Ochránce ve stínech

Setřásla jsem ten těžký děs a přinutila nohy jít dál. Declan na mě vrhl ustaraný pohled, ale já ho mávnutím ruky odbyla a protáhla se dvoukřídlými dveřmi do rušné chodby Oakridge High. Udeřila mě povědomá vůně vosku na podlahu a levného tělového spreje. Práskaly skříňky a chodbu plnilo chaotické štěbetání studentů posledního ročníku, kteří se znovu sešli po letních prázdninách.

Zarazila jsem se na místě.

Nolan se opíral o řadu skříněk poblíž mé kmenové třídy. Měřil přes metr osmdesát, byl široký v ramenou a na sobě měl svou basketbalovou bundu se znakem školy. Z jeho ostře řezané čelisti a hřejivých hnědých očí se mi vždycky sevřela hruď. Byla jsem do něj zakoukaná už roky.

„Utři si tu slinu,“ zamumlal vedle mě Declan.

„Sklapni,“ pošeptala jsem mu zpátky.

Nolan zachytil můj pohled, odrazil se od kovových skříněk a zamířil přímo k nám. Srdce mi bušilo zběsilým rytmem o žebra. Byl to Blairin kluk. Blair byla nezpochybnitelnou včelí královnou školy a zkřížit jí cestu znamenalo společenskou sebevraždu.

„Ahoj, jaké jsi měla letní prázdniny?“ zeptal se Nolan.

„Bylo to dobré. Většinou jsem to byla jen já a můj skicák.“ Svírala jsem popruh batohu a snažila se, aby můj hlas zněl klidně.

„Nešla bys se mnou dneska večer na oakridgeský galafestival jako můj doprovod?“ zeptal se a upřel své hnědé oči do mých.

Zírala jsem na něj. Hluk na chodbě utichl v tlumené hučení. Declan po mém boku ztuhl.

„A co Blair? Není to tvoje přítelkyně? Nebylo by lepší, kdybyste šli vy dva spolu?“ zeptala jsem se.

„Ne, nechci, aby mi to zkazil nějaký její záchvat vzteku. Chci prostě být s někým, kdo mě nechá si ten festival skutečně užít. A ten někdo jsi ty.“ Nolan mávl rukou a problém smetl ze stolu.

„Dobře. Půjdu s tebou.“ Ta slova ze mě vypadla dřív, než je můj mozek stihl zastavit.

Nolan blýskl oslnivým úsměvem. „Vyzvednu tě v sedm.“

Otočil se a kráčel chodbou, dokud nezmizel v moři studentů. Declan na mě zvedl obočí, ale mlčel, zatímco zazvonilo, že se blíží začátek hodiny.

Sotva jsem vyšla z poslední hodiny, vzduch prořízl ostrý, jedovatý hlas.

„Ale podívejme, kdo nás konečně poctil svou přítomností.“

Otočila jsem se a uviděla, jak ke mně rázně kráčí Blair. Moje dvě nevlastní sestry ji z obou stran obklopovaly jako věrní hlídací psi. Giselle se ušklíbla, prohrábla si své dokonale upravené blond vlasy a užívala si tu léčku.

„Slyšela jsem, že tě Nolan pozval na dnešní festival. Myslíš si, že mi jen tak ukradneš kluka?“ sykla Blair. Oči se jí zúžily do smrtících štěrbin.

„Blair, tak to není. Pozval mě, abychom šli jen jako kamarádi.“ Udělala jsem krok dozadu a snažila se udržet vyrovnaný tón.

Giselle si hlasitě odfrkla. „Ona si asi myslí, že se mu fakt líbí. Je to jen schůzka ze soucitu, Thalio. Nelichoť si.“

„Budeš toho litovat, Thalio. Slibuju ti, že ti ze života udělám peklo.“ Blair přistoupila nebezpečně blízko a narušila můj osobní prostor.

Ušklíbla se, otočila se na podpatku a vyrazila pryč chodbou. Její slova mi zněla v uších jako temný slib, ale já ten strach zatlačila do pozadí. Šla jsem na festival.

Zbytek dne se vlekl v úzkostné mlze. Než jsem prošla vchodovými dveřmi, dům byl tichý a prázdný. Moje macecha, Miriam, byla vyřizovat nějaké pochůzky a nevlastní sestry byly ještě někde venku. Pospíchala jsem nahoru do ložnice a vytáhla lichotivé karmínové šaty. Pročesala jsem si tmavé vlny přes ramena a nanesla vrstvu lesku na rty.

