu našeho stolu se zničehonic objeví Chloe a Nate. Chloe si překříží ruce na hrudi a spatra shlíží na moji ubohou misku salátu. Okamžitě se pustí do svého cynického výsměchu a dá si záležet, aby její hlas byl slyšet na celou místnost.

„I když mě docela překvapuje, že tě vidím jíst nezdravý věci,“ ušklíbne se Chloe a oči jí se zlomyslným pobavením těkají mezi mnou a Knoxem. „Víš, jestli překročíš přísný váhový limity týmu, mohla bys přijít o místo kapitánky. A to bysme fakt nechtěly.“

„To je nesmysl,“ odseknu a hruď se mi stáhne obranným hněvem. „Nemůžu přijít o místo kapitánky jen proto, že přiberu.“

Chloe obrátí oči v sloup a přehodí si dokonale upravené vlasy přes rameno. „Když myslíš.“

Bože, jak já ji nenávidím. Ta naprostá drzost, se kterou tam jen tak stojí, vyzařuje samolibost a mluví se mnou s tak donebevolajícím cynismem, mi vaří krev v žilách. A Nate stojí přímo vedle ní, hruď pěkně vypnutou, a tváří se, jako by mi právě nerozbil srdce na padrť tím, že se mi za zády vyspal s mojí nejlepší kamarádkou. Propálím Chloe pohledem, do kterého vložím každou špetku nenávisti, kterou v sobě mám. Oplatí mi to se stejnou jedovatostí.

Skutečné, nebezpečné napětí ale těžce visí v dusivém tichu mezi těma dvěma kluky.

Nate zírá na Knoxe s čirým, nefalšovaným opovržením. Zatne čelist a srovná široká ramena v jasném pokusu působit hrozivě. Knox tam prostě dál sedí s paží stále majetnicky omotanou kolem mě. Opře se o lavici a usměje se. Rty se mu stáhnou do pomalého, arogantního úšklebku. Tenhle souboj ho baví až moc.

Ticho se protahuje. Houstne a tlačí mi na plíce, až je těžké se nadechnout.

„Knox,“ řekne Knox znenadání a jeho hluboký hlas prořízne těžký vzduch.

Nate zamrká. Chloe se zamračí a její cynický úsměv zakolísá. Otočím hlavu a hluboce zmateně se na něj podívám.

„Knox?“ zopakuju. Vůbec nechápu, proč právě vyslovil svý vlastní jméno.

„Jo. Tak se tenhle frajer jmenuje, ne?“ Knox kývne směrem k Nateovi a samolibě předstírá, že ani nezná jméno hvězdnýho quarterbacka.

V hrdle mi probublá smích. Nate je hvězda fotbalovýho týmu. Kraluje žebříčkům školní popularity. Každej v týhle budově ví, kdo to je. Knox to dělá schválně, jen aby ho zasáhl přímo do jeho obrovskýho ega.

„Jsem Nathaniel, ty idiote,“ vyštěkne Nate a obličej mu zrudne jasným, naštvaným odstínem.

Knox si zaťuká prstem na spánek a jeho úšklebek se rozšíří v posměšný úsměv. „Nathaniel idiot. Jasný.“

Ostře se rozesměju. Nemůžu si pomoct. Knoxův úsměv se při tom zvuku ještě víc rozšíří, zatímco Nateova zuřivost vystřelí na nebezpečnou úroveň. Žíly na krku mu nabíhají až nad límcem.

„Myslíš si, jak seš vtipnej, ty debile?“ Nate agresivně vykročí vpřed. Ruce se mu podél těla sevřou v těsné pěsti. Postaví se tak, jako by chtěl Knoxovi rozbít hubu přímo tady v jídelně.

Knox neuhne ani o píď. Zvedne se ze sedadla a tyčí se nad stolem. Sundá paži z mého pasu a postaví se Nateovi čelem. „No, ona se směje.“

„Rozbiju ti hubu.“

„Rozbiješ mi hubu?“ zopakuje Knox tónem, ze kterého čiší temný výsměch.

Začnou se mi třást prsty. Těch pár studentů, co v jídelně zbylo, přestane utírat stoly. Otočí se, sledují nás vykulenýma očima a čekají, kdy začnou lítat pěsti. Znám Knoxovu děsivou pověst. Šušká se, že v pouliční rvačce zvládne vyřídit tucet chlapů a odejít bez škrábance. Jestli se tihle dva střetnou, Knox dostane mýho ex do nemocnice.

Okamžitě vrazím ruku silou do Knoxovy pevné hrudi. Svaly pod jeho tričkem působí jako beton.

„Je pozdě. Měli bychom jít,“ vyhrknu zoufale. Popadnu ho za biceps a fyzicky ho odtáhnu od stolu.

„Přesně tak, my už taky půjdeme,“ vloží se do toho Chloe, popadne Natea za paži a její předchozí suverenita se pod Knoxovou děsivou přítomností smrskne. Taky jí je jasné, že se z toho vyklube brutální bitka.

Nečekám na Nateovu odpověď. Zabořím prsty do Knoxovy paže, vytáhnu ho ven na prázdnou chodbu a protlačím nás dvoukřídlými dveřmi, dokud hluk jídelny neutichne.

Jakmile jsme u plechových skříněk sami a chodbou se rozléhají jen naše kroky, pustím ho a prudce se k němu otočím. Hruď se mi divoce zvedá.

„Opovaž se s Natem poprat,“ vyštěknu, i když ho v duchu zoufale prosím.

Knox zdvihne tmavé obočí. „Proč? Nebylo by od věci vymlátit z toho idiota pár zubů.“

„Ne. Nechci, abys mu ublížil.“

Knox na mě shlédne. Hravé, arogantní vystupování je pryč; nahradí ho chladný, tvrdý výraz. Čelist se mu zatne s jasným znechucením. Jeho modré oči zledovatí, když přelétnou můj do ruda zbarvený obličej.

„Fajn,“ řekne Knox hlasem, ze kterého přímo čiší blahosklonnost. „Neublížím týpkovi, kterej tě podvedl s tvojí nejlepší kamarádkou.“

Trhnu sebou. Ta slova udeří jako fyzická rána. „Jsi kretén.“

„Vadí ti pravda?“ vypálí zpátky. Udělá krok blíž a jeho vysoká postava mě přitlačí ke studeným skříňkám. „Chceš dál hrát tohle divadlo? Stojí ti ten frajer vážně za to?“

Polknu bolestivý knedlík, který se mi tvoří v krku. Zrak se mi rozmaže neprolitými slzami. Pevně k sobě stisknu rty a můj hněv splaskne do tichého, ubohého smutku.

„Já… já nevím,“ zašeptám.

Přistoupí ještě blíž. Jeho velké ruce se po mně natáhnou a obejmou mě kolem ramen. Jeho dotek je pevný. Hřejivý.

„Kluk jako on si nezaslouží místo ve tvým srdci, Gemmo,“ řekne Knox a jeho tón jen o chloupek zjemní.

Sklopím zrak k jeho odřeným kanadám. Tiše vyslovím tu ubohou pravdu nahlas. „Já vím. Ale nemůžu svýmu srdci jen tak nakázat, aby ho ze vteřiny na vteřinu přestalo milovat.“

Knox na mě dlouhou chvíli zírá. Ticho mezi námi se protahuje, vyplněné jen vzdáleným hučením automatu na chodbě. Zhluboka si povzdychne. Jeho široká hruď se zvedne a klesne.

Když konečně zvednu pohled, vrátil se mu ten jeho typický arogantní úšklebek. Pustí mi ramena, udělá krok dozadu a nonšalantně natáhne pravou ruku dlaní nahoru.

„Hej, ohledně naší dohody,“ řekne Knox a v očích mu pobaveně zableskne. „Co takhle platba předem za mý služby?“

Zamrkám, zaskočená tím náhlým obratem. „Ty potřebuješ peníze?“

Přikývne.

„Na co?“

„Na věci.“

Povzdechnu si a rozevřu svou značkovou tašku. Zalovím kolem lesku na rty a sešitu, dokud nevytáhnu koženou peněženku. Najdu jednu nepomačkanou stodolarovku a podám mu ji. „To je veškerá hotovost, co teď mám.“

Knox si ji vezme. Bankovka zmizí v jeho kapse. Než stihnu zapnout tašku, zničehonic se nakloní. Rukou mi obejme zezadu krk. Tiskne mi na rty překvapivě hřejivý, táhlý polibek. Jeho ústa jsou pevná a chutnají jemně po soli a mátě. Žár jeho rtů mi pošle trhnutí přímo podél páteře.

Odtáhne se stejně rychle, jako se přiklonil. Rty mi brní. Stojím tam jako přikovaná s vykulenýma očima.

„To pokryje další dva dny mých služeb,“ prohlásí směle a v očích se mu zlomyslně blýskne.

Otočí se a odchází.

„Kam jdeš?“ zavolám za ním bez dechu.

„Uvidíme se zítra,“ odpoví, aniž by se zastavil. Rozrazí těžké dvoukřídlé dveře a zmizí do odpoledního slunce.

Stojím u skříněk sama a konečky prstů si mimoděk přejíždím po rtech. Teplo z jeho polibku mi na kůži stále hoří. Co se to právě stalo? Právě mi štípl mý týdenní kapesný a políbil mě uprostřed školní chodby.

Sklopím ruku a zamračím se. Zítra na něj vlítnu za to, že mi vzal ty peníze. Možná mu i vrazím facku.

Ale někde hluboko uvnitř se mi v žaludku usadí tísnivý pocit. Něco mi říká, že Knoxe zítra neuvidím.

A mám pravdu.

Knox se další dva dny neobjeví.

Moje frustrace přetéká. Jak ho asi tak mám použít jako svou zbraň pro pomstu, když Nate a Chloe záměrně vystavují na odiv ty svoje odporný něžnosti pokaždý, když projdu kolem? Je to k zbláznění. Jakmile vejdu na chodbu, udělají velkolepé představení plné líbání. Šeptají si sladké nicoty, objímají se, tisknou k sobě těla jen proto, aby se ujistili, že je vidím. Vteřinu poté, co odejdu, z nich to divadýlko opadne. Dělají to jen proto, aby mě trápili.

Školní šeptanda mezitím chrlí směšné i děsivé teorie o Knoxově nepřítomnosti. Když se ztratí místní zlý kluk, najednou je z každého detektiv.

„Hej, Gemmo,“ řekne Mila, když ve středu ráno kráčíme po hlavní chodbě. „Je pravda, že se Knox ve škole neukázal, protože se přidal k ruský mafii?“

Zastavím se a zírám na ni. „K ruský mafii?“

Penny se předkloní se ztišeným hlasem. „Slyšela jsem, že ho ti dealeři, co mu prodávají drogy, umlátili k smrti.“

Dealeři drog? Umlátili k smrti? Můj mozek zkratuje, když se snaží zpracovat čirou absurdnost těchhle drbů. Vytlačím ze sebe nervózní smích a zavrtím hlavou. V zoufalé snaze zachovat si tvář a udržet přetvářku při životě zalžu kamarádkám přímo do očí.

„Ne, to jsou jen pomluvy,“ řeknu a udržím si klidný a sebevědomý hlas. „Knox je nemocnej. Leží v posteli s těžkou horečkou.“

„Aha,“ řekne Mila a ramena jí zklamaně klesnou. „On je prostě jen nemocnej?“

„Takže bad boys taky bývají nemocní,“ podotkne Valeria.

Přikývnu a opřu se o svou lež. „Přesně. Teď mu poslušně dělám osobní sestřičku.“

Mile se rozzáří oči. „Vážně? Nepřemýšlelas o tom, že by sis koupila jeden z těch sexy oblečků pro zdravotní sestřičky?“

Zadržím ušklíbnutí a vykouzlím na tváři zářivý úsměv. „To už jsme dělali. Čas od času si rádi zahrajeme na role.“ V duchu se modlím za odpuštění. Kopu si tu jámu hlouběji a hlouběji.

Penny zvedne obočí. „Páni, nikdy bych si nepomyslela, že by Knox byl na takovýhle věci.“

„Knox je úplně jinej, když je se mnou,“ prohlásím a přihodím další vrstvu falešné intimity. „Je to jeho stránka, kterou smím vidět jen já.“

Kamarádky mi to baští i s navijákem a dívají se na mě s čistým obdivem. Pod falešným úsměvem mi ale žaludek sžírá úzkost. Takhle to dál neutáhnu. Potřebuju Knoxe zpátky tady, aby hrál svou roli.

Protože se rozhodnu vzít věci do vlastních rukou, vymyslím plán. Po posledním zvonění se směle odtrhnu od holek.

„Tak jo holky, budete muset jít beze mě,“ řeknu a mávnu na ně poblíž hlavního vchodu. „Potřebuju něco probrat s ředitelem Montgomerym.“

„Ohledně studentský rady?“ zeptá se Valeria, zatímco si stahuje blond vlasy do culíku.

„Jo. Uvidíme se zítra na tréninku před zápasem.“

Jakmile vyjdou skrze dvoukřídlé dveře ven, upravím si popruh batohu a nakráčím přímo do kanceláří vedení. Zastihnu ředitele Montgomeryho přímo ve chvíli, kdy odchází ze své kanceláře s koženou aktovkou pevně v ruce.

„Slečno Kensingtonová,“ pozdraví mě a věnuje mi zdvořilý, profesionální úsměv. „Co pro vás mohu udělat?“

Spojím ruce před sebou a předstírám čirou nevinnost. „Pane řediteli, mám o Knoxe trochu strach. Posledních pár dnů se neukázal ve škole. Říkala jsem si, že by byl dobrý nápad donést mému nemocnému příteli zápisky z hodin, aby nezameškal.“

„To zní jako výborný nápad,“ řekne a souhlasně přikývne.

„Má to jen jeden malý háček,“ pokračuju a sklopím zrak k zemi, abych vypadala patřičně v rozpacích. „Vlastně nemám jeho adresu. Jelikož se chová jako dokonalý džentlmen a nespěchá se mnou, ještě si mě k sobě domů nepřivedl.“

Ředitel Montgomery se chápavě usměje na tu mojí nehoráznou lež. Posune si brýle výš na kořeni nosu. „Páni, to bych u něj nečekal. Je dobré vědět, že s vámi zachází s respektem.“

„Ano,“ zamumlám a tváře mi zahoří skutečným teplem.

Ředitel položí svou koženou aktovku na pult recepce. Cvaknutím otevře zlaté spony a prohrabe se hromadou papírových složek. Po chvíli vytáhne zmačkaný, utržený kousek papíru a podá mi ho.

Vezmu si ho a podívám se na vybledlý inkoust načmáraný napříč roztřepeným okrajem.

„Musím vás varovat,“ zamumlá ředitel Montgomery.

Zvednu zrak. Jeho přátelský výraz zvážní a ztemní. Ten vřelý úsměv je ten tam a kolem úst se mu usídlí pochmurně těsné napětí.

„Možná to není úplně příjemné místo,“ řekne a hlas se mu ztiší, jeho slovům dává zlý ráz nějaká předtucha. „Pochopíte to, až to uvidíte sama.“

Zaklapne aktovku, letmo na mě kývne a odejde chodbou pryč. Nechá mě tam stát samotnou v tiché kanceláři.

Stojím jako přikovaná ve vestibulu vedení a v hlubokém zmatku krčím čelo. Podívám se dolů na adresu načmáranou na papíru. Palcem přejedu po utrženém okraji a v hrudi se mi rozlije studený osten úzkosti.

Proč mi dal tohle konkrétní varování? V jeho tónu se zračila opravdová opatrnost, až skoro soucit. Očima přejedu inkoustové řádky. Jak hrozné asi může být místo, kde bydlí Knox Thorne?