Stíny minulosti

Krev mi prosakovala přes kolena džínů, lepkavá a teplá. Její ostrý, kovový pach mi ucpával hrdlo a znemožňoval mi se zhluboka nadechnout.

„Mami! Prosím, prosím, nedělej mi to!“ Padla jsem na podlahu a popadla ji za ramena. Zatřásla jsem s ní, prsty mi klouzaly po její kůži, ale hlava se jí jen svezla na stranu. Nemrkla. Hrubá záře kuchyňského světla se odrážela v karmínové kaluži, která se rozlévala po linoleu. Hrudí se mi drápala čistá, pudová panika. Vyškrábala jsem se na nohy, boty mi klouzaly v krvi, a vyrazila jsem k otevřené garáži.

Otec stál před svým stojanem. V pravé ruce držel štětec, pobrukoval si tichou melodii a netušil, že náš svět právě skončil.

„Tati! Tati, pomoz mi!“ zaječela jsem, ten syrový zvuk mi drásal hlasivky. „Nevím, co to s mámou je. Nemluví a leží v kaluži vlastní krve!“

Dřevěný štětec s rachotem dopadl na betonovou podlahu. Na nic se neptal. Prostě se kolem mě prohnal, boty mu duněly o dlažbu. Než jsem přinutila své ztěžklé nohy, aby ho následovaly do domu, můj nepřemožitelný otec už klečel. Vzal její bezvládné tělo do náruče, zabořil obličej do jejího krku a ignoroval tmavě červenou barvu, která mu špinila oblečení.

„Lio! Zavolej 911!“ zařval. Hlas se mu zlomil, zoufalý a zdrcený.

Nahmatala jsem nástěnný telefon a zběsile se třesoucími prsty vytočila čísla. V uchu mi bzučel hlas operátora, ale dokázala jsem se soustředit jen na pohled na svého otce, jak se kolébá sem a tam. Jeho syrový, nezvladatelný vzlykot se odrážel od kuchyňských stěn. Zčistajasna bylo jádro naší rodiny pryč.

„Lio! Okamžitě pohni tím svým líným zadkem a pojď dolů!“

Miriamin pronikavý hlas prořízl vzpomínku jako zubatý nůž. Trhnutím jsem se posadila na posteli, hruď se mi dmula. Fantomový kovový pach zmizel a nahradil ho zatuchlý, prašný vzduch mé stísněné ložnice. Přitiskla jsem si dlaně na pálící oči a snažila se přinutit tep, aby se vrátil do normálu.

„Tahle ženská mě nikdy nenechá ani vydechnout.“ Odkopla jsem těžkou prošívanou deku a přehodila nohy přes okraj matrace. Jsem Lia Vanceová a nenechám je, aby mě zlomili. Zašeptala jsem ta slova do ztichlého pokoje a brala je jako posvátný slib.

Prohlédla jsem si svůj prostor. Na rozdíl od bezchybných, do růžova zahalených pokojů mých nevlastních sester byl ten můj chaotickým útočištěm. O stěny se opírala nedokončená plátna a stůl mi špinily rozházené uhelky. Jako improvizované noční stolky sloužily vratké věže tlustých knih o dějinách umění. Odlupující se tapety zakrývaly staré plakáty legendárních malířů a rockových kapel. Bylo to neuspořádané útočiště, ale bylo to jediné místo v tomhle domě, které mi skutečně patřilo.

Zvedla jsem se, narovnala prostěradlo a dotáhla své vyčerpané tělo do koupelny. Rychlá, vařící sprcha smyla studený pot z noční můry, ale nic nezmohla s těžkým vyčerpáním, které se mi usadilo v kostech. Oblékla jsem si své obvyklé džíny a svetr, a pak jsem přejela rukou po zamlženém zrcadle, abych se na sebe podívala.

Zpod hustých, tmavých řas na mě zíraly velké oříškové oči. Vypadaly prázdně, skrývaly temná tajemství, kterým jsem stále nebyla připravená čelit. Lidé neustále chválili mou porcelánovou pleť, poprašek pih na nose a sytě růžové rty. Říkali mi ztělesnění krásy. Tvrdili, že moje postava ve tvaru přesýpacích hodin stačí k tomu, aby se za mnou na každé chodbě otáčeli. Mně tahle tvář a tělo připadaly jako dusivé prokletí. Byla to jen hezká maska navržená tak, aby skryla zlomenou čtrnáctiletou holku.

Můj otec Arthur se z toho nikdy nevzpamatoval. Štětce a plátna vyměnil za hrací karty a levnou whisky. Noc co noc jsem ležela potmě vzhůru a naslouchala rytmickému, výsměšnému míchání balíčků karet ve vedlejším pokoji. Vždy po něm následovaly tlumené vzlyky a tiché, zpanikařené tóny muže, který prosil lichváře o více času. Hráčské dluhy se hromadily a pohřbívaly nás v porušených slibech.

Miriam před jeho spirálou pádu zavírala oči. Dokud se mu dařilo naškrabat dost peněz, aby mohl rozmazlovat ji a její dvě drahocenné dcery, Giselle a Katarinu, bylo jí jedno, jestli se zničí. Ale mně to jedno nebylo. Já jsem byla ta, kdo nesl drtivou tíhu jeho závislosti. To napětí bylo jako fyzický tlak na mé hrudi. Kreslení bylo mým jediným záchranným člunem, jedinou věcí, která mě držela nad zvedající se hladinou.

Telefon mi zavibroval na dřevěném stole a zadrnčel o plechovku s pastelkami. Popadla jsem ho a přejela po displeji.

„Ahoj, jak to jde?“ Declanův hluboký, známý baryton mi naplnil ucho a okamžitě mě vrátil nohama na zem.

„Už jsem skoro hotová. Jen cpu skicák do tašky.“ Přiskřípla jsem si telefon mezi ucho a rameno a zapínala si svůj vybledlý batoh.

„Stojím ti před prahem. Tvoje macecha mi ty těžké dubové dveře prakticky zabouchla před nosem a Giselle na mě momentálně zírá přes okno obýváku, jako bych byl její další chod. Je to neskutečně znepokojující. Pojď dolů.“

V hrdle mi zabublal upřímný smích. Giselle neměla ani špetku taktu, pokud šlo o její obrovskou zamilovanost do Declana, a vždycky dokázala všechno zkomplikovat. Popadla jsem batoh, seběhla ze schodů a z kuchyňské linky popadla zbytek palačinky. Miriam z jídelny křičela něco o domácích pracích, ale já ji ignorovala a vyklouzla předními dveřmi.

Declan stál na verandě a přešlapoval z nohy na nohu. Když mě uviděl, hlasitě si úlevou vydechl.

„Omlouvám se, že jsem tě nechala čekat tady na nepřátelském území.“ Ukousla jsem si studené palačinky.

„V pohodě. Prostě pojďme.“ Přidal do kroku vedle mě, dychtivý nechat tu trapnost za sebou. „Chápeš to? Poslední ročník na střední. Čeká nás maturitní ples, přihlášky na vysokou, celá budoucnost přímo před námi.“

Žvýkala jsem jídlo a sledovala, jak se mi stejné předměstské domy míhají před očima. Ta všední realita toho všeho působila dusivě.

„Jo, asi jo. Ale já potřebuju víc než jen tuhle nudnou rutinu. Chci opravdové drama. Chci něco, co by bylo vážně vzrušující. Možná nějakého tajemného miliardáře nebo hloubavého zlobivého kluka, který by vtrhl do mého života a podlomil mi kolena.“

Declan si odfrkl a zavrtěl hlavou. Poklepal si palcem na hruď, v očích škádlivý záblesk.

„Čteš až moc brakových románů. Žádný tajemný miliardář tě zachránit nepřijde. Ale máš mě a řekl bych, že to je docela dobrý, ne?“

Věnovala jsem mu jemný úsměv a záměrně ignorovala ten těžký podtext v jeho tónu. Věděla jsem, že ke mně Declan něco cítí. Ale byl to moje kotva, jediný člověk na světě, který se na mě nedíval s lítostí nebo opovržením. Nemohla jsem riskovat zničení našeho přátelství. Byl to jediný pevný pilíř, který držel můj život pohromadě.

Zahnuli jsme za roh a před námi se objevila rozlehlá cihlová fasáda střední školy Oakridge High. Kované brány stály dokořán a vítaly ranní nával teenagerů. Zastavila jsem se a zrak mi ulpěl na vybledlém modro-zlatém nápisu nad vchodem.

Poslední ročník. Maturitní ples. Vysoká škola. Ta slova se mi ozývala v mysli a přinášela náhlou vlnu úzkostlivého děsu. Tento rok měl určit zbytek mého života a já si nebyla jistá, jestli jsem připravená tomu čelit.

Udělala jsem krok vpřed, ale mé tělo se najednou zablokovalo.

Po páteři mi přejelo zlomyslné, ledové zachvění. Ranní vzduch se nezměnil, ale v hrudi se mi usadil chlad pronikající až do morku kostí. Zatajil se mi dech. Byla to dusivá, nepopiratelná předtucha. Něco se blížilo. Cítila jsem tu neviditelnou tíhu, jak tlačí na školní pozemky.

Ať už to bylo cokoliv, mělo to všechno změnit.