Tikání hodin každou vteřinu bylo tiché, rytmické a především neuvěřitelně otravné. Nedovolilo mi to úplně se uvolnit; spíš mě to jen víc štvalo. Možná to bylo tím, nebo tou nepohodlnou pohovkou, na které jsem ležela.

„Pokračujte,“ ozval se hlas doktora Desmonda.

„Penny stojí přede mnou, a já... v rukou držím zbraň,“ polkla jsem naprázdno. „Prosí mě pořád dokola, abych jí odpustila, ale mé prsty st