V sedm se tichým domem rozlehl rázné zaklepání.

Otevřela jsem těžké dubové dveře. Nolan stál na verandě a vypadal v tmavé košili na knoflíky pohledně. Podával mi malou kytici lučních květin.

„Vypadáš úžasně,“ řekl Nolan a podal mi květiny.

„Díky. Ty nevypadáš o nic hůř.“ Cítila jsem, jak se mi do tváří nahrnulo horko.

Ušli jsme kousek cesty na náměstí. Oakridgeský galafestival byl v plném proudu. Řetězy malých světýlek se křižovaly nad dlážděnými ulicemi a vrhaly na masivní dav hřejivou, zlatavou záři. Z reproduktorů poblíž provizorního pódia duněla živá indie rocková hudba. Chladný noční vzduch naplňovala sladká vůně pražených oříšků a smažených koláčků.

Chvíli všechno působilo jako sen. Smáli jsme se příšerným vtipům, hráli zmanipulované pouťové hry a ztráceli se v té pulzující atmosféře. Byl to úžasný pocit uniknout mému bídnému domácímu životu a Blaiřinu malichernému středoškolskému dramatu.

Ale iluze začala praskat.

Nolanův telefon mu v kapse nepřetržitě vibroval. Vytáhl ho, zíral na zářící displej a čelist se mu napjala. Rychle zastrčil zařízení zpátky do džínů.

„Je všechno v pořádku?“ zeptala jsem se.

„O nic nejde. Jsem tu s tebou a jen na tom záleží.“ Nolan se donutil k úsměvu, ale do očí mu nezasáhl.

Vibrace neustávaly. Každých deset minut se ten zvuk zařízl do naší konverzace. V žaludku se mi vytvořil uzel neklidu. Potřebovala jsem se nějak rozptýlit, tak jsem se zastavila u nedalekého stánku s jídlem a koupila si velké, ledově vychlazené jahodové smoothie.

Otočila jsem se, popotahujíc z plastového brčka, a vrazila přímo do tvrdé svalnaté stěny.

Plastový kelímek se mi v sevření zmačkal. Zářivě růžová tekutina vystříkla ven a celá se rozlila po přední části cizincovy bezvadné, drahé černé košile.

„Strašně se omlouvám!“ vyhrkla jsem.

Vzhlédla jsem a dech se mi zadrhl v krku.

Tyčil se nade mnou. Jeho tvář byla mistrovským dílem ostrých úhlů a drsných linií, ale byly to jeho oči, co mi zmrazilo krev v žilách. Byly pronikavé, ledově modré. Chladné. Nemilosrdné. Hleděly na mě s intenzitou, která nepůsobila ani tak jako pohled, ale spíš jako fyzická hrozba. Vyzařovala z něj dusivá, temná aura, těžká syrovým nebezpečím.

Nekřičel. Nenadával. Jednoduše se podíval na tu obrovskou skvrnu na své hrudi a pak upřel ty děsivé modré oči do mých. Prošel kolem mě bez jediného slova, jemná látka jeho tmavého, na míru šitého kabátu se otřela o mou holou paži. Po páteři mi přejel mráz.

„Zapomeň na něj. Je to jen kretén.“ Nolan mě popadl za loket a táhl mě z toho místa pryč.

Ohlédla jsem se přes rameno, ale ten muž už zmizel v moři lidí. Srdce mi bušilo o žebra ve zběsilém rytmu. Nemohla jsem se zbavit vzpomínky na ten ledový pohled. Připadalo mi to, jako bych stála na okraji útesu v naprosté tmě.

Kolem jedenácté hodiny se festival začal chýlit ke konci. Nolanův telefon zavibroval snad posté. Konečně to zvedl a hlas mu klesl do drsného šepotu. Když zavěsil, z tváře mu vyprchala veškerá barva.

„Lio, strašně mě to mrzí. Doma je nějaká pohotovost s mým tátou. Musím hned jít. Zvládneš dojít těch posledních pár bloků sama?“ zeptal se Nolan.

„Budu v pohodě. Běž to zařídit.“ Donutila jsem se k uklidňujícímu přikývnutí.

Rozběhl se ulicí a nechal mě samotnou stát na rohu.

Jak jsem procházela hlouběji do rezidenční čtvrti, pulzující hluk festivalu slábl. Noční vzduch začal být ostrý a kousal mě do odhalené kůže. Pouliční lampy blikaly a vrhaly po popraskaném chodníku dlouhé, pokřivené stíny.

Ta ledová předtucha z dnešního rána se vrátila a těžce mi dolehla na hruď. Cítila jsem, jak se mi do zad vypalují oči.

Zrychlila jsem krok. Tichou ulicí se rozléhalo rytmické klapání mých podpatků. Pak jsem za sebou uslyšela těžké dunění bot. Ne jednoho páru. Tří.

Z temné uličky zavolal drsný hlas. „Copak, zlatíčko. Kam ten spěch?“

Neodpověděla jsem. Přešla jsem do poklusu.

Ze stínů přede mnou vystoupili tři muži a odřízli mi cestu. Smrděli zatuchlým pivem a levným kouřem. Oči jim s odporným, chlípným záměrem jezdily nahoru a dolů po mém těle. Otočila jsem se, abych ustoupila, ale dva další muži mi za mnou odřízli cestu k úniku. Byla jsem v pasti.

Vpřed předstoupil velký muž se zjizvenou tváří, který se zubil jako predátor. „Dneska večer ti to fakt sluší. Co kdybys šla zapařit s námi?“

„Držte se ode mě dál.“ Couvala jsem, dokud mi ramena nenarazila na studenou cihlovou zeď. Žilami mi projela panika, která mě dusila.

Muž se po mně vrhl a jeho špinavá ruka se mi pevně ovinula kolem zápěstí. Zaječela jsem, mlátila kolem sebe ze všech sil a kopala ho do holení. Zasmál se a prudce si mě přitáhl na hruď.

Z temnoty se oddělil stín.

Muž, který mě držel, byl s děsivou silou odtržen dozadu. Noční vzduch roztříštilo odporné křupnutí. Násilník dopadl na asfalt, svíral si zlomenou čelist a řval v čisté agónii.

Zavrávorala jsem dozadu a lapala po dechu.

Uprostřed ulice stál ten muž s pronikavýma modrýma očima. Pohyboval se s brutální, děsivou efektivitou. Vyhnul se divokému švihu druhého násilníka, popadl jeho nataženou paži a zlomil ji o své koleno. Syrový zvuk praskající kosti se odrazil od cihlových zdí. Třetímu muži zasadil zničující ránu do krku, poslal ho k zemi, kde dopadl na chodník a dávil se nedostatkem vzduchu.

Byl to jednostranný masakr. Zbylí dva násilníci se jen podívali na krvácející těla svíjející se na zemi a vyděšeně sprintovali pryč do noci.

Cizinec se ke mně pomalu otočil čelem. Blikající pouliční lampy osvětlovaly ostré rysy jeho tváře a ty neúprosné modré oči. Ani ztěžka nedýchal. Díval se na rváče na zemi, jako by to nebyl nic víc než odpad.

„Vezmi si domů taxíka. Není to tu bezpečné.“ Jeho hlas byl hluboký, chraplavý baryton, který mi vibroval přímo v kostech.

„Kdo jsi?“ zašeptala jsem třesoucím se hlasem.

Neodpověděl. Udělal krok vzad a rozpustil se v černočerných stínech tak rychle, jak se objevil.

Zůstala jsem stát přimražená k cihlové zdi, hruď se mi dmula. V chladném vzduchu se vznášel kovový pach krve a drahé kolínské. Třásly se mi ruce, když jsem vytáhla telefon a vytočila místní taxislužbu.

Cesta domů byla jako šmouha blikajících pouličních lamp a uhánějících myšlenek. Zamkla jsem za sebou vchodové dveře a těžce se opřela o dřevo. Srdce mi stále bušilo nevyrovnaným rytmem. Kdo byl ten muž? Proč byl na festivalu a proč mě sledoval až do téhle temné ulice? Ta čirá brutalita jeho pohybů, to nelítostné násilí, to patřilo do světa, o kterém jsem nevěděla vůbec nic.

Zalezla jsem do postele a přitáhla si tlusté přikrývky až pod bradu. Kdykoliv jsem zavřela oči, viděla jsem ty ledově modré duhovky, jak mi zírají do duše. Myslela jsem si, že můj poslední ročník bude o přežití Blaiřiny šikany a utápění se v přihláškách na vysokou. Neměla jsem tušení, že moje obyčejná středoškolská zamilovanost právě spustila řetězovou reakci. Vykročila jsem z okraje mé nudné reality a zřítila se přímo do temnoty.

A ten muž s pronikavýma modrýma očima čekal dole